The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Levinská (* 1930)

• narodila se 20. října 1930 ve Vídni

• v roce 1938 zažila anšlus Rakouska

• s rodinou se odstěhovala do Nemošic u Pardubic

• dne 9. prosince 1942 odjela s rodiči transportem Cg do Terezína

• s maminkou pobývala v Drážďanských kasárnách

• dne 8. října 1944 odjela s rodiči do Osvětimi

• v listopadu 1944 byla s maminkou transportována do Bergen-Belsenu

• v lednu 1944 odjela i s maminkou do továrny v Raguhnu u Dessau

• v dubnu následoval transport zpět do Terezína

• v Terezíně zažila osvobození Rudou armádou

• v červnu 1945 opustila Terezín

• vystudovala zdravotní školu a poté často střídala zaměstnání

• zemřela v roce 2012

Eliška Levinská uvádí, že je těžké mluvit o pocitech, které zažívala v koncentračních táborech. Opuštění domova, příbuzných a veškerého života bylo skličující: „Najednou se ocitnete na pokoji mezi sto padesáti lidmi, kufr máte pod postelí a to je celý váš majetek.“

 

Museli jsme odejít z Rakouska

Eliška Levinská, rozená Weissová, se narodila 20. října 1930 ve Vídni v Rakousku do židovské rodiny. Otec byl zemědělským inženýrem, spravoval u Vídně statek a rodina žila na venkově. Maminka se starala o domácnost, jak bylo tehdy zvykem. Většina příbuzných však žila v Československu. Weissovi totiž nebyli původem rakouští židé, jak by se mohlo zdát, do Vídně přišli po vzniku Československa kvůli otcovu zaměstnání. Eliška Levinská začala ještě před vypuknutím druhé světové války docházet do první třídy rakouské školy: „Už to byl rok 1938, kdy bylo Rakousko začleněné k Německu. Všechno, co se událo v Německu v židovských rodinách, se přesunulo do Rakouska. Můj otec ztratil práci a vzali nám byt. V únoru 1938 pak jezdily nábory esesáků a jako děti jsme dostaly do rukou vlaječky s hákovými kříži a křičely jsme: ʿFuj Schuschnigg, heil Hitler.ʾ Já jsem se toho také účastnila. Nikdo mě nevyčlenil. S vlaječkou jsem potom přišla domů a rodiče byli bez sebe. Odpoledne přišel učitel a řekl, že musím pryč.“

Tatínek odvezl Elišku k babičce do Břeclavi, kde pamětnice dochodila druhou německou třídu. Německé děti Elišku Levinskou nenáviděly. Mlátily ji a pak se na ní projevily psychické potíže spojené s koktáním. Otec později získal práci na statku v Nemošicích u Pardubic, a tak se rodina stěhovala do východních Čech. 

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava absolvovala Eliška Levinská třetí třídu, tentokrát již českou. Do čtvrté třídy však již nenastoupila, protože židovské děti byly vyloučené ze vzdělávacího procesu. Rodina navíc musela opustit statek a najít si v Nemošicích podnájem. Dne 9. prosince 1942 pak byla zařazena do transportu Cg, který směřoval do Terezína.

 

Nejhorší byly transporty, protože jsme nevěděli, kam lidé jedou

Transport přijel do Bohušovic nad Ohří a Židé museli do Terezína dojít pěšky. Eliška Levinská měla být kvůli svému věku umístěna do dívčího domova, ale nakonec zůstala s maminkou: „Když jsem přijela, tak byl dívčí domov úplně přeplněn. Mamince bylo řečeno, abych dočasně bydlela s ní a až se uvolní místo, tak mě zavolají a dají mě do dětského domova. Ovšem za celou dobu v Terezíně si na mě nevzpomněli a já jsem bydlela s maminkou.“ Většinu času tak prožila v Drážďanských  kasárnách a pracovala na zahradě. V zimě pak pomáhala v pekárně a také chodila do jeslí, kde si hrála s dětmi. S otcem se mohla setkávat a díky rodičům tak měla určité zázemí, protože její rodina – na rozdíl od jiných židovských rodin – byla relativně pospolu.

