Josef Lešinger

Tazatel: „Vy když jste neplnil normy, to jste musel dostat úplně minimální dávky jídla.“ J. L.: „Ještě když vás tam nechali na dvě šichty, dělalo se do deseti večer. Teď než se to tam zformovalo, proběhly ty filcunky. Tak jste se dostal řekněme o půl noci na lágr. Tam akorát, co bylo volný, to bylo takzvaný kafe. Tam byla špína. Tam sis mohl natočit takovou vodu obarvenou. Jinak k jídlu tam nebylo nic.“

„My jsme měli vedle průmyslovky obchodní akademii. Kluci roznášeli nějaké letáky. Tenkrát se to hodně dělalo. Tak to bylo hodně soudů. Třeba něco podobného jak v Litomyšli. S mými bývalými spolužáky se tam pořádal veřejný proces ve Smetanově domě. Tak taky něco vyfásli. Většina z nich nebyla plnoletá, tak se dostali do Zámrsku, a ti, kterým už bylo osmnáct, se dostali do kriminálu.“

„Já jsem viděl na vlastní oči, jak naložili s člověkem, který se dopustil jen toho, že za kuchyní sebral kost a chtěl ji ještě okousat. Ono na ní stejně už nic nebylo, protože to bylo ohlodaný už dávno. Alespoň nějaká ta vůně tam byla. Chytli ho a dali ho na pranýř - v létě, pařák, slunce. Od rána musel stát na tom barelu s cedulí o tom, co provedl. Taky potom omdlel. Už nevím, jestli měl později nějaké následky nebo ne. Bylo tam hodně lidí, že se dostávali do korekce. To byly zase díry, kam se hodil na beton a zůstal tam prakticky bez jídla, beze všeho, třeba i několik dní.“