The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Josef Lexa (* 1936)

• narozen 31. března 1936 v Temelínci

• z malozemědělské rodiny

• podává svědectví o zaniklé obci Temelínec

• jako malý zažil dramatický konec války v Temelínci a okolí

• v 50. letech rodiče pod nátlakem vstoupili do JZD

• v roce 1960 promoval na ekonomické fakultě vysoké školy zemědělské v Praze

• během studia vstoupil do KSČ

• od roku 1962 pracoval jako ekonom na zemědělské správě ONV (zprvu zemědělský odbor) v Českých Budějovicích

• podepsal manifest Dva tisíce slov

• po roce 1968 neprošel politickými prověrkami a byl vyloučen z KSČ

• na ONV zůstal bez možnosti kariérního postupu

• účastnil se sametové revoluce v roce 1989 v Českých Budějovicích

• po roce 1989 se stal ředitelem českobudějovické pobočky Českého statistického úřadu

Josef Lexa prožil v Temelínci, kde se v roce 1936 narodil, krásné dětství. Přestože ve dvaceti odešel studovat vysokou školu do Prahy a poté tam jezdil spíš na návštěvu, měl Temelínec celý život velmi rád. Bylo to místo, kde žili jeho rodiče, odkud pocházel. Bylo to místo plné vzpomínek. Když v 80. letech přišlo rozhodnutí, že Temelínec spolu s okolními vesnicemi ustoupí stavbě jaderné elektrárny Temelín (JETE), zasáhlo ho to. Ještě mnohem více to zasáhlo jeho rodiče, kteří na stará kolena museli svůj domov opustit. „Nejhorší bylo, že to pak zapálili, že to zbourali,“ vypráví. Dodnes si vybavuje, jak se s matkou jeli naposledy do Temelínce podívat. Pro oba to byl jeden z nejtěžších momentů v životě. „Bylo to strašný, strašný,“ dostane ze sebe a pokračuje, „matka tam hnedle brečela. My jsme byli na kraji vsi. Viděli jsme celou Šumavu. Měli jsme krásný pohled na Boubín a Bobík.“ Výhled na Šumavu je tam i dnes úchvatný, ale jinak nezbylo nic.

Za války zásobovali potravinami příbuzné 

V roce 1936 se v Temelínci, ve velmi malé obci čítající 24 čísel popisných, narodilo pět kluků, mezi nimi byl i Josef Lexa. Jak sám pamětník zmiňuje, tato událost nebyla úplně obvyklá a předznamenala velká kamarádství. „Kamarádili jsme se tam všichni dohromady, i když tam byli ti sedláci. Nikdy tam nebyly žádné nějaké proporce. Navštěvovali jsme je, oni chodili k nám,“ vzpomíná na dětská léta.

Rodina Lexových se živila zemědělstvím. Podle slov pamětníka jim hospodářství jen kvetlo. Přestože neměli pozemky s největší výměrou (6 ha), chovali mnoho hospodářských zvířat. Přebytky masa, vajec a dalších potravin celkem výnosně prodávali dál. I když se většina vyprodukovaných potravin za války musela odvádět, netrpěli prý nedostatkem. „Byl předpis na obilí, brambory. Mlíko se dávalo denně. Nosilo se do sběrny. Měli jsme vždycky asi 14 husí. Na dávku jsme museli dávat asi čtyři husy,“ popisuje. Hospodářské kontroly jim šly často na ruku. Kontroloři při zabíjačkách nahlásili nižší váhu zvířete, a rodině tak zbývalo víc.

Díky tomu mohli potravinami zásobovat příbuzné v Týně nad Vltavou a v Českých Budějovicích. Bylo to ale velmi nebezpečné, za války za pašování potravin hrozil těžký kriminál. Josef Lexa vzpomíná, jak jednou s matkou vezli příbuzným do Českých Budějovic máslo: „Vlaky jezdily dobře, i za války byly dobře vytopené. Matka tam vezla nějak máslo. Měla to nějak zabalené v něčem na prsou.“ Máslo se ale teplem začalo rychle rozpouštět. Nikdy nezapomene, jak hrozně se tehdy matka bála, že nestačí vystoupit včas, že se vše prozradí a že se dostanou do problémů.

Temelínští unikli tragédii jen o vlásek

S vojáky se pamětník více setkal až v úplném závěru války, kdy německá armáda ustupovala na západ. „V dubnu začali Němci ujíždět, jak jezdili od Tábora, jezdili s obrněnými auty. Bylo jich spousta. I směrem na Vodňany. To bylo vidět, jak se prášilo,“ vypráví.

