„No a proti teda tomu [vyšetřovací vazbě v Českých Budějovicích] ty Bory, ty šatony, to byl horor. To byla cela, kde bylo pětadvacet lidí. Jednu dobu jsem byl dokonce na cele, kdy nás bylo třicet. Spalo se na palandách, úzké uličky a uprostřed záchod, který byl sice krytý, ale… A hlavně ta práce, to byla práce, na kterou já jsem nebyl zvyklý. Byl jsem zařazený jako brusič. Ještě dobře, že mě dali jako brusiče, protože kdybych měl dělat tmeliče, to bych se asi nikdy nenaučil.
Brusič musel pořád pracovat v tempu té mašiny. Jenom jsem strkal do mašiny a vytahoval pětikilové aparáty. Kolem stříkala voda. Kdyby se to nestihlo v tom tempu, tak vlastně by se celý ten výrobek zkazil a byla by potrestaná celá skupina. Tam to bylo zařízené tak, že když někdo nestíhal, tak spoluvězňové ho zmlátili.“
„Z těch farářů, já jsem byl nejčastěji právě s tím Františkem Líznou, protože jsme bydleli ve stejné budově. Tam jsme se setkávali. A pak jsme měli společný zážitek. Jednoho dne nás předvolali do nějaké kanceláře. Tam seděl Václav Havel ještě se svým spoluvězněm Františkem Valešem. A Václav Havel nám řekl, že dostal nabídku, aby podepsal žádost o milost, že když ji podepíše, tak že mu bude vyhověno. U toho seděli ti estébáci a bachaři. On říkal, že si vyžádal podmínku, že se poradí se třemi přáteli, takže jsme tam byli my tři. Valeš radil, aby to podepsal. František Lízna a, já jsme radili, aby nic nepodepisoval, že to proti němu zneužijou a že by tím znehodnotil to, co už od té doby obětoval. Protože my jsme se obávali… Oni už jednou proti němu zneužili, že udělal nějaké prohlášení, a pak se tím oháněli, že porušil slib. No, takže to dopadlo…. To bylo při nějaké příležitosti… Tenkrát měl přijet do Čech [rakouský] kancléř Bruno Kreisky a měl se nějak za Václava Havla přimlouvat. Václav Havel teda dal na naši radu a nepodepsal nic. Potom ale docela těžce onemocněl. dostal zápal plic. Já jsem chvilku s ním byl i na marodce. Tenkrát jsem se tam uzdravoval z nějakého nachlazení. Jeho tam přivezli, bylo to, myslím, v sobotu nebo o víkenduu. Měl vysokou horečku, sotva dýchal. Potom druhý den jsem se obrátil na toho bachaře, důstojníka, který tam měl dozor, a říkal jsem mu, aby s tím něco dělali, nebo že jim [Václav Havel] umře. Oni potom skutečně s tím něco začali dělat. Ale mezitím – to jsem se dověděl později – už o tom mluvil zahraniční rozhlas, takže ještě někdo jiný podal tu zprávu ven. Skutečně Václava Havla převezli do Vojenské nemocnice a za několik dnů ho propustili ze zdravotních důvodů. Takže jsme si říkali, že udělal dobře, že nepodepsal tenkrát tu žádost, protože nakonec ho propustili stejně, i když to bylo spojeno s těmihle komplikacemi.“
„Ten proces s VONS [Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných] proběhl na podzim. A pak nastala krátká doba útlumu v tom pronásledování, protože, já mám pocit, že komunisti nečekali, jaký to bude mít ohlas ve světě, a působilo jim to diplomatické komplikace. Pak Sověti vtrhli do Afghánistánu. A my jsme tam v roce 1979 slavili takového bujného Silvestra, kdy jsme posílali třeba pohlednici Babraku Karmalovi [prezident Afgánistánu, v prosinci 1979 dosazený Sověty]. Byla to taková Trnkova pohlednice, na níž medvídci stříleli z kanónu a bylo tam napsáno ,Pane, pojďte si hrát'. A udělali jsme si tam nástěnku, kde bylo žaludské eso, v souvislosti s Gustávem Husákem, protože on se na jednom oficiálním portrétu podobal tomu žaludskému esu, na kterém je ten kocour zamračenej. A k tomu jsme vylepili různé takové koláže. Nějak po Novém roce tam vtrhli estébáci a odvezli mě na výslech. To tam už, myslím, ta společnost nebyla. No a mě zavřeli na CPZ [celu předběžného zadržení] a pak mě nutili, abych řekl, kdo vyrobil tu nástěnku s Husákem. Mně trošku selhaly nervy, tak jsem řekl, že jsem to udělal já, přestože to ani nebyla úplně pravda, nebo jen částečně. A tím pádem oni měli radost, že konečně mají přiznání. Napsali, že to bylo snížení vážnosti prezidenta republiky. Na to byl zvláštní paragraf. Tak mě zavedli za prokurátorem Vyhnálkem. To byl takový starý právník. On taky měl ještě slušné vzdělání, předúnorové, ale z doby 50. let mezi sedláky neměl zrovna nejlepší pověst. Nicméně ten se mnou hovořil velice laskavě. Ptal se, jestli jsem skutečně vyrobil tu nástěnku Já jsem říkal: ,Ne, nevyrobil. Já jsem se přiznal schválně.’,No, tak vidíte!' Nakonec celé to obvinění smetl a pustili mě. Ta CPZ byla u soudu ve sklepě, oni to tam neměli zařízené na delší pobyty, takže tam nebyla toaleta, muselo se chodit na kýbl. Byla tam taková palanda, na ní několik dek. Chodili za mnou uniformovaní policajti a ptali se mě: ,Co si budete přát k obědu?' Nosili mi jídelní lístek ze Slavie a vždycky mi chodili do Slavie pro obědy. Já jsem byl pro ně taková kuriozita.“
„Svoboda je strašně důležitá věc. Těžko se nabývá, lehko se ztrácí. A nejrychlejší cesta ke ztrátě svobody je, když začneme od politiků a od státu očekávat, že nám zajistí šťastný život. Protože politika může jenom vytvářet prostor pro svobodné jednání občanů, ale nemůže zajistit sama o sobě štěstí ani prosperitu. Přílišné spoléhání na stát, na autority, vede k tomu, že nakonec se ta svoboda ztratí a ta prosperita nakonec stejně nepřijde.“
„Já vím, že tam přijeli ti Rusové. To byla Malinovského armáda. Jednak všechny ženské se před nimi schovávaly… Běžné příběhy, že kradli hodinky a kde na co přišli, to prostě tak bylo… Ale oni s sebou přivedli spoustu německých zajatců a udělali pro ně takový provizorní tábor, tedy jenom je tam shromáždili a hlídali, pak je někam odvedli. Nevím už, co s nimi bylo dál. Ti zajatci měli strašný hlad. Vzpomínám si, jak tam vždycky stála taková šedivá řada, u nás u pumpy, pumpovali si vodu a odnášeli. Když babička nesla krmení prasatům, tak oni se na to vrhli a snědli to všechno. Potom maminka vždycky namazala krajíc chleba a poslala mě ven. Já jsem si jednou ukousnul a ten chleba jsem jim dal. Takhle se to opakovalo několikrát, ale pak tam stál takový Rusák se samopalem, zavolal na mámu a říkal: ,Jestli ještě sem toho kluka pošleš, tak ho zastřelím.'“
„Tatínkovi tenkrát hrozil soud za sabotáž. To už bylo v tom Slaném. Oni mu tam přidělili nějakou horlivou stážistku. Nechal ji překreslovat vykresy. Ona byla taková pracovitá, šikovná, takže všecko, co měla, rychle udělala a ptala se, jestli jí dá další práci. On jí poděkoval, že už toho udělala dost. Prý ať si vezme nějakou knížku a čte si. Já nevím, jestli ona to úmyslně udala, nebo jenom nějak z prostořekosti to řekla před nějakým funkcionářem. Tatínkovi tenkrát hrozil proces za sabotáž. Tenkrát říkali, že měl štěstí, že zavřeli [Rudolfa] Slánského. Že snad ten žalobce byl nějak zapletený s tím Slánským, takže nakonec k žádné žalobě nedošlo.“
„Martin Palouš mě přemlouval, abych se stal mluvčím Charty už v roce 1986. V tu dobu mi ale ještě dobíhal ochranný dohled, tak jsem to nechtěl riskovat. Přislíbil jsem ale, že v případě potřeby funkci převezmu až příští rok, což se pak stalo.“