Eliška Levinská vzpomíná na transporty z Terezína: „Transporty byly nejhorší, poněvadž jsme nevěděli, kam ti lidé jedou. Nikdy jsme od nich nedostali zprávu. Všichni moji příbuzní už odjeli a můj otec ještě pracoval v Terezíně, kde plynem likvidoval nemoci. Tímto způsobem byl chráněný, protože byl užitečný a nemohli ho jen tak poslat do transportu.“

Předzvěstí osudu transportů byl příjezd dětí z polského Białystoku. Děti přijely do Terezína ve zbídačeném stavu a museli tak o ně pečovat lékaři a zdravotní sestry. S ostatními vězni z Terezína se nemohly stýkat: „Protože věděly o plynových komorách a o všech likvidacích, které se v Polsku dějí. Díky nim jsme poprvé slyšeli o plynu. Děti byly odvedené do sprch, kde je chtěli koupat, ale ony se bály a křičely: ʿPlyn, plyn.ʾ A nechtěly se koupat.“ Jednoho rána však děti včetně lékařů a sester odjeli a všichni zemřeli v plynových komorách. Transport čekal také Elišku Levinskou a její rodinu. Společně odjeli 8. října 1944 do Osvětimi.

 

Jako jedni z mála jsme šli v Osvětimi napravo 

Po příjezdu do Osvětimi proběhla selekce: „S maminkou a s otcem jsme vystoupili z vlaku, zavazadla jsme nechali ve vagonech a v pětistupech jsme postupovali. Na konci byla selekce. Byli tam nějací lidé, kteří říkali ʿnapravoʾ nebo ʿnalevoʾ. Já už si nepamatuji, jestli jsme šli napravo nebo nalevo, ale šli jsme na stranu života. Z celého transportu dvou tisíc lidí se asi jenom sto padesát žen a čtyři děvčata v mém věku dostalo na stranu života.“ Tatínek byl při selekci vybrán na levou stranu a to znamenalo smrt v plynové komoře. Eliška Levinská dodává: „Od Osvětimi to už byly všechno jenom náhody nebo něco vyššího, co mě s maminkou vždy zasunulo do té strany života.“ 

Sama Eliška Levinská nechápala, co znamená plynová komora: „Lidé nám řekli: ʿPodívejte se na ty komíny, to je plynová komora.ʾ Nepochopila jsem to. Nevěděla jsem, co tím myslí. Ptala jsem se: ʿMami, co to znamená plynová komora?ʾ To nemůžete jen tak pochopit. Mně bylo čtrnáct a ve čtrnácti se vám nechce umírat. A my jsme žili v neustálém strachu ze smrti.“ V listopadu 1944 pak následoval transport do Bergen-Belsenu.

 

Mrtvoly a hlad v Bergen-Belsenu

V Bergen-Belsenu však panovaly ještě horší podmínky. Pamětnice uvádí, jak bylo v jednom dokumentu řečeno, že Bergen-Belsen byl skutečné peklo na zemi, zatímco všechno předtím, včetně Osvětimi, bylo předpeklí. Nemoci, kopy mrtvol, houfné umírání a zoufalý nedostatek jídla.

Eliška Levinská spala s maminkou vedle rozbitého okna. Když pršelo, pamětnice byla celá mokrá. A v případě sněhových přeháněk zase zasněžená. Nejhorší však byl všudypřítomný hlad, a tak Eliška Levinská chodila dobrovolně sbírat dříví do místního lesa, protože zde existovala možnost sbírat brusinky. Jinak se ale v Bergen-Belsenu nepracovalo. 

V lednu 1945 se vybírali pracovníci do továrny v Raguhnu u Dessau a pamětnice měla s maminkou opět štěstí: „S maminkou jsme se zařadily, ale samozřejmě nás nevzali, protože jsme vypadaly hrozně. Už bylo po všem, ale zapisovatelky měly na seznamu ještě dvě místa volná, a tak tam napsaly naše jména. To byla skutečně obrovská náhoda, že jsme odjeli z Bergen-Belsenu do továrny v Raguhnu.“ Na továrnu v Raguhnu však nemá Eliška Levinská žádnou vzpomínku. Pouze si pamatuje, že něco vyndávala z krabice.