Později v květnu roku 1945 přijela do přilehlého Temelína celá divize německých vojáků. V tu dobu se už vědělo, že konec války se blíží, že Němci prohráli. Češi včetně malého Josefa Lexy chodili městem, někteří si dokonce prozpěvovali hymnu. Pamětník má tu scénu dodnes před očima. Němečtí vojáci měli auta stranou, odpočívali ve stínu stromů v okolí temelínských rybníků a v poklidu svačili. „My jsme tam chodili, nic nám nedělali, nic, prostě si nás nevšímali a my jich taky ne,“ vypráví pamětník.

Situace se ale během krátké chvíle prudce proměnila. Přece jen ještě nebyl úplný konec války a stačilo velmi málo, aby se křehký mír proměnil v ozbrojený konflikt. „Ve škole, jak tam byli ti národní hosté, ty ženské, jestli jim tam něco řekly, aby šli pryč nebo něco. Oni utíkali a vojákům řekli, že je vyhání. Takže velitel řekl, že nechá ves vypálit nebo něco. Nějací lidé utekli do lesa, jiní byli schovaní. Teď se tam objevili nějací čeští partyzáni jako z těch lidí ze vsi. Asi čtyři tady si dali něco a šli Němce odzbrojit.“ Němečtí vojáci vyzbrojené Čechy rychle zajali a chtěli je bez milosti popravit. Někdo z místních duchapřítomně zavolal do nedalekých Vodňan, kde pobývala americká divize. Chvíli trvalo, než je přesvědčili, aby přijeli a s Němci jim pomohli. Temelín se nacházel za demarkační linií v sovětské zóně. Američané po příjezdu Němce rychle odzbrojili. „Tam byla halda těch zbraní. Oni to pak dávali na auta. My jako kluci jsme tam lítali. Američani to tam naložili a zase odjeli. Němci odtáhli,“ líčí pamětník. Temelínští tehdy tragédii unikli jen o vlásek.

Dramatická situace ale měla neblahou dohru. Američané německého velitele nezatkli, nechali ho samotného asi 100 metrů za vsí. Když za pár hodin nato přijela do Temelína Rudá armáda, německého velitele vyhledali a bez skrupulí zastřelili.

Otec do JZD vstoupil jako jeden z posledních

První roky po válce se život rodiny Lexových a celé obce vyvíjel slibně. Josef Lexa st. se stal předsedou Jednotného svazu českých zemědělců (JSČZ).[1] Po komunistickém puči v únoru 1948 se ale mnohé změnilo. Temelínec byla vesnice, kde každý znal každého. Komunistické řádění, nazývané třídní boj, se v tak malé vsi nutně dotklo všech.

Po únoru 1948 se do vedení místního národního výboru (MNV) dostali komunisté, kteří nedlouho nato začali se zakládáním JZD. Mnoho z místních, kteří většinově hospodařili a politicky podporovali lidovce, do JZD vstoupit nechtělo. Mezi nimi byl i Josef Lexa st. „Ten jeden, co tam dělal, co nerad dělal, ten dělal předsedu národního výboru, byl komunista. Druhý komunista by Hubáček i ta jeho žena, ti měli malé hospodářství. Pak tam byl nějaký Jankovský, ten byl ajznboňák, ten dělal na trati z Čečenic do Temelína. Ale ten s nima moc nekamarádil. Takže to byli tihle, jediní, kteří tady to vystěhovávání zajišťovali,“ popisuje těžké období pamětník.

Na počátku 50. let komunisté z Temelínce vysídlili rodinu Hurtových a Petříkových, dvě nejbohatší sedlácké rodiny. Ze strachu, co by mohlo následovat, ostatní hospodáři do JZD postupně vstoupili. Josef Lexa k tomu říká: „Otec tam jít nechtěl. Ten jim žádnou přihlášku nedal. Ten jim ji dal, až když jich tam už bylo víc, když už tam byli i ti někteří sedláci. Takže ji dával až o dost později. Až když už musel.“

Do KSČ vstoupil, ale z církve se vypsat nedal

Josef Lexa končil základní školu v Týně nad Vltavou v roce 1952, v období nejtěžších komunistických represí. „Oni mi nedali ani nějak doporučení do školy,“ vypráví, jak mu hrozilo nepřijetí na gymnázium z ideových důvodů. Ale patřil mezi ty šťastnější, na gymnázium ho nakonec vzali. Na okresním národním výboru (ONV) se totiž někdo důležitý dotazoval, proč syn oblíbeného předsedy JSČZ nemůže studovat. „Bez toho by mě bývali nevzali,“ dodává.

