The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Lesák (* 1922)

• narozen 24. března 1922 v Praze nezletilým rodičům

• do čtyř let žil v nalezinci, rodičům byl předán až poté, co dosáhli věku 21 let

• vyučil se farmaceutem

• za druhé světové války byl přidělen na práci na letišti Ruzyně

• během Pražského povstání si zřídil provizorní ordinaci a ošetřoval nemocné a raněné

• po válce se přestěhoval do Děčína, kde založil drogerii a sportovní klub

• odmítal vstoupit do komunistické strany, a často tak měnil práci

• jeden z jeho synů byl zřejmě zastřelen při konfliktu s příslušníkem Veřejné bezpečnosti

První čtyři roky života prožil František Lesák v nalezinci. Narodil se dvěma nezletilým rodičům, kteří se o něj a jeho o dva roky mladší sestru nemohli starat. Přesto své dětství popisuje jako nádherné.

Setkání s Masarykem

František Lesák se narodil v březnu roku 1922. Poté, co jeho otec dosáhl plnoletosti a mohl rodinu lépe zabezpečit, se již všichni společně stěhovali mezi domovy prarodičů. „Nemyslete si, my jsme byli opravdu chudí, otec měl plat čtyřicet korun týdně a matka jenom třicet.“ Rodině Lesákových se po čase podařilo najít stabilní bydlení v Šáreckém údolí. „Tam jsem taky viděl prezidenta Masaryka.“ Masaryk údolím pravidelně projížděl na koni. „Chytali jsme raky a najednou za námi kůň a on se nás vyptával, jak se máme, jestli rodiče pracují, pamatuju si to, jako by to bylo dneska. Takhle nás tam u potoka nachytal ještě asi dvakrát.“

Vyučen farmaceutem

I přesto, že byli jeho rodiče chudí, podařilo se jim dát syna na studia. František Lesák se vyučil farmaceutem. Tehdy byl tento obor jakousi konkurencí lékáren. I když říká, že to vlastně nebyla žádná velká škola, je poznat, že je na své studijní úspěchy i farmaceutický obor hrdý.

Válka a nucené práce

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let vstoupila i do jeho života druhá světová válka. „To byla katastrofa, každý, koho jsem potkal, měl slzy v očích, nemohli jsme se s tím smířit.“ Pamětníkovi, stejně jako ostatním mladým mužům a ženám, hrozilo totální nasazení v Německu. Pracovat ve prospěch nepřítele se mu však nechtělo a snažil se odjezdu vyhnout. Nejprve se oženil, a když i přesto musel před lékařskou komisi, využil svých znalostí farmacie. „Způsobil jsem si zánět dvanácterníku, doktoři viděli, že jsem opravdu nemocný, a já si to pak zase vyléčil. Věděl jsem, co dělám.“

Nuceným pracím se ale nakonec nevyhnul. Pracovní úřad ho přiřadil na letiště v Ruzyni. Nejprve pracoval ve skladu, ale neměl s oborem letectví žádné zkušenosti. „Se mnou tam byli dva vysokoškoláci a ti nevěděli taky nic. Dělali jsme chyby a pak to skoro vypadalo, že nás za sabotáž pošlou do koncentráku.“ Obvinění a odjezd do koncentračního tábora se ve finále nekonaly. Pamětník byl přeškolen na obor zámečník – klempíř.

Pražské povstání a provizorní ordinace

V den, kdy začalo Pražské povstání, jel František Lesák přes centrum Prahy tramvají. „Viděl jsem, že na Václavském náměstí jsou už české vlajky a Baťa měl vlajku až na zem. Bylo mi jasné, že se něco bude konečně dít.“ Pamětník tehdy projevil neskutečnou duchapřítomnost a pragmatický přístup k věci. Na Břevnově si vyhlédl rodinný dům, který měl dvě spojené garáže. S jeho majitelem se domluvil, že mu tam pomůže připravit provizorní ordinaci. „Druhý den jsem tam přišel, všechno bylo čisté, vybílené, dali mi tam stoly a sehnali i zdravotní sestru a nějaké dobrovolnice.“ Lidská solidarita v těch dnech musela být velmi silná. Z nedaleké lékárny se zdravotní sestře podařilo sehnat veškeré potřebné vybavení. „Poslali mi, představte si to, i porodní kleště. To jsem říkal, že snad nebude potřeba.“ A ještě dnes se té vzpomínce směje. Ošetřovali nejprve nemocné a postupně došlo i na raněné. Za některými pacienty je po okolí vozil i ochotný taxikář. „Někdy kolem desátého května nás zavolali, abychom ošetřili ruské vojáky. To byli takoví kluci devatenáctiletí, ve strašném stavu. Museli žít v hrozných hygienických podmínkách.“

Odsun Němců

Během svého vyprávění se pamětník téměř rozčílí pouze dvakrát. Poprvé, když vypráví o odsunutých Němcích. „Nemohu pochopit jednu věc, že byli odsunuti i českoslovenští občané, i když německé národnosti. Já myslím, že antifašisté tu asi měli zůstat.“ Po konci války se František Lesák dostal do Děčína a seznámil se zde s člověkem, který byl zařazen na seznam lidí, kteří byli z Československa odsunuti pro svůj německý původ. „Místo aby je tu nechali, tak je dali do prasečáků a odvezli do takovýho lágru. A já jsem se tam o něho staral, nosil jsem jim obědy a večeře, on měl tři děti.“ Jeho rozhořčení došlo až tak daleko, že se vypravil zeptat na okresní úřad, proč mají v lágrech tak malé příděly jídla. „Jenže tam byl komunista a s komunistama se nedohodnete v životě, ti mají svou pravdu a tím to skončilo.“

Úmrtí syna

Druhým momentem, kdy je v hlase Františka Lesáka znát rozrušení, je chvíle, kdy zmíní jednoho ze svých synů. Ten tragicky zahynul ještě za komunistického režimu. Okolnosti jeho smrti jsou ale nejasné. „Řekli nám, že se oběsil, ale řekněte sami, copak se mladej člověk, vysokej, dokáže sám oběsit na klice od dveří?“ Že nejspíš nešlo o sebevraždu, naznal, když si nechal otevřít rakev se synovým tělem. V hrudi mu našel průstřel. Pamětník pak vypráví příběh o partě mladých mužů na cestě ze zábavy. V té partě byl i jeho syn a zřejmě vyprovokovaná hádka s policií skončila jeho násilnou smrtí.

Postoj ke komunismu

Protikomunistický postoj si František Lesák udržel po celý život. Raději vzal podřadnější práci, než aby musel vstoupit do KSČ. Jeho názor průběžně utvrzovaly i události, kterých byl svědkem. Popisuje třeba svého známého, který mu nabízel získání vysokoškolského titulu za úplatek šest tisíc korun. Vzpomíná také například, jak se coby dvanáctiletý chlapec setkal s Miladou Horákovou. „Když ji popravili, brečeli jsme jak malý děti, to bylo nemorální, to byl hyenismus.“