František Lesák

„Já jsem nemohl pochopit jednu věc. Že českoslovenští státní občané, i když německé národnosti… Benešovy dekrety nevyšly v žádných novinách, ty detaily taky neznám nakonec, ale podle mě antifašisti tady asi měli zůstat. Jenže místo aby je tu nechali, tak prostě je dali do prasečáků a to… A já jsem se tam staral, mám na to taky doklady, staral jsem se o jednu rodinu a došlo to tak daleko, že když je dali tam do lágru, tam byl taky náhodou malej koncentrační tábor a tam je shromažďovali. A protože on měl tři děti, tak já jsem mu tam nosil obědy a večeře, protože oni měli příděly 100 gramů chleba na den, prostě bylo to hrozný. A já jsem říkal: ‚A kdo vám tohleto dal?‘, když jsem byl na tom okresním národním výboru. ‚Kdo vám dal tohleto, že oni mají mít tolik, jako když jsou v koncentráku, vždyť oni nejsou, vždyť jsou to občané naší republiky. Tohle není možný.‘ Tak jsem se tam s nima… jenže s komunistama se nedohodnete v životě, ty mají svou pravdu a tím to skončilo. Tak jsem se o něj staral. A on taky potom mě v pozdějších letech sháněl, našel mě tady v Dolánkách, tam jsem postavil barák hezkej, tak mě tam našel.“

„Zmíním se vám o Masarykovi, konkrétně. My jsme byli, to bylo teplo, nějak v červnu, a teď najednou jsme si tam hráli a tam byli raci v tom potoku Šáreckým. Prostě jsme tam chytali, to víte chytnout, když by vás štíp, tak by vás pěkně proštíp. Zatímco jsme hledali, tak najednou se ozve hlas, koně jsme slyšeli, že zastavil. A slyšíme: ‚Tak, děti, jak se máte, co děláte?‘ – ‚No, pane, jestli chcete, tak vám dáme raka, chytili jsme.‘ A on říká: ‚A co tatínek s maminkou? Mají práci?‘ A my jsme říkali: ‚No, choděj do práce, oba dva.‘ A on říká: ‚To je dobře.‘ Pamatuju se na to, jako by to bylo dneska. ‚To je dobře, že mají práci, buďte hodný a poslouchejte rodiče.‘ A odjel dál. A proč tam jezdil? On nás tam ještě nachytal asi dvakrát. Totiž ve Veleslavíně, tam byl zámek a tam se léčila jeho manželka.“