Po maturitě v roce 1956 nastoupil na ČVUT v Praze, obor geodézie. Škola nenaplnila jeho představu, nebavila ho. Po druhém semestru přešel na ekonomickou fakultu vysoké školy zemědělské, kterou úspěšně zakončil v roce 1960.

Na vysoké škole probíhaly nábory do Komunistické strany Československa (KSČ). „Mě bohužel tenkrát taky navrhli, takže jsem to musel přijmout. Potom chtěli, abych se dal vypsat z církve, a to jsem neudělal,“ popisuje okolnosti vstupu do strany a dodává, že členství v KSČ se dalo jen stěží vyhnout a že se prakticky nedalo odmítnout.

Celé zemědělství se dotovalo

Po vojně, kterou strávil jako mechanik proudových stíhacích letounů v Bechyni na letišti, nastoupil na zemědělský odbor ONV (později přejmenovaný na zemědělskou správu) v Českých Budějovicích. Z pozice zemědělského ekonoma spravoval JZD, poté měl na starosti státní statky (Hluboká nad Vltavou, České Budějovice, Nové Hrady, Trhové Sviny). „Ty družstva, některá hospodařila lépe, některá hůře. Dostávali dotace. Bylo to špatné. Lidi museli hodně dělat,“ shrnuje stav československého zemědělství 50. a 60. let. Zmiňuje, že když JZD, ideál socialistické zemědělské politiky, nefungovala, převedli je pod státní statky, kde se nedostatky tolerovaly.

Nejhůře se prý vedlo státnímu statku v Nových Hradech – v pohraničí: „Tam měli prakticky na 1 Kčs tržeb, měli asi 1,50 Kčs nákladů.“ Neoddiskutovatelný byl také vliv politiky: „Někteří funkcionáři z družstev byli ve straně. Jak oni říkali, byli v politbyru. Ti na tom byli lépe, že těch prostředků dostali víc než někteří jiní.“ Celkově popisuje zemědělský provoz jako nerentabilní, který bylo nutné neustále dotovat.

Šťastné období 60. let

Období 60. let považuje pamětník za jedno z nejhezčích v životě. V roce 1963 se oženil se svou první láskou Annou Rybovou. Po svatbě se jim narodily dvě dcery Ilona a Monika a až do roku 1975, kdy se natrvalo přestěhovali do Nových Hodějovic u Českých Budějovic, žili společně v Purkarci.

21. srpna 1968 vstával jako každé jiné ráno velmi brzy, musel stihnout autobus ve 4:30 do Českých Budějovic. Když si pustil rádio, neslyšel každodenní relace, ale něco zcela jiného, šokujícího – rozhlas informoval obyvatele o invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Oni to nějak hlásili, že jsou tam, že jede volha, že je vedou a tak dále. Aby s nimi nikdo jiný nespolupracoval,“ vybavuje si po letech.

Za podpis manifestu Dva tisíce slov ho vyloučili z KSČ

Pamětník vzpomíná, že se po srpnu roku 1968 velmi rychle proměnila atmosféra na českobudějovickém ONV. „Ten [ředitel zemědělské správy] říkal, že s nima nebude nikdo kolaborovat, ale pak se změnil. A pak to bylo, že jsou tady nutný [vojáci Varšavské smlouvy], že by tady jinak byli Němci,“ vypráví sklesle. Pamětník během pár týdnů po srpnu 1968 pochopil, že budoucnost nebude jednoduchá a že je čekají chmurné dny.

Několik týdnů před okupací Československa podepsal manifest Dva tisíce slov, jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů pražského jara. „Někdo to organizoval, někdo chodil v práci. Někdo to udělal, někdo ne,“ vypráví a pokračuje, že seznamy lidí, kteří manifest tehdy podepsali, posloužily nově nastupující garnituře jako seznamy nepohodlných. Za podpis manifestu Dva tisíce slov pamětníka vyloučili z KSČ. Na úřadě na pozici zemědělského ekonoma mohl zůstat, ale dodává: „Věděli jsme, že tam nějaký velký postup mít nebudeme.“ Nejenže nemohl počítat s kariérním postupem, ale netýkaly se ho odměny, pobytové rekreace a další.

