Johann Löffelmann

* 1939

  • "Musel jsem do české školy, aniž bych uměl slovo česky. Mám ještě vysvědčení z té doby, špatné známky." - "Proč?" - "Zkrátka jsem neuměl česky. Musel jsem prostě jít do školy, aniž bych uměl slovo česky a číst, psát a podobně. Špatné známky. Nejlepší známky jsem měl z tělocviku, hudebky a výtvarky." - "Nebyly v té době v Nýrsku žádné německé školy?" - "Od té doby už ne, poslední německou školu zavřeli v květnu 1946, od té doby bylo všechno jen česky." - "Kdo byli vaši spolužáci?" - "Byli to samí Češi. Ale velmi rychle jsem se česky naučil, dokonce jsem musel tlumočit matce, když se šlo na úřad. Takže jsem se velmi rychle učil a jak rychle jsem se to naučil, tak jsem to zase zapomněl. Ještě si vzpomínám, že jsem ve Furth im Wald počítal a četl z českých knížek."

  • "Vím jen, že v květnu 1948 vydali nařízení, že se asi čtrnáct dní nebudou hlídat hranice a v té době jsme se pak vystěhovali. Všechno jsme si mohli vzít s sebou, vyrazili jsme s dvěma náklaďáky, veškerý majetek jsme mohli naložit a jeli jsme do Neukirchenu. Na hranici se všechno vyložilo a bratr mého otčíma, to byl kameník v Neukirchenu, nám všechny věci naložil na volský povoz a prozatímně je uskladnil v Neukirchenu. A odtud jsme šli do tábora ve Furth im Wald. Pěšky."

  • "Moje matka a sestra musely podle hesla 'když tři jí, musí dva pracovat' vykonávat práce ve skladu. Obchodní vedoucí viděl, že to je na sestru příliš namáhavé, a proto musela jezdit na venkov na opuštěné statky a sklízet tam rybíz, angrešt a jablka. Každý den ji odvezli na jiné místo jen s lahví vody a kouskem chleba. Někdy se hodně bála. Při každém hluku se vyděsila. Jednou šla po zvucích a vešla do opuštěného domu. Tam uviděla rozsypanou mouku, potraviny a zničený nábytek. Občas se uvolnilo nějaké křídlo od skříně nebo spadla celá stěna a to dělalo ty zvuky."

  • "Ještě si pamatuji, když jsme se zase vrátili zpátky, že na hlavní náměstí přivezli celý žebřiňák plný německých knih a pohledů ke zničení. My děti jsme na vůz naskákaly a některé knihy jsme si sundaly dolů. Dodnes mám dvě tři takové knihy i s německým jménem uvnitř. Ty mám ještě ve vlastnictví a taky několik pohlednic. Bylo to pro nás jako pro děti zajímavé. Potom je zničili."

  • "Jednou jsme šli v Nýrsku na procházku, matka, sestra a já. Procházeli jsme kolem jedné vily, kde visel venku na klepadle náš koberec. A otevřeným oknem viděla sestra nebo matka i náš nábytek. Moje sestra byla k nezadržení, chtěla mermomocí dovnitř a ten koberec vzít. Říkala: 'Tady je náš koberec, dojdu pro něj, vezmu ho!' A máma jí pak pověděla: 'Ten už nám nepatří, jsme tu cizinci. Nech to být, jenom tě zavřou.'

  • Full recordings
  • 1

    Neukirchen b. Hl. Blut, Německo, 01.09.2019

    (audio)
    duration: 01:31:56
    media recorded in project Odsunutá paměť Šumavy
Full recordings are available only for logged users.

Odešli jsme z Československa nadvakrát

Děti v poválečném Nýrsku (Johann se sekerkou)
Děti v poválečném Nýrsku (Johann se sekerkou)
photo: pamětník

Johann Löffelmann se narodil 27. listopadu 1939 v Nýrsku, tehdy převážně německém městě na Šumavě. Měl o šest let starší sestru a jeho matka pocházela z Bratislavy. Otce znal jen z fotek, neboť jako voják wehrmachtu zahynul na ruské frontě v roce 1942. Po válce nebyli nuceně vystěhováni, ale rozhodli se následovat příbuzenstvo, a tak se přidali v listopadu 1946 k jednomu z posledních transportů. V utečeneckém táboře ve Furth im Wald strávili osm dnů, poté se matka rozhodla nesetrvávat v bídných podmínkách, a tak se vrátili do svého prázdného bytu v Nýrsku. Získali potřebný nábytek i práci a v poválečném městě žili dále mezi Čechy, matka se provdala za německého antifašistu. Pro definitivní odchod se rozhodli až po volbách v květnu 1948. Tentokrát projeli dočasně nestřeženou hranici s plným náklaďákem věcí, které uskladnili u Neukirchenu a sami putovali pěšky do utečeneckého tábora ve Furth im Wald. Johann se vyučil pekařem a usadil se u Mnichova. Na pravidelné srazy pamětníků, návštěvy rodného města i zájem o svou první vlast nezapomíná.