The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josef Línek (* 1967)

• narozen 6. září 1967 v Chrudimi

• po maturitě v roce 1985 nastoupil na Katedru anglistiky a Katedru bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

• rok studoval povinnou vojenskou katedru, přerušil ze zdravotních důvodů

• v roce 1989 se stal zakládajícím a aktivním členem stávkového výboru v Olomouci

• od roku 1992 působí jako odborný asistent na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

• v 90. letech překládal beletrii, v současnosti se věnuje překládání vědeckých studií

• žije v Prostějově

Josef Línek se narodil 6. září 1967 v Chrudimi do rodiny učitelky výtvarné výchovy a technika místní Transporty. Už od mládí projevoval zájem o literaturu, na střední škole začal překládat první texty z angličtiny. Po maturitě v roce 1985 nastoupil na Katedru anglistiky a Katedru bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, později přidal ještě studium klasické filologie, které nedokončil. V roce 1989 se stal zakládajícím a aktivním členem studentského stávkového výboru v Olomouci. Od roku 1992 působí jako odborný asistent na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého. V 90. letech překládal beletrii, v současnosti se věnuje překládání vědeckých studií. Josef Línek je ženatý, spolu s rodinou žije v Prostějově.

Do rodiny později přibyl také mladší bratr. Během dětství se pamětník věnoval atletice, zaměřoval se na dlouhé běhy a střední tratě. Oblíbil si Vladislava Vančuru, literaturu faktu a dětské detektivky. Chodil do pionýrského oddílu, který ovšem nebyl příliš ideologicky zatížen a spíš byl koncipován jako turistický oddíl. „Chrudim na tom byla dost podobně jako města této velikosti: všechno zde bylo jednou. Jedno kino, jedno divadlo, jedna knihovna a tak dále. To znamená, že lidi, kteří něco dělali, tak je všichni znali,“ popisuje Josef Línek rodné město. V mládí pamětník navštívil Rumunsko a Bulharsko, na Západ se dostal až po roce 1989. Již od střední školy projevoval zájem o anglickou literaturu, kterou se snažil číst v originále. Počet anglicky psaných knih byl ale pro chrudimského gymnazistu omezený. „První kniha, kterou jsem přečetl v angličtině, a dokonce ji přeložil, se jmenovala Milujeme Japonsko, kterou mi zaslal jeden známý z Japonska. Tehdy jsem taky poslouchal kapely jako Pink Floyd nebo Frank Zappa, jejich texty jsem si pak sám překládal.“

Studentem za normalizace

Po maturitě v roce 1985 nastoupil Josef na studium anglistiky a bohemistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pro člověka z maloměsta byl studentský život v Olomouci vítanou změnou. „Tehdy jsem se tu potkal s celou řadou zajímavých lidí nejen z Československa a cizinci z takzvaných spřátelených zemí, na univerzitě jsme dokonce měli skvělé lektory z Velké Británie a ze Spojených států amerických. Měl jsem asi štěstí na lidi, na které jsem narazil,“ vzpomíná Josef Línek po letech.

Navzdory výše popsanému ale podle pamětníka panovala v té době v některých ohledech na Univerzitě Palackého dusná atmosféra. „Ta atmosféra byla někdy opravdu velmi sevřená, neboť děkanem v té době byl kovaný komunista. Bylo spoustu lidí, kteří mluvili otevřeně. Svět sám pro sebe ale byl samozřejmě ústav marxismu a leninismu.“ Během studia museli studenti složit tři zkoušky z komunismu na jmenovaném ústavu, leč pamětník složil pouze jednu. Dokonce měl Josef Línek ve svém vysokoškolském indexu podpis Karla Kryla u politické ekonomie. Ten se mu podařilo získat při příležitosti Krylova koncertu během sametové revoluce.

Poměrně negativní zkušenosti měl s docentem Janouškem, který byl do roku 1987 členem vedení školy. „Byl to dost ostrý člověk a nechci o něm mluvit špatně. Zažil jsem ho jako učitele i jako organizátora těch politických věcí. Tehdy jsem nosil z nějaké šaškárny křížek na krku. On mě zastavil a zavedl do kanceláře. A začal do mě hustit, že je to jakýsi symbol a že bych neměl a takové… Bylo to nepříjemné. Byl to chytrý člověk, ale byl politicky kovaný, velmi sebevědomý. S ním nebyl žádný dialog. Člověk se musel hlídat, aby neřekl něco, a to bylo velmi nepříjemné.“ Působení docenta Janouška, který ovšem brzy nato tragicky zahynul, zkrátka velmi silně ovlivnilo politické klima školy. Ne všichni tehdejší učitelé ovšem zůstávali zaslepenými dogmatiky. „Na češtině i angličtině byli lidé, kteří nebyli tak ideologicky zasaženi a které stálo za to poslouchat. Z anglistiky určitě profesor Jeřab, docent Marek jako vyučující britské literatury. Z lingvistů jsem měl moc rád z anglistiky docentu Knitlovou a profesorku Tárnikovou. Teď učím na češtině a byla tady spousta lidí, kteří byli zajímaví. Na češtině jsem měl moc rád to, co přednášela a jakým způsobem přednášela docentka Bauerová, která mě formovala jako slavistu, a docentka Štěrbová, to byla literátka.“

Ideologicky zabarvené výuce se podle pamětníka především v jazykovědě dalo vyhnout. „Lidé byli ticho, nemluvili o tom a mluvili o svých odborných věcech. Horší to bylo v literatuře, protože tam musí být nějaká interpretace. A tam čest a sláva, kterým se do toho podařilo neplést ideologii.“

Aktérem sametové revoluce

Události pátečního 17. listopadu roku 1989 se pamětník dozvěděl až se zpožděním, neboť byl v Chrudimi na návštěvě u rodičů. Když přijel v neděli na koleje, na zdi visel plakát, který oznamoval, co se stalo v Praze, a zároveň zval jmény herců olomouckého divadla na setkání.

