Vladimír Lichtenberk

„S výslechy jsme neměli zkušenosti a nevěděli jsme, Karel nám tenkrát poskytl právní minimum, jak by to mělo probíhat, co můžeme, co oni nesmí, a obráceně. Stala se příhoda, sebrala mě policie, nechali mě tam čekat několik hodin, pak mě vzali k výslechu. Začali se ptát na nějaké věci, a jelikož jsem byl poučený od Karla, říkal jsem, že už jsem tam více jak čtyři hodiny a mám nárok na svačinu. Policisté se to snažili zamluvit, ale nakonec se jeden zvedl, pro svačinu šel a donesl ji. I takovéhle příhody se staly. Kolikrát jsem byl v práci, zavolali mě, že tam na mě někdo čeká, a tam byli policisté a odváděli mě. Všichni koukali, co se děje, a nikdo nevěděl. Asi nějaké povědomí měli, že jsem jiný a mám s policií problémy.“

„Na střední škole jsme chodili na koncerty, měli hudební vzory, vnímali lidi kolem sebe, tak jsem měl touhu nechat si narůst dlouhé vlasy. Doma to bylo problematické, byly to takové zápasy: ‚Už to máš delší – musíš k holiči.‘ Až jednou jsme seděli v Zahradní, dal jsem se do řeči s Pláštěnkou, klukem z Chomutova, který měl vlasy do pasu. Začali jsme se bavit o máničkách, jak to tady bylo dříve. Vyprávěl mi, jak ti kluci byli urputní, že se nedali, za každou cenu, i kdyby se mělo cokoliv stát, si vlasy nechali narůst. Jak mi to tak líčil, říkal jsem si: ‚Vždyť to je přesně to, co chci. Takhle by to mělo být.‘ V tu chvíli jsem si řekl, že se také nenechám stříhat za každou cenu. To byl zlom, nechal jsem si narůst dlouhé vlasy.“