Zprvu nikdo nevěřil, že atomovku v Temelínci postaví

V první polovině 80. let se začalo s výstavbou jaderné elektrárny Temelín.[2] Na základě řady bezpečnostních, technických i ekonomických kritérií byla vybrána lokalita Temelína. Jižní Čechy byly zároveň v porovnání s průměrem v jiných oblastech Československa méně zalidněny. I přesto kvůli výstavbě elektrárny své domovy muselo opustit na 500 lidí a zbouráno bylo šest obcí[3] – mezi nimi i pamětníkův rodný Temelínec.

„Když se dozvěděli, že tam atomovka bude, někdo tomu nevěřil,“ popisuje prvotní reakce obyvatel Temelínce Josef Lexa. Mezi místní pravidelně chodili úředníci, kteří s občany vyjednávali, vysvětlovali, organizovali schůze. Stát pozemky i domy vykupoval a zároveň nabízel možnosti náhradního ubytování: „To jim říkali, jaký byt si vyberou. Malý, velký. V Týně, v Budějicích, ve Vodňanech.“ Růžena Lexová dostala byt v Českých Budějovicích, kde tou dobou žil Josef Lexa s rodinou. „Otec měl z toho strach, z toho stěhování. Ten nechtěl jít do Budějovic, poněvadž tam vyrůstal. Narodil se tam. Byl tam i jeho otec,“ vypráví pamětník a dodává, že mu proto domluvili ubytování u příbuzných v nedalekém Olešníku. Ale situace na něj dolehla natolik, že se stěhování nedožil.

Poslední návštěva

Po vystěhování obyvatel začali vyklizená stavení likvidovat. „Matka se tam chtěla podívat. Já jsem s ní nechtěl jet, ale ona mermomocí chtěla. Přijeli jsme, už to jako bylo i vyhořelé. Něco to lepšího si tam rozkradli. Vrata. Dveře. Vzali si pumu ze studně,“ popisuje poslední návštěvu rodného domu Josef Lexa a dodává, že to byl strašný, traumatizující pohled. Matka plakala, těžko se z toho vzpamatovávala. Nějaký čas si i sám vyčítal, že se k návštěvě nechal přesvědčit.

Dnes je místo Temelínce jen krajina bez lidí. Na místě chalupy Lexových není nic. „Tam to zavezli. Okolo vede silnice. Kde jsme měli zahradu, tam je návoz. To vede okolo zahrady. Kde jsme měli kus pole za chalupou, tak tam je teď silnice,“ uzavírá pamětník. Nutno zmínit, že rodáci z Temelínce a okolních vesnic se dodnes schází. Jen je jich čím dál méně, a jak říká Josef Lexa: „Je to takové smutné.“

Z řadového úředníka ředitelem

V listopadu roku 1989 se Josef Lexa účastnil několika demonstrací v Českých Budějovicích. Sametovou revoluci vítal s nadšením. Věřil, že pádem komunistické totality se země obrátí k lepšímu. Rok 1989 vynesl pamětníka na post ředitele českobudějovické pobočky Českého statistického úřadu. Komunistický ředitel musel odejít a on se vzhledem ke své minulosti stal ideálním kandidátem.

S pýchou v hlase říká, že až do odchodu do důchodu v roce 2000 jako ředitel statistického úřadu zajišťoval všechny demokratické volby. Dodnes si pamatuje první svobodné volby v roce 1990: „Vozili jsme to [výsledky] do Prahy. Před námi jezdili četníci, že to zastavovali všecko. Byli jsme i tam, kde je dneska Česká národní rada nebo jak to tam bylo. Na oznámení výsledků přišel i Havel.“ 

Své vyprávění uzavírá: „Neztrácejte naději. I někdy přijde chmurný den, bez toho se nedá nic dělat. Žijte, jak se dá nejlépe.“

 

 

 

[1] Jednotný svaz českých zemědělců (JSČZ) byla jednotná oborová zemědělská organizace pro země Českou a Moravskoslezskou v letech 1945–1952. Sdružovala zemědělce bez ohledu na jejich politickou příslušnost či majetkové postavení. V roce 1952 z přísně tajného rozhodnutí předsednictva ÚV KSČ byla zlikvidována.

[2] Rozhodnutí o výstavbě elektrárny bylo vydáno v roce 1980. Vlastní stavba elektrárny začala v roce 1986 na 140 hektarech pozemků, celé dílo zabralo na 400 hektarů.

[3] Křenov, Temelínec, Knín, Březí, Podhájí a Jaroslavice.