                

Maminka nemohla ani pohnout rukou

V Raguhnu už bylo slyšet frontové bombardování a očekávalo se osvobození, ovšem Elišku Levinskou a její maminku naložili do vlaku na další transport: „A jezdili jsme po Německu. Většina táborů, kam nás chtěli poslat na likvidaci, už byla osvobozená. Týden jsme se potáceli po nádražích a po kolejích a lidé houfně umírali. Potom už esesáci utekli, nebyli tam dozorci a z jednoho nádraží volali do Terezína. Tam už snad byl Červený kříž a oni jim řekli, aby tam vlak vypravili.“

Do Terezína se tak Eliška Levinská dostala i se svou maminkou, ale ta již byla ve velice špatném zdravotním stavu: „Maminka nemohla ani pohnout rukou a nemohla mluvit. Ale odnesli nás z vagónů do provizorních nemocnic a tím jsme se zachránili.“ Terezín byl osvobozen Rudou armádou 8. května, ale kvůli zdravotnímu stavu obě opustily Terezín až koncem června 1945.

 

Moje nejlepší kamarádky zemřely

Eliška Levinská měla v Terezíně dvě nejlepší kamarádky, Helenu a Lianu. Obě skončily v Osvětimi: „Helena šla brzy do transportu. Ona byla taková drobounká, trochu narezlá, a hned šla v Osvětimi do plynu.“

Liana prošla v Osvětimi selekcí a s pamětnicí se dostala do Bergen-Belsenu: „Byly jsme absolutní přítelkyně. Ona měla vždycky skvělé nápady. Jednou řekla: ʾUtrhni si kus ze své deky a já si utrhnu kus ze své deky. Odpářeme to, ušijeme rukavice a ty prodáme za chleba.ʾ Naše matky šílely, když zjistily, že jsme si utrhly kus deky. Ta byla to jediné, co jsme měli. Naše rukavice samozřejmě nikdo nechtěl, protože nikdo neměl chleba. Tak jsme rukavice samy nosily a pak přijel maďarský transport. Těm jsme rukavice nabídly a oni nám za ně dali cibuli.“ V lednu 1945 přijeli do Bergen-Belsenu hudebníci z orchestru. Část z nich se dostala k Elišce a k Lianě na barák a Lianě nabídli, jestli by s nimi nechtěla hrát. Jeden den se Liana už nevrátila a ve velmi krátké době zemřela na tyfus: „Její maminka spala vedle mě a vždycky se ptala: ʿKdyž přijede Liana?ʾ My jsme jí nechtěli říct, že je mrtvá, protože sama byla už téměř mrtvá. Nakonec zahynuly obě dvě.“

 

Vědomosti jsem získala v koncentračních táborech

Elišce Levinské bylo po ukončení druhoválečných bojů téměř patnáct let, ale celkem vychodila pouze tři třídy obecné školy. Musela tak docházet do školy společně s malými děvčaty. Vědomosti jí však nechyběly: „Na apelech jsme si vždy povídali. Byli tam velice vzdělaní lidé, včetně zpěvaček a hereček. Vzdělanci nám tak vykládali obsah knih a divadelních her. Já jsem třeba znala celého Shakespeara. Když jsem pak přijela domů, tak nikdo z děvčat v mém věku neměl takový přehled. Také jsem byla nejlepší kuchařka, protože jsme si museli vařit.“

Po válce však Eliška Levinská trpěla psychickými problémy. Uvádí, že měla strach ze zavřených dveří a často také prokřičela celé noci. Nakonec se vše urovnalo. Po obecné škole absolvovala zdravotní školu a poté pracovala ve zdravotnictví. Zaměstnání však často střídala. Po odchodu do důchodu nadále pracovala, a to v cestovním ruchu jako průvodkyně. Byla aktivním členem Českého svazu bojovníků za svobodu. Zemřela v roce 2012 v Pardubicích.