The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Lorman (* 1946)

• narodil se 1. června 1946 v Praze

• maturoval na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Praze

• v letech 1969–1974 studoval Divadelní fakultu AMU, obor režie

• již v roce 1967 vystupoval v kavárně Viola, od roku 1969 působil jako herec v Divadle za branou až do jeho zavření v roce 1972

• po ukončení studia nastoupil do Československého rozhlasu jako režisér, posléze jako vedoucí umělecké realizace a předseda Režisérské rady Československého rozhlasu

• v roce 1988 se stal ředitelem Divadla S. K. Neumanna

• v roce 1990 se vrátil do obnoveného Divadla za branou. Pohostinsky působil v Divadle V. Nezvala v Karlových Varech, v Divadle J.K. Tyla v Plzni, v pražské Viole.

• v roce 1990 založil s manželkou Blankou a přáteli občanské sdružení Život 90, které chtělo vytvořit dům aktivních seniorů

• od roku 1993 do roku 2018 byl ředitelem sdružení Život 90

• aktivně působil a působí v řadě vládních a nevládních institucích zaměřených na témata sociální a zdravotní péče starých lidí

• od roku 2006 do roku 2020 byl členem Rady vlády pro seniory a otázky stárnutí

• za svoji činnost obdržel řadu cen doma i v zahraničí

• v roce 2020 obdržel Stříbrnou pamětní medaili předsedy Senátu Parlamentu ČR za nezdolnost, vizionářství, osvětovou činnost a pomoc seniorům a sociálně znevýhodněným

Když se Jan Lorman dívá zpět na svůj životní příběh, vidí tři zásadní oblasti, do kterých se promítly jeho kořeny, které ho později utvářely a zároveň mu pomohly dát životu smysl. Je to divadlo, ke kterému si přinesl lásku od rodičů, dále technické nadání, jehož zdroj nachází u dědečka Jana Brože, a konečně oblast péče o seniory, která spoluvytváří jeho život již přes třicet let. Mohlo by se tedy říci, že jeho život je nejen naplněný, ale že pomohl k naplnění i mnohým dalším. Přesto ho nepřestává trápit špatné svědomí, výčitky, že v mládí pochybil, šel snazší cestou, i když nikomu přímo neublížil. Možná ale právě tyto výčitky a pochybnosti svědčí o tom, že je čas na odpuštění.

Praxe v Divadle za branou mi dala víc než pozdější studium

Jan Lorman se narodil 1. června 1946 v Praze. Oba rodiče pocházeli z bohatých podnikatelských rodin a po válce věřili, že přichází šťastná budoucnost. Otec Jiří vystudoval na přání rodičů práva, ale věnoval se své vášni, loutkovému divadlu; byl správním ředitelem Ústředního loutkového divadla a prvním předsedou družstva Divadla Spejbla a Hurvínka. Loutkoherectví přitom štědře podporoval z prostředků, které zdědil po svém tatínkovi, významném pražském advokátovi: „Otec zdědil velký majetek, se kterým neuměl nakládat. A velké peníze věnoval divadlu.“ Za války nashromáždil 500 loutek a v podkroví vily Na Ořechovce, kterou postavil dědeček Brož a kde rodina žila, vytvořil malé divadlo. Matka Libuše, rozená Brožová, byla od 50. let, kdy se rodina ocitla na hranici chudoby, krejčová loutek pro Dílo. Její otec Jan Brož stál za stavbou elektrárny v Černošicích a elektrifikací Zbraslavska. Tento původ ale neměl být pro malého Jana v 50. letech zdrojem hrdosti, ale naopak pocitu méněcennosti, se kterým pak bojoval celý život: „Jako rodina jsme byli nežádoucí. Jako kluk jsem to prožíval, bylo to pořád: ,Psst, tohle neříkej.’ Před dětmi se nemluvilo. Do vily jsme museli vzít nájemníky, ostatní majetek byl zabaven. To vše podporovalo můj pocit člověka, který sem nepatří, který nepatří do této společnosti