„Tak jsem šel, byla to jasná volba. To, co následovalo potom, bylo úplně přirozené. Po divadle jsme se sešli u kolejí, tam byl takový prostor. Herci mluvili v divadle, říkali, že se staví za protestující. A u kolejí už byli jenom studenti, část, co byli v divadle, část se posbírala cestou. Tehdy nás bylo něco kolem stovky. Od počátku klíčovější roli v tom zaujala filozofická fakulta. Tam z toho plácku jsme se přenesli do kolejí 17. listopadu. Tam v takovém atriu jsme se sešli, a dokonce tu mam fotky, kdy jsme se po 25 letech fotili na stejném místě. Tahle schůzka vedla k tomu, že se dalo dohromady jádro stávkového výboru, zhruba pět lidí z filozofické fakulty. Velmi rychle z toho setkání, snad ještě ten večer přišel popud, že se přestěhujeme na filozofickou fakultu a že centrum stávkového výboru bude tam. Dohodlo se, že výbor by měl být v zastoupení podle fakult.“ Čtyři fakulty tedy zastupovalo vždy pět studentů.

Pamětník společně s Vítem Pohankou a dalším kolegou přišli za vedením školy a informovali je o počínající studentské stávce. „Někteří mlčeli, někteří hrozili, jak mohli v té situaci. Dávali jasně najevo, že pokud se situace se zvrátí do toho, jak to bylo předtím, tak že za to zaplatíme zcela jasně.“ Na filozofické fakultě vzniklo malé centrum, kde se malovaly plakáty a tiskl časopis, část studentů, mezi nimi i Josef Línek, tam přespávala. Většina obyvatel Olomouce stávkujícím studentům projevovala sympatie, někteří jim dokonce na univerzitu nosili jídlo či peníze.

Pamětník se také dvakrát účastnil takzvaných spanilých jízd do podniků. „Jeli jsme směrem na Šumpersko do nějakých podniků a já sem pak byl někde v Pardubicích samostatně mluvit. Příjemné. Překvapivě příjemné, že i ti dělníci byli rozumní. A viděli, že to nepůjde ne úplně zastavit a že to není krok špatným směrem.“ Stávkový výbor studentů úzce spolupracoval s Občanským fórem založeným v Olomouci, jehož část tvořili herci z olomouckého divadla a část lidé z veřejného života.

Beze strachu

„Člověk se snaží vybavit, jak o tom uvažoval. Byli jsme strašně mladí, bylo nám 22 let. Samozřejmě teďka to člověk vidí úplně jinak. Ale strach jsme myslím neměli. Já jsem se nebál. Už to bylo jasné. Mnozí říkají, že to revoluce nebyla. Že to, co se dělo v Maďarsku, Polsku, že už to byl jasný signál, že už bude brzo konec. My jsme jenom čekali, až to vyhnije do konce. A jednu dobu už nebylo možné jít jinak.“

Pamětník si dodnes vzpomíná na silné emoční prožívání tehdejších událostí. „Nejdůležitější byl pro mě ten měsíc. Revoluce pro mě končí zvolením Havla. Tam jsem si říkal, že je to dobré, že tam už to zpátky nejde… Ten měsíc byl emocionálně úžasný. Ten pocit, že spadla klec, která vás obklopovala, a že je konec všech těch šaškáren a že člověk nemusí předstírat, tak to bylo úžasné.“ Studentská stávková hnutí vnímal jako důležitou součást revoluce, nikoli jako jediného hybatele.

Po revoluci se pamětník již nijak aktivně angažovat v politice nechtěl, přestože ho politika zajímala. Nové politické uspořádání dalo příležitost všem, kteří se chtěli na jeho utváření podílet. I když se v rámci transformační přeměny velká část věcí nepovedla, za což je na vině i 40letý úpadek, který vedl lidi k pasivitě, důležité instituce dnes fungují jako v dalších evropských zemí.

Josef Línek na jednu stranu obdivoval lidi, kteří v 90. letech začali podnikat. „Nejenom těch větších, ale těch menších podniků, co se objevilo. Neměli to know-how a dokázali si k němu najít cestu.“ Zároveň ale chápal problémy, se kterými se mohli potýkat zástupci starších generací. „Zpětně viděno, obdivuju tu starší generaci, a trošku je lituju, protože když jim bylo čtyřicet padesát let v roce 1989, tak žili život, zvykli si, měli nějaké naučené mechanismy, aby vydrželi v tom režimu, a jednou se všechno změnilo. A byli bez postavení, bez nějakých jistot a tak dále. Nic příjemného to asi nebylo.“

Po revoluci

V roce 1992 nastoupil pamětník jako odborný asistent na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a po celá 90. léta překládal beletrii z 50.–70. let, například Johna Fowlese či Roalda Dahla, později literaturu faktu. I na filozofické fakultě muselo po sametové revoluce dojít k určitým personálním změnám: „První se rušily instituce, které se nepotřebovaly a které byly pouze páky režimu, jako byl ten ústav marxismu a leninismu. A brzy po dohodě nebo po vypršení smluv odešli lidé, kteří byli s režimem nejvíc svázaní. Jsou obory, které jsou exponovanější. Já bych nerad jmenoval, ale takové češtiny a anglisticky se to příliš netýkalo, zato taková rusistika a dějepis, to jsou dost takové ožehavé obory. Nebo byly. Neříkal bych tomu čistky, ale obměny.“

Josef Línek je ženatý, spolu s rodinou žije v Prostějově.