„Výbušnina ležela ve sklepě hned u vchodu na sudu. Byla zabalená v hadru, jen tak. Rozbušky byly pohozené na jiném místě. Vyšetřovatel mi později říkal, že dohromady to ani nebylo funkční.“
„Vzpomínám, jak jsme tu radostně vítali Rudou armádu. Jeden voják mě posadil na koně a vozil mě kolem kostela. Potom sem přihnali zástupy německých zajatců, utábořili je na loukách pod vsí. K nám chodili pro vodu, protože jsme měli dobrou studnu, která měla dostatek vody. Na ty vojáky si matně vzpomínám jako na šedivý zástup. Brankou jsem chodil na náš palouk, kde stál rudoarmějec se samopalem a ty zajatce hlídal. Měli velký hlad, takže když babička nesla krmení prasatům, seběhli se a to jídlo jí z díže sebrali a snědli.“
Agronom, disident a politik Jan Litomiský se narodil 19. srpna 1943 v Praze a vyrůstal ve vile v Podolí, v evangelické rodině, která docházela do sboru v Nuslích. Rodina jeho matky pocházela z obce Vyskytná u Pelhřimova, kde Jan jako malý chlapec zažil konec války. Začátkem padesátých let tu byl svědkem komunistické perzekuce soukromých zemědělců. Vystudoval jedenáctiletku na Jeremenkově ulici a Vysokou školu zemědělskou. Po ukončení školy a základní vojenské služby nastoupil jako agronom v JZD Vyskytná. Zároveň dojížděl do Prahy, kde navštěvoval hudební přednášky Ivana Medka a stýkal se s duchovně orientovanými osobnostmi evangelické i katolické církve. V období Pražského jara vstoupil do Československé strany lidové. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 hlasoval proti stranické rezoluci na podporu „dočasného“ pobytu okupačních vojsk a ze strany opět vystoupil. Přestože neprošel posrpnovými prověrkami družstevních funkcionářů, v JZD Vyskytná mohl zůstat až do roku 1975; poté nastoupil jako agronom v družstvu v Dolní Cerekvi. Stýkal se s lidmi z prostředí církví i politické opozice. V lednu 1977 podepsal prohlášení Charty 77, v roce 1979 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. To vedlo k zintenzivnění policejního dohledu i domovních prohlídek. V roce 1980 byl zadržen a obviněn ze snižování vážnosti hlavy státu. V témže roce došlo k další domovní prohlídce, při níž mu policie nastrčila do domu pornografické materiály a objevila malé množství výbušniny neznámého původu. V únoru 1981 byl Jan Litomiský zatčen a následně odsouzen za podvracení republiky ke třem letům vězení (obvinění z ohrožování mravnosti a nedovoleného ozbrojování bylo v průběhu vyšetřování staženo). Většinu z oněch tří let byl vězněn v Plzni na Borech. Po propuštění následovaly dva roky ochranného dohledu, během nichž nesměl opouštět katastr obce Vyskytná a pracoval jako lesní dělník. Poté se oženil se svou nynější chotí Barbarou Litomiskou a pracoval mj. jako topič v pražském hotelu Axa. V druhé polovině 80. let získal od západních podporovatelů československého disentu stipendium na překlad spisů Martina Luthera. V roce 1987 byl mluvčím Charty 77. Angažoval se v Hnutí za občanskou svobodu. Po listopadových událostech roku 1989 byl za Občanské fórum kooptován do Městského národního výboru v Pelhřimově a v červnu 1990 zvolen poslancem České národní rady. Stál u zrodu Křesťanskodemokratické strany. V parlamentu setrval do roku 1996, nejprve jako poslanec za KDS, po sloučení s ODS přešel do poslaneckého klubu občanských demokratů. V letech 1997–2006 pracoval jako vedoucí odboru státní sociální podpory na Úřadu práce v Pelhřimově. Poté do roku 2010 byl vládním zmocněncem pro lidská práva. V roce 2002 mu byla udělena Medaile Za zásluhy.
