The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Chtěli jsme se jen svobodně setkávat
narodil se 24. ledna 1963
na střední škole si nechal narůst dlouhé vlasy
zařadil se do komunity mániček
jezdil na brigády na podporu VONS do Horní Blatné
účastnil se nepovolených demonstrací k výročí republiky v roce 1988 a 1989 v Praze
10. prosince 1988 se účastnil povolené demonstrace na Škroupově náměstí na Žižkově
po sametové revoluci začal pracovat na chomutovském magistrátu
v roce 2013 dokončil studium na VŠ
v roce 2024 žil v Chomutově
Na střední škole v Kadani si Vladimír Lichtenberk začal všímat svých dlouhovlasých spolužáků. Netrvalo dlouho a brzy se sám zařadil mezi máničky. Postupně s kamarády vytvořili velkou komunitu a pravidelně se scházeli. Přes to, že žil v nesvobodné době plné výslechů a cenzury, vzpomíná na ni v dobrém. Společné zážitky, soudržnost a pospolitost mezi lidmi převážily nad útlakem ze strany minulého režimu.
Vladimír Lichtenberk se narodil 24. ledna 1963 v České Lípě. Rané dětství strávil v Zákupech. Začátkem sedmdesátých let se rodina přestěhovala do Chomutova, kde pamětník dokončil základní školu. Střední absolvoval v Kadani. Se spolužáky a kamarády navštěvoval kulturní akce, především koncerty. Rozhodnutí nechat si narůst dlouhé vlasy přišlo po rozhovoru s kamarádem Pláštěnkou: „Bavili jsme se o máničkách, jak to tady bylo dříve. Vyprávěl mi, jak byli ti kluci urputní, že se nedali za žádnou cenu. I kdyby se mělo cokoliv stát, tak si ty vlasy nechali narůst,“ vzpomíná. „A jak mi to tak všechno líčil, říkal jsem si: ‚To je přesně to, co chci. Tak by to asi mělo být.‘ V tu chvíli jsem si řekl, že se také nenechám ostříhat.“ Rodiče se na jeho rozhodnutí dívali s nelibostí a problémy kvůli vlasům měl i ve škole. Přesto si je ubránil a zkrátit si je nechal jen v době, kdy dělal ve škole reparát.
S přáteli se scházeli po restauracích a klubech. Vydávali se na big beatové festivaly napříč republikou. Tam si poslechli známé, ale objevovali i nové kapely, poslouchali písničkáře. V jejich písních občas zaznamenali narážky na režim. Uvědomovali si, že nesvoboda, která u nás panovala, není v pořádku. Když se někde konala akce, zpráva o ní se v komunitě vždy rychle rozšířila. „Takhle probíhala naše doba rozkvětu. Snažili jsme se poznávat, vědět a partu lidí nějakým způsobem utužovat,“ vzpomíná Vladimír Lichtenberk.
V Chomutově navštěvoval tzv. čaje, kde hrály kapely rozličných kvalit. Setkával se tam s lidmi sdílejícími podobné názory a našel mezi nimi spoustu nových přátel. Čaje nejprve probíhaly v Závodním klubu železničářů, obecně známém jako „Armáďák“, poté se přestěhovaly do divadla. Tam ovšem měli pořadatelé jisté požadavky na společenský oděv. „Chodit v keckách se tam nesmělo. Když tam v nich někdo šel, půjčil si od někoho boty a potom mu je házel z okna, aby se tam dostali i další. Každý se to snažil nějakým způsobem obejít,“ vzpomíná. Obzvláště, když hrála nějaká zajímavá kapela, jako například Bumerang. Ne všechny kapely, které na čajích hrály, mohly ve svém působení pokračovat, některým byla činnost zakázána. „Pomalu jsem si začal pěstovat vzdor k tomu, co jsem kolem sebe viděl a s čím jsem nesouhlasil,“ uzavírá Vladimír Lichtenberk vzpomínky na návštěvy čajů.
V Chomutově probíhal festival Tempo, na který se sjížděli návštěvníci zblízka i zdaleka. Šlo vidět, že o hudbu je mezi lidmi zájem. „Byly tam různé máničky, člověk z toho byl u vytržení, když tam viděl nějaké ty starší kluky. To bylo také inspirativní,“ vzpomíná. Se staršími máničkami se Vladimír Lichtenberk do té doby příliš neznal. V rámci akce Asanace, při které Státní bezpečnost (StB) na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vyvíjela nátlak na osoby nepohodlné režimu, odešli někteří z nich do emigrace. Snažil se tedy sblížit s těmi, kteří zůstali, a dozvědět se, jak to tehdy bylo.
Veřejné akce mániček byly v Chomutově počátkem osmdesátých let v útlumu. Každý pátek se všichni scházeli v hospodě Spessart, stejně jako předchozí generace. Vymýšleli výjezdy za kulturou, navštěvovali se, poslouchali muziku a plánovali akce. Vladimír Lichtenberk se s kamarádem Pavlem rozhodli uspořádat na konci roku 1981 v obci Zelená posezení s muzikou. Přišly ale zprávy, aby nikam nejezdili, protože zasáhla policie: „Měli jsme v úmyslu něco udělat, aniž by to bylo politické, jenom jsme se chtěli setkat. Akce přišla vniveč.“ Podle pamětníka se policii zřejmě dostala do rukou pozvánka na akci a obávala se, že by komunita kolem něj mohla navázat na působení předchozí generace mániček.
V roce 1982 se musel svého dosavadního života na čas vzdát, protože byl odveden. „Byla to špatná léta, která by člověk nemusel prožívat, ale byla to určitá zkušenost. Poznal jsem nové lidi a nakonec jsem se dostal na hlásku do Žítkové. Tam byla nádherná krajina,“ vzpomíná na období na vojně na Moravě. V roce 1983 byl předčasně propuštěn kvůli zdravotním problémům. Po návratu do Chomutova začali s přáteli hledat místo, kde by se mohli scházet, jako tomu bylo před akcí Asanace. Nakonec zakotvili v hospodě Mýto, která měla ideální polohu na okraji města, takže nebyla příliš na očích. Nejprve se tam začali scházet místní. Když pak přijížděli i kamarádi ze vzdálenějších měst, hned věděli, kde je najít. „Lidé byli provázaní. Kapely hrály, půjčovali jsme si desky, lidé byli soudržní,“ vzpomíná Vladimír Lichtenberk na osmdesátá léta.
Do komunity kolem pamětníka se zapojil i chomutovský chartista Karel Mrázek. Díky němu se dozvídali o dalších akcích a dělil se s nimi také o své zkušenosti z výslechů. „Občas nás sebrali a odvezli na výslech. Většinou nás tam nechali pořádně dlouho sedět, asi abychom změkli, nebo co od nás čekali... Neměli jsme zkušenosti,“ vzpomíná Vladimír Lichtenberk.
Karel Mrázek jim radil, jak se v takových situacích zachovat. Když pamětník čekal na výslech už více než čtyři hodiny, sdělil příslušníkům, že má nárok na svačinu. „Policisté se to snažili zakecat, nakonec se ale jeden z nich zvedl a pro svačinu šel a donesl ji,“ říká. Několikrát ho také za přihlížení kolegů odvedla policie z Agrostavu, kde pracoval od dokončení střední školy. „Měli povědomí, že jsem jiný, že mám s policií problémy, přesto jsme měli dobré vztahy,“ vzpomíná.
Vladimír Lichtenberk se společně s Radkem Hrdličkou rozhodl, že půjdou s transparenty do průvodu na Prvního máje. „Tenkrát jsem tam napsal nápis: ‚Otevřme hranice poznání‘ a Radek měl vykřičník. Říkal jsem si, že je to takové normální, nikdo nemůže nic říci. Půjdeme tam s tím a každý ať si to vyloží podle svého,“ vypráví. Ráno ale zjistil, že před domem už podezřele dlouho stojí zaparkované vozidlo. Domyslel si, že je sledují. Den předtím totiž telefonoval Karlu Mrázkovi, který měl zřejmě napíchnutý telefon. Chtěli tedy vyrazit bez transparentů a pak se pro ně nenápadně vrátit. To se ale nepodařilo, pamětníka zadrželi, odvedli k výslechu a propustili až po prvomájové veselici. Dle registračních protokolů (dostupných online) Státní bezpečnost pamětníka vedla jako prověřovanou osobu pod krycím jménem „Vokno“. Svazek se nedochoval.
„Bylo toho hodně, pořád jsme někam jezdili, všude byla spousta lidí. Když zpětně projdu fotografie, tak vidím, kolik lidí na akce chodilo. Některé jsem potom už neviděl. Různě se promíchávali, jedni odcházeli, druzí přicházeli,“ vzpomíná.
Vladimír Lichtenberk jezdil nejen po tuzemských akcích, ale vydával se i do zahraničí. S přáteli Janem Tomešem, Zdeňkem Procházkou a Miriam navštívili Berlín. Když se v neděli plní zážitků vraceli, Miriam zjistila, že ztratila výjezdní doložku. Němečtí celníci ji sice pustili, ale na československé straně nastaly problémy. „Snažili jsme se zaručit, že jela s námi a že se jí jen přihodila nepříjemnost. Naši celníci ji ale poslali do Drážďan, aby si ji tam vyřídila. Byl už večer. Později nám říkala, že domů se dostala až k ránu,” vzpomíná.
Silný dojem na Vladimíra Lichtenberka udělal hudební festival v polském městě Jarocin, kde viděl mnohem větší svobodu, otevřenost a solidaritu než u nás. Dalším velkým zážitkem se stala Přehlídka nezávislé československé kultury ve Vratislavi v roce 1989. Ne všechny z vypraveného autobusu pustili přes hranice, ale pamětník to štěstí měl. Mohl si tak poslechnout například Jaroslava Hutku a Karla Kryla. „Bylo to nádherné. Byli jsme plní dojmů, nadšení. Lidé vyprávěli, co se jim všechno přihodilo, co všechno museli udělat, aby se tam dostali. A spousta lidí se tam nedostala vůbec,“ vzpomíná.
Na koncerty jezdil i do Bratislavy a do Budapešti. Výjezdy podnikal nejen za hudební kulturou – v Berlíně v galerii zhlédl výstavu Salvadora Dalího. „Ty země byly stále o kus dál než my a člověk jenom nasával atmosféru, hudbu a všechno,“ porovnává Vladimír Lichtenberk. Problémy se získáním výjezdních doložek k jeho překvapení nikdy neměl. Podnikl také cestu po Jugoslávii a s trempy prošel rumunské hory.
Dalším častým cílem jeho návštěv se staly Louny a okolí, kde pořádal akce Vladimír „Lábus“ Drápal. „Podle mě viděl, že se v Chomutově a jinde dělají akce, a začal je taky dělat a dělal to dobře. Lidé jezdili, byla mezi nimi provázanost, fungovalo to. Člověk věděl, že se na ně může spolehnout,“ vzpomíná. „Všechno jsme se snažili stihnout. Bylo toho hodně a bylo to dobré.“
V říjnu roku 1988 se Vladimír Lichtenberk účastnil nepovolené demonstrace k výročí založení republiky. „Snažili jsme se dojít k soše sv. Václava, ale všude byla spousta policistů, projížděly tam stříkačky. Schovávali jsme se na chodníku za auty,“ vzpomíná. Ne všem se ale podařilo zůstat v suchu. Na stejnou akci vyrazil i v následujícím roce. Tentokrát policie hlídala boční ulice a nechtěla je k Václavskému náměstí pustit. „Nějaká paní tam z okna na celou ulici pustila Martu Kubišovou. Lidé začali tleskat a byli nadšení,“ vzpomíná pamětník.
V Chomutově se s Karlem Mrázkem scházeli každou středu v pronajatém salonku v Jitřence, kde diskutovali o aktuální situaci. Podle Karla Mrázka tam měla policie své odposlechy. Od něj se Vladimír Lichtenberk dozvěděl o demonstraci ke Dni lidských práv konané 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí v Praze na Žižkově. Tam pamětník poprvé slyšel projev Václava Havla.
Díky Karlu Mrázkovi se dozvěděl také o brigádě v Horní Blatné, kterou vedl Jindřich Konečný. Výtěžek z brigády byl určen pro VONS, konkrétně pro ženy disidentů. Informace o akci se postupně šířily a začalo tam jezdit více a více lidí. Po práci se scházeli na besedách a diskusích. Právě tam ho, stejně jako Lva Havlíčka a Jiřího Fuchse, 17. listopadu 1989 zastihly zprávy o dění na Národní třídě. V to, že by se v naší republice mohlo něco změnit, nejprve Vladimír Lichtenberk nevěřil. Až když se objevily informace o úmrtí Martina Šmída, usoudil, že situace začíná být vážnější. Zpráva se později ukázala jako falešná, změny už ale byly v plném proudu. Svou podporu vyjádřil demonstrantům vyvěšením praporu přes celé okno.
Scházeli se, tiskli letáky. Situaci sledovali především z rádia, ale stále panovala nejistota. „Uvědomoval jsem si, že se může stát cokoliv,“ říká Vladimír Lichtenberk. V Chomutově se na demonstracích scházelo překvapivé množství lidí, četla se prohlášení a provolání.
I po sametové revoluci se nadále scházeli a poslouchali hudbu, jezdili na festivaly a konečně si mohli bez obav poslechnout také kapely, které před pádem režimu oficiálně hrát nemohly. „Spousta lidí, kteří tu byli, se někam rozplynula. Potkáváme se, ale už ne tak často,“ říká. „Snažím se navštěvovat i jiné akce a poznávat nové věci. Takže hledání, učení a poznání v sobě stále mám,“ uzavírá své vyprávění Vladimír Lichtenberk.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Ústecký kraj
Witness story in project Příběhy regionu - Ústecký kraj (Novotná Markéta)