The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., DrSc Miloš Lokajíček (* 1923  †︎ 2019)

• narodil se 20. srpna 1923 ve Starém Plzenci

• už v Plzni měl přes svého švagra Josefa Hoška kontakty na intelektuální katolické prostředí

• v roce 1945 byl jedním z obnovitelů České ligy akademické

• od roku 1946 patřil k okruhu pražské „Rodiny“, kterou vedl chorvatský kněz S. T. Kolaković

• smíchovský byt Lokajíčkových byl jedním z center setkávání tohoto kroužku věřících

• jeden z průkopníků radioterapie a onkologické radiologické léčby v Československu

• v únoru 1954 zatčen StB a v procesu „Malíková a spol.“ odsouzen k sedmi letům těžkého žaláře

• v roce 1957 na přímluvu prof. Votruby propuštěn

• zemřel 7. listopadu 2019

Miloš Lokajíček, který má druhé křestní jméno Václav, se narodil 20. srpna 1923 v rodině holiče Václava Lokajíčka a jeho ženy Anny, roz. Štěpánové. Určující osobností pro něho byl jeho děd: „Já jsem měl to štěstí, že můj děda byl člověk, kterého jsem vždycky měl před sebou jako takového spravedlivého. Projevilo se to i tím, že on si vzal matku asi pěti dětí, když ovdověla. Blesk zabil jejího manžela na hospodářství u Blovic. Matka potom jeho životní názory přejala. Já jsem s ním strávil to nejmenší dětství. Potom se vyprávělo: Když jsem byl těžce nemocný v pěti letech, měl jsem asi deset obrovských hnisavých center na zádech, tak místní doktor řekl mojí matce, že by to chtělo vyřezat, ale že bych se jich potom bál. To matku tak zasáhlo, že v noci měla sen. Ten ji vyburcoval k cestě do Plzně pro dětského doktora. Když mu vše vylíčila, tak sedli do auta a jeli k nám. Ty nežidy všecky otevřel – matka vždycky vyprávěla, že to byly úplně lžičky hnisu, které z těch nežidů vybral, a já jsem se vyléčil. A sousedi potom říkali, že můj děda, kterému nic nebylo, byl zdravý, se modlil, aby odešel místo mě. A když jsem já do týdne byl zdráv, tak on zase…“

Nadějným mladým vědcem

Na přímluvu své tety byl jako vynikající student přijat na klasické gymnázium v Plzni, kde v roce 1942 maturoval. Druhou maturitu složil v oboru elektrotechniky v roce 1944, poté pracoval v plzeňské Škodovce. Ihned po osvobození Československa se přihlásil na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Studium fyziky a matematiky dokončil v roce 1948, titul RNDr. získal v roce 1950. Po studiích usiloval o přijetí do Matematického ústavu plzeňské Škodovky, se kterým už dříve spolupracoval. Špatný kádrový posudek z místa rodiště však tuto možnost zhatil. Díky svému švagrovi Josefu Hoškovi tedy nastoupil do Státního radiologického ústavu v Praze, posléze se podílel na výzkumu v oblasti radioterapie a onkologické radiologické léčby na Radiologické a onkologické klinice v Praze na Vinohradech (s přestávkami zde působil bezmála 40 let). Prakticky jako první v celé východní Evropě se zde podílel na zavádění nových přesných ozařovacích technik v léčbě nádorových onemocnění. V roce 1953 ukončil u prof. Václava Votruby aspiraturu do Ústavu teoretické fyziky na Přírodovědecké fakultě UK a nastoupil do Fyzikálního ústavu Československé akademie věd v Praze.

Angažovaným křesťanem

Už v Plzni se prostřednictvím svého švagra Josefa Hoška seznámil s Metodějem Habáněm, který v letech 1938–1942 řídil českou dominikánskou provincii. Po příchodu do Prahy znal již okruh lidí kolem S. T. Kolakoviče. Při obnovování České ligy akademické (sdružení katolických vysokoškolských studentů) v roce 1945 byl kooptován za jejího jednatele. Později se z jejích oficiálních struktur stáhnul, ale nadále působil v paralelní podzemní části tohoto sdružení. „Já jsem de facto byl s Ligou stále v kontaktu. Díky Juklovi bylo vidět, že je nutné ji rozdělit. Udělat oficiální, volené vedení a potom mít druhou skupinu, která bude fungovat v tajnosti. A v té jsem byl plně zapojený. Zúčastnil jsem se všech schůzek, u Heidlera jsme se scházeli. Někteří dělali oficiální výbor, ples, když se ještě dělal, a podobně, zatímco my jsme se starali o to druhé. Já vlastně jsem se stal členem Kolakovičovy ‚Rodiny‘ hned v tom roce 1946, když se Kolakovič objevil.“

První osobní setkání s S. T. Kolakovičem prožil v roce 1946 během akademických týdnů organizovaných Metodějem Habáněm v Mníšku pod Brdy. Čtyřicetiletého Kolakoviče tehdy se svými přáteli vnímali jako velmi inspirativní osobnost, jejíž způsob služby a pastorace jim byl blízký. Proto se už dříve seznamovali a snažili se prosazovat aktivní způsoby práce s mládeží v intencích „Rodiny“ po vzoru hnutí dělnické křesťanské mládeže (JOC – zakladatel jocismu byl abbé a pozdější kardinál Joseph Cardijn) či hnutí studentské křesťanské mládeže (JEC). Razili heslo: vidět, soudit, jednat, přičemž podstatné bylo zejména aktivní jednání. Od roku 1947 se zúčastnil také několika schůzek „Rodiny“ na Slovensku. Při jedné z nich, která probíhala v rámci velkých exercicií, přespávali v bunkru, ve kterém se během SNP ukrývali V. Jukl s S. T. Kolakovičem: „My jsme byli na Slovensku tři – Jukl, Krčméry a já, kteří jsme byli schopní něco tahat. Tehdy se bralo, že když má být mše, tak musí být oltářní kámen. Tak si ho tam v nějaké vesnici pod Ľubietovou vypůjčili a my jsme se pak střídali a tahali jsme ho nahoru do bunkru, kde jsme pak každý den měli mši, kterou sloužil páter z mého rodného Starého Plzence.“

Od počátku 50. let se řada schůzek pražské „Rodiny“ konala v pražském smíchovském bytě Lokajíčkových. K jejich nejbližšímu okruhu patřili: J. Zvěřina, R. Vacková, O. Mádr, J. Plocek, J. Hošek, J. Malíková, V. Jukl, N. Schwarzová (bosá karmelitánka Anna Magdalena Schwarzová), manželé Mareškovi a další. Toto společenství usilovalo společným setkáváním, modlitbou či kolportováním tiskovin o prohlubování křesťanských hodnot ve společnosti, působilo na její sebevzdělávání a udržovalo vědomí živé víry především mezi mladými lidmi.

Zatčení v rámci zásahů proti “Rodině”

Postupem času byli jednotliví členové „Rodiny“ zatýkáni StB. V únoru 1954 přišla řada také na Miloše Lokajíčka. Zatčen byl doma, odkud byl po domovní prohlídce převezen na Ruzyň. Jeho štěstím však bylo, že měl jednak zdatného přímluvce v prof. Votrubovi, a navíc natrefil na rozumného vyšetřovatele. „Já jsem dostal vyšetřovatele, který byl úplně zvláštní oproti druhým. Když mne poprvé vyslýchal, tak jsem ho úplně šoknul, když jsem říkal: ‚Já myslím, že byste měli být zavření spíš vy, za to, že jste mě zavřeli, protože jsem mohl udělat spoustu práce, která někam vede.‘ Nejdřív jsem mu vlastně řekl jenom tu první půlku, že by měli být zavření oni, a on strnul a řekl: ‚Jak!‘ Pak, když jsem dodal tu druhou půlku, tak on se začal řehtat a říkal: ‚Já Vám za to ručím, že budete pracovat!‘“ A tak Miloš Lokajíček pracoval. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (hlavní líčení probíhalo 1. a 2. června 1954) byl poslán na 7 let do vězení, které si odpykával převážně u technického komanda v Opavě, kde stal odpovědným za činost skupiny, která byla pověřena překládáním západních materiálů o jaderné energii. Společně s ním byli v procesu „Malíková a spol.“ odsouzeni: Jitka Malíková (11 let), Blanka Bicková (10 let), Jiřina Högerová (5 let), Vojtěch Mareška (7 let), Milada Kloubková (10 let), Pavel Hanč (4 roky) a Karel Jiskra (2 roky).

Propuštění a vědecká kariéra

Po založení mezinárodního Spojeného ústavu jaderných výzkumů (SÚJV) Dubna u Moskvy v roce 1956 se prof. Votruba stal zástupcem jeho generálního ředitele. Tam jakožto nejvýše postavený reprezentant československé fyziky provázel v roce 1957 československou delegaci v čele s prezidentem A. Zápotockým. Když se na konci návštěvy prezident Zápotocký zeptal, co by mohl udělat pro československou fyziku, vyslovil prof. Votruba přání, aby zařídil propuštění Miloše Lokajíčka z vězení. Ten byl pak nejprve přeložen do Prahy-Ruzyně a v červnu 1957 propuštěn.

Po návratu domů nebylo Miloši Lokajíčkovi umožněno, aby mohl spolupracovat na výzkumu s prof. Votrubou. Po roce stráveném v podniku Regula, kde pracoval jako skladník, získal místo fyzika ve Výzkumném závodu Tesla Přemyšlení (vývoj nukleárních zařízení pro lékařské účely) Teprve v době krátkého uvolnění na konci 60. let začal spolupracovat s prof. Votrubou v rámci SÚJV v Dubně a vrátit se do Fyzikálního ústavu tehdejší ČSAV v Praze, kde dokonce pracoval jako neoficiální vedoucí oddělení fyziky elementárních částic. Stále také spolupracoval na vývoji ozařovacích technik v léčbě nádorových onemocnění. Je autorem několika set odborných textů a účastníkem řady mezinárodních konferencí v oblasti filozofie přírodních věd a metodiky jejich studia. V roce 1992 získal Zlatou plaketu ČSAV za zásluhy o rozvoj ve fyzikálních vědách.

Rodinný život

Na sv. Štěpána 1949 spojil Miloš Lokajíček svůj život s Annou, roz. Hoškovou. V Praze je oddával P. Josef Zvěřina. Postupně se jim narodilo pět dětí Anna (1951), Miloš (1952) a Tomáš (1954), Jiří (1959 - zemřel roku 1969 následkem dopravní nehody) a nejmladší Marie (1966). Druhorozený syn a vnuk navazují na otcovu práci a věnují se na vědecké úrovni fyzice.