„To bylo tak, že tam byla celá vláda. On [profesor Votruba] provázel celou vládu po Spojenym ústavu jaderných výzkumů a ukazoval jim všecko. A když to všecko skončili, tak Zápotocký se na něj obrátil: „Co mohu udělat pro československou fyziku?“ A on mu pohotově odpověděl, aby mě pustil z kriminálu. Zápotocký se ptal, proč to bylo. On mu říkal, že přesvědčenej, že to bylo za to, že jsem byl křesťan. A on [Zápotocký] mu na to řikal: „No jo, oni byli někdy moc přísný.“ To mu na to Zápotocký prej řek a víceméně mu slíbil, že něco udělá. A udělal.“
„Když jsem napsal státní práci z fyziky, tak jsem tam promítl ty nejnovější výsledky Louis de Broglie, který byly nově publikovaný. A ještě jsem tam něco po svým odvodil nebo udělal. Takže když jsem odevzdal práci a Voturba jí přečetl, tak mě chytil na chodbě a říkal: „Odkaď jste to opsal?“ A já říkal: „Já jsem to nikde neopsal,“ a on taky věděl, že jsem to těžko mohl opsat, ale položil mi takovou otázku. Od tý doby o mě měl zájem. Když jsem se přihlásil na doktorát, tak mi doporučil nějaké téma, který bych měl udělat. Mně se to povedlo udělat velice rychle, pak to bylo schválený a pak jsem to obhájil někdy v červnu v roce 50. Taky se starali ti lidé na děkanství, abych okamžitě mohl bejt promovanej, protože měli všichni vážnej strach, že po prázdninách bude situace horší a že by mi ta promoce třeba nebyla dovolena dělat. Takže jsem se setkával s takovouhle pomocí.“
„Ta činnost byla založena na tej metodě vidět-soudit-jednat. Což je hrozně důležitý. Když potřebujeme v nějakým prostředí něco udělat, tak je důležitý, abysme nemíchali dohromady tyto tři otázky. Abysme je pečlivě oddělovali. ‚Vidět‘ nejdřív jako vidět situaci [takovou], jaká je. Ne to spojovat s tím, jak už by to mělo bejt. Musí nejdřív být jasné toto vidění. Přijde posouzení toho, co je, z hlediska těch sociálních učení, o kterej jsem se zmínil, správné a co správné není. Čili co je třeba změnit a co je třeba kategoricky odmítnout a jak by to mělo bejt. Pak je třetí etapa ‚jednání‘. To znamená najít postupy, jak ty lidi přesvědčit nebo jim poradit, jak ty změny dělat.“
„Vytvořili skupinu, která měla překládat takovýty věci, který tajně nebo ilegálně přitáhli z Ameriky. O atomovej energii a o těch věcech, o těch teoriích. Vytvořili tam pracovní skupinu na překlady. Mě udělali zodpovědnýho za tu skupinu. Bylo nás tam asi pět nebo šest, který jsme to dělali. Já jsem se vždycky smál a říkal jsem: „To je výborný! Oni si myslí, že když uděláme ty překlady, že někomu pomůžou. Dokud to neumí nikdo z tý angličtiny přečíst, tak je mu to stejně houby platný. A my se alespoň naučíme ty nejnovější věci a budeme je umět.“ A skutečně to tak bylo. Já, když jsem se vrátil, tak jsem vyšel z kriminálu a měl jsem vzdělání skoro na tej úrovni. Samozřejmě ty detaily, který byly ryze teoretický, jsem neznal. Ale ten globál, kterej tvořil základ, jsem znal úplně dobře, protože jsem musel opravovat ty překlady. Říkal jsem: „To je dobrý – hlavně to pomáhá nám.““
„Moje jméno je Miloš Lokajíček. Já neznám žádného svatého Miloše, ale druhé jméno mám Václav, takže jej soukromě používám. Narodil jsem se v roce 1923 ve Starém Plzenci. Otec byl holič, matka se po svatbě stala dámskou kadeřnicí.“
„Zase něco zajímavého. Já jsem dostal vyšetřovatele, který byl úplně zvláštní oproti druhým. Když mne poprvé vyslýchal, tak jsem ho úplně šoknul, když jsem říkal: ‚Já myslím, že byste měli být zavření spíš vy, za to, že jste mě zavřeli, protože jsem mohl udělat spoustu práce, která někam vede.‘ Nejdřív jsem mu vlastně řekl jenom tu první půlku, že by měli být zavření oni, a on strnul a řekl: ‚Jak!‘ Pak, když jsem dodal tu druhou půlku, tak on se začal řehtat a říkal: ‚Já Vám za to ručím, že budete pracovat!‘“
„Já jsem měl to štěstí, že můj děda byl člověk, kterého jsem vždycky měl před sebou jako takového spravedlivého. Projevilo se to i tím, že on si vzal matku asi pěti dětí, když ovdověla. Blesk zabil jejího manžela na hospodářství u Blovic. Matka potom jeho životní názory přejala. Já jsem s ním strávil to nejmenší dětství. Potom se vyprávělo: Když jsem byl těžce nemocný v pěti letech, měl jsem asi deset obrovských hnisavých center na zádech, tak místní doktor řekl mojí matce, že by to chtělo vyřezat, ale že bych se jich potom bál. To matku tak zasáhlo, že v noci měla sen. Ten ji vyburcoval k cestě do Plzně pro dětského doktora. Když mu vše vylíčila, tak sedli do auta a jeli k nám. Ty nežidy všecky otevřel – matka vždycky vyprávěla, že to byly úplně lžičky hnisu, které z těch nežidů vybral, a já jsem se vyléčil. A sousedi potom říkali, že můj děda, kterému nic nebylo, byl zdravý, se modlil, aby odešel místo mě. A když jsem já do týdne byl zdráv, tak on zase…“
„Já jsem de facto byl s Ligou v kontaktu. Díky Juklovi bylo vidět, že je nutné ji rozdělit. Udělat oficiální, volené vedení a potom mít druhou skupinu, která bude fungovat v tajnosti. A v té jsem byl plně zapojený. Zúčastnil jsem se všech schůzek, u Heidlera jsme se scházeli. Někteří dělali oficiální výbor, ples když se ještě dělal a podobně, zatímco my jsme se starali o to druhé. Já vlastně jsem se stal členem Kolakovičovy „Rodiny“ hned v tom roce 1946, když se Kolakovič objevil.“
„My jsme byli na Slovensku tři – Jukl, Krčméry a já, kteří jsme byli schopní něco tahat. Tehdy se bralo, že když má být mše, tak musí být oltářní kámen. Tak si ho tam v nějaké vesnici pod Ľubietovou vypůjčili a my jsme se pak střídali a tahali jsme ho nahoru do bunkru, kde jsme pak každý den měli mši, kterou sloužil páter z mého rodného Starého Plzence.“
Prof. RNDr. Miloš Lokajíček, DrSc., druhým křestním jménem Václav, se narodil 20. srpna 1923 ve Starém Plzenci. Určující osobností pro něj byl jeho děd. Během nacistické okupace se prostřednictvím svého švagra Josefa Hoška seznamoval s intelektuálním katolickým prostředím. Po příchodu do Prahy znal již okruh lidí kolem chorvatského kněze S. T. Kolakoviće. Při obnovování České ligy akademické v roce 1945 byl kooptován do funkce jednatele. Později se z jejích oficiálních struktur stáhl, ale nadále působil v paralelní podzemní části tohoto sdružení. Od roku 1946 patřil k členům Kolakovićovy „Rodiny“. Toto společenství věřících usilovalo o prohlubování křesťanských hodnot setkáváním, modlitbami či kolportováním tiskovin. Působilo na sebevzdělávání společnosti a udržovalo vědomí živé víry především mezi mladými lidmi. V únoru 1954 byl Miloš Lokajíček zatčen Státní bezpečností a v politickém procesu „Malíková a spol.“ odsouzen k sedmi letům těžkého žaláře. Propuštěn byl v červnu 1957. Celý život se věnoval rozvoji fyzikálních věd a zavádění nových přesných ozařovacích technik v léčbě nádorových onemocnění. Miloš Lokajíček zemřel 7. listopadu roku 2019.
