Hana Lobkowiczová

„Jednou za mnou přišli do nemocnice. V baráku na Hřebenkách měla moje tchyně už předtím domluvené s diplomatickým úřadem, že tam budou bydlet jejich zaměstnanci. A to jí nesebrali. Jednou tam bydlel nějaký Maďar, jednou tam bydlela nějaká Angličanka a tak. Přišli za mnou do nemocnice a říkali: ‚Vy tam míváte Angličany nebo cizince. Víte někdy, co si povídají?‘ A já jsem říkala: ‚Ne, já jim nerozumím, vůbec jim nerozumím.‘ ‚Ale to by bylo tak skvělé. Představte si, mohla byste jezdit do ciziny, mohla byste všecko, když byste nám občas něco řekla.‘ A já jsem si prostě tvrdě stála za tím, že neumím tu řeč, že jim vůbec nerozumím. Tak odešli. Ale teď jsem si uvědomila, že půjdou třeba rovnou do našeho bytu. A tam byly dopisy od švagrových, tuzexy a módní časopisy. Říkala jsem si: ‚Propána!‘ Protože telefony nebyly, nemohla jsem telefonovat. Pak jsem se nějakým způsobem z práce uvolila a odešla. A oni naštěstí nepřišli. Protože viděli, že jsem tak blbá, že prostě nemají šanci.“

„Chodili jsme spolu od školy k Jiráskovu mostu, vedle sebe. Už od kvarty – neuvěřitelné. Ale to bylo jiné chození než teď. Opravdu naprosto platonické. Dělali jsme na sebe oči a tak. – “A věděla jsi, z jaké rodiny byl? Nebo to vyplynulo spontánně?” – Ne, to jsem samozřejmě věděla podle jména. Ale on byl neuvěřitelně skromný. Protože jeho maminka, moje budoucí tchyně, byla vdova, tak neměli peníze. A my jsme všichni přece jenom měli namazaný chleba na svačinu. Kdežto on neustále jedl chleba namazaný rajským protlakem, protože na víc neměli. Máslo tenkrát nebylo, to se muselo sehnat nějak podfukem. On byl opravdu neobyčejně skromný. Nikdy se nevytahoval. Natož aby někomu říkal, že je Lobkowicz.“