Ing. Josef Lexa

* 1936

  • „Horší bylo, že to [chalupu v Temelínci] pak zapálili, že to zbourali. Matka se tam chtěla podívat. Já jsem s ní jet nechtěl, ale ona mermomocí chtěla. Přijeli jsme, už to jako bylo i vyhořelé. Něco to lepšího si tam rozkradli. Vrata. Dveře. Vzali si pumu ze studně a tak dále. Přistavovali jsme předtím chlívky. Dělali jsme to z týnských cihel, já ještě nějaké mám. Ty byly velmi důkladné, že ani v zimě mrazem nepovolily. Já jsem z toho potom dával slepicím žrát. Tak to si zbourali, to si odvezli.“

  • „Chtěli tam [v Temelínci] dělat družstvo. Potřebovali, aby tam šli ti malí, ti malí zemědělci. Otec tam jít nechtěl. Ten jim žádnou přihlášku nedal. Ten jim ji dal, až když jich tam už bylo víc, když už tam byli i ti někteří sedláci. Takže ji dával až dost pozdě. Až když už musel. Říkalo se, že by mu tam bylo těžko, že by mu dali někde něco jinéno [vyměnili by mu pole]. Dali by mu to, co je zanedbané. Poněvadž pole, která sedláci neobdělávali, ta byla zarostlá. Tam se moc neurodilo, poněvadž tam nedávali hnojiva, neměli na to peníze.“

  • „Pak do Temelína najednou, když už bylo v Praze povstání, přijela celá divize německých vojáků. My jsme tam už chodili. Nějak se zpívala hymna, a tak jsme se tam šli podívat. Němci leželi po Temelíně. Tam byly rybníky, bylo sucho, bylo teplo. Auta měli stranou a svačili tam. My jsme tam chodili, nic nám nedělali. Nic. Prostě si nás nevšímali a my jich taky ne. Ale ve škole, jak tam byli národní hosté. Ty ženské. Jestli jim tam něco řekly, aby šli pryč. Oni utíkali. Vojákům řekli, že je vyhání. Takže velitel řekl, že nechá ves vypálit nebo něco. Nějací lidé utekli do lesa, jiní byli schovaní. Teď se tam objevili nějací čeští partyzáni jako z těch lidí ze vsi. Asi čtyři tady si něco dali a šli Němce odzbrojit. Samo sebou ty se nenechali. Ti je hned sebrali, že je zastřelí. Jedna žena prosila velitele, aby nestřílel, klekala si před ním. Tak je na poště dali do lochu, tam byla četnická stanice. Češi měli strach, že jim něco udělají. Ale ve Vodňanech už byli Američané. Ti byli, jak byly Čečenice, jak byla trať, tam měli demarkační čáru. Tak se tam volalo, aby přijeli Němce odzbrojit. Nemohli se dovolat. Nějak dlouho se tam dovolávali z pošty. Trvalo to hodně dlouho. Pak [Američané] říkali, že tam nesmí, že tam u nás budou Rusové. Potom tam někdo jel na motorce, aby je přesvědčil. Velitel si to nějak vzal a Američany tam poslal. Byla neděle, asi k desáté hodině přijely dva malé tanky na kolech, asi dvě nákladní auta a asi 15 Američanů. Ale oni to byli nějací Češi, hodně z nich umělo česky. Ti Němce odzbrojili. Němci se dali, asi jim zaručili, že můžou odjet do Vodňan. Tak je všechny odzbrojili. Tam byla halda těch zbraní. Oni to pak dávali na auta. My jako kluci jsme tam lítali. Američani to tam naložili a zase odjeli. Němci odtáhli.“

  • Full recordings
  • 1

    Nové Hodějovice u Českých Budějovic, 22.04.2022

    (audio)
    duration: 02:04:57
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Nové Hodějovice u Českých Budějovic, 24.05.2022

    (audio)
    duration: 01:19:04
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 3

    České Budějovice, 06.05.2024

    (audio)
    duration: 01:28:49
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 4

    České Budějovice, 30.05.2024

    (audio)
    duration: 01:19:46
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Zprvu nevěřili, že tam bude atomovka

Josef Lexa, 1960
Josef Lexa, 1960
photo: Archív pamětníka

Josef Lexa se narodil jako jediné dítě 31. března 1936 Josefu a Růženě Lexovým. Rodina vlastnila malé hospodářství (6 ha) v obci Temelínec, dnes zaniklá obec. Lexovým hospodářství kvetlo. Za války tajně zásobovali potravinami příbuzné v Českých Budějovicích a v Týně nad Vltavou. V květnu roku 1945 byl pamětník svědkem dramatického konce války v Temelíně. Rodiče nebyli členy KSČ. Když se na počátku 50. let začínalo s JZD v Temelínci, otec nechtěl do družstva vstoupit. Přihlášku podal pod nátlakem až jako jeden z posledních. Po maturitě na týnském gymnáziu nastoupil na ČVUT, studium geodézie ho však nebavilo. Po roce přestoupil na vysokou školu zemědělskou, kterou dokončil v roce 1960. Během studia vstoupil do KSČ. Po vojně začal pracovat na zemědělském odboru ONV v Českých Budějovicích. Jako zemědělský ekonom spravoval nejprve JZD a poté Státní statky (Hluboká nad Vltavou, České Budějovice, Nové Hrady a Trhové Sviny). Detailně popisuje stav československého zemědělství 50. a 60. let. V roce 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov, za což byl později z KSČ vyloučen. Na ONV sice mohl zůstat, ale byla to budoucnost bez možnosti jakéhokoliv kariérního postupu. Když se v 80. letech začalo s výstavbou jaderné elektrárny Temelín (JETE), Růžena a Josef Lexovi se museli z Temelínce vystěhovat. Jejich dům byl později srovnán se zemí. Po roce 1989 se stal ředitelem českobudějovické pobočky Českého statistického úřadu. Až do odchodu do důchodu v roce 2000 se pod jeho dohledem konaly všechny demokratické volby. Josef Lexa žil v roce 2024 v Nových Hodějovicích u Českých Budějovic.