„(…) Já jsem se dostal na neurologickou rehabilitaci a zabýval jsem se potom hlavně onemocněním pohybového ústrojí a páteře. V tom oboru jsem stále aktivní. Veteránské záležitosti nejsou pro mne moc důležité. Pro někoho je to možná důležitější. Někdo se v tom vyžívá, já ne. Ještě teď vyučuji. Já se dodnes věnuji svému oboru, radši vyučuji mladé. Oni si to vyžadují, já bych tam nebyl, kdyby mne nechtěli. (…) No, už nás ubývá. Od konce války je už šedesát let.“
„Vlastně, když se na to dneska dívám, tak to bylo od spojenců docela účelně zařízeno. My jsme byli docela malá brigáda. Kdyby nás poslali do těch bojů jako Poláky, tak by nás mnoho nezbylo. Na druhé straně tam potřebovali jednotku. Ten Dunkerque byl izolován, ale byla tam velmi silná posádka, asi deset tisíc velmi silně vyzbrojených lidí. Aby se tam udrželi, tak zatopili všechny přístupové cesty. Oni dali náš tankový prapor, aby zase oni odtamtud nemohli ven. Takže oni se chránili a my jsme chránili, aby se odtud nedostali ven. Když byla ta ofenziva Němců v Ardenách, to bylo koncem roku 1944, tak se oni dost daleko dostali. Tak byli rádi, že je tam někdo drží. To byla taková ani ne zákopová válka. (…) My jsme nemohli na ně a oni nemohli ven.“
Tazatel: „Antisemitismus? Setkal jste se s tím?“ - „Ano, setkal. A jednou jsem si z toho i vystřelil. V Agde byl velitelem zdravotní služby jistý podplukovník Unger. Mezi studenty i lékaři bylo pochopitelně hodně Židů, museli koukat, aby zmizeli před Hitlerem. Jednou řekl, že ve zdravotní službě musí být stejné procento Židů jako v jiných částech armády. Já jsem si říkal, co mu to přeskočilo. Bylo tam totiž hodně židovských studentů a lékařů, podobně jako já. Týden nebo čtrnáct dní na to přijel do Agde na inspekci plukovník, nebo snad generál, Langer, též slavný to spisovatel. (…) Na schůzi jsem se zeptal, jak je to s těmi procenty židovských vojáků ve zdravotní službě, jak se to určí, zda i tady platí norimberské zákony. Najednou se k tomu nikdo nechtěl znát. Pamatuji si, co jsem se ptal, takové věci si člověk pamatuje. (…) Efekt těchto slov byl velký, schůze byla ,rozbita‘. Měl jsem z toho psinu.“
„Životní krédo? V předválečném období člověk stavěl proti fašismu. To je pochopitelné. (…) Nešlo jen o to se tomu Hitlerovi ubránit, ale vůbec se stavět proti tomu zlu, co fašismus znamenal. Boj proti nacismu pro mne nebyla jen otázka Židů. To byla pro mne zásadní otázka. Dodnes je mi veškerý agresivní nacionalismus odporný. Pro mne bylo pak rozhodující, co mi dala univerzita. (…) Stali jsme se průkopníky v oboru a to je pro mne důležitější než nějaké veteránství.“
Tazatel: „Co jste dělal ve Francii?“ - „Nejdřív jsem tam šel studovat. (…) Jak začala válka, tak byla výzva, aby mladí muži nastoupili do armády, já jsem už v říjnu 1939 nastoupil v Agde do armády. (…) V Agde jsme byli ubytováni v barácích po uprchlících za španělské občanské války. Bylo to velice primitivní. Byly to dřevěné baráky, které nebyly příliš uzpůsobené na zimu. Jednou jsme se probudili, vanul zrovna studený mistral, v umývárnách kapala voda, starším vojákům, kteří většinou už žili ve Francii, tak jim tam zamrzly zubní protézy. Tato příhoda dobře ilustruje, jaký komfort tam byl. (…) Francouzsky jsem už trochu uměl, v Praze byl Institut Denis, tak jsem tam chodil na francouzštinu, na kurz pro mediky. Tak jsem se něco naučil.“
Profesor MUDr. Karel Lewit se narodil roku 1916 v Lublani v rodině lékaře, který tam za první světové války sloužil ve vojenské nemocnici. Vyrůstal v Praze, na jaře roku 1939 mu chyběly tři semestry k dokončení lékařské fakulty. Pár dní před příchodem německých vojsk do Prahy odjel do Francie. Okamžitě po vypuknutí války, v říjnu 1939, se hlásil do československé zahraniční armády. Základním výcvikem prošel v Agde v jižní Francii. Účastnil se ústupových bojů ve Francii. Přes Biarritz se dostal do Británie. Tam byl zařazen do druhého tankového praporu, u Dunkerque bojoval v průzkumné četě. V Británii se seznámil se svou budoucí manželkou Iris, s níž žije dodnes. Rodiče pana Lewita také utekli před nacismem do Francie. Ostatní příbuzní zahynuli v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Po válce dostudoval Karel Lewit lékařskou fakultu a věnoval se po vědecké i pedagogické stránce neurologii. Léčil do svých 95-ti let. V posledních letech zil v Dobřichovicích u Prahy. Zemřel 2. října 2014.
