Hana Lobkowiczová

“I knew I didn’t have a choice. There was no way, the assignment was automatic. Not only to Eastern Slovakia where the ‘unwanted people’ were commonly sent. So I knew that I would be sent somewhere. And in the end, Ústí was more manageable than Eastern Slovakia. I started in there on 1 January 1953. They assigned me to the isolation ward. I had to examine the patients. Back then, people still suffered from palsy and meningitis. I had to learn to examine spine functions and similar things. I worked from seven to twelve in there. And at 1 p.m. my other shift began at the district clinic. I would work there every day from one p.m. to seven p.m. On Saturdays we worked until one. At noon, the whole Ústí nad Labem got up to catch a train and go to Prague. Luckily there was the so-called ‘Berliner’ – a direct express Berlin-Vienna. The whole train was full of doctors. And on Sunday at noon we had to be on our way back, reporting at work again.”

„Jednou za mnou přišli do nemocnice. V baráku na Hřebenkách měla moje tchyně už předtím domluvené s diplomatickým úřadem, že tam budou bydlet jejich zaměstnanci. A to jí nesebrali. Jednou tam bydlel nějaký Maďar, jednou tam bydlela nějaká Angličanka a tak. Přišli za mnou do nemocnice a říkali: ‚Vy tam míváte Angličany nebo cizince. Víte někdy, co si povídají?‘ A já jsem říkala: ‚Ne, já jim nerozumím, vůbec jim nerozumím.‘ ‚Ale to by bylo tak skvělé. Představte si, mohla byste jezdit do ciziny, mohla byste všecko, když byste nám občas něco řekla.‘ A já jsem si prostě tvrdě stála za tím, že neumím tu řeč, že jim vůbec nerozumím. Tak odešli. Ale teď jsem si uvědomila, že půjdou třeba rovnou do našeho bytu. A tam byly dopisy od švagrových, tuzexy a módní časopisy. Říkala jsem si: ‚Propána!‘ Protože telefony nebyly, nemohla jsem telefonovat. Pak jsem se nějakým způsobem z práce uvolila a odešla. A oni naštěstí nepřišli. Protože viděli, že jsem tak blbá, že prostě nemají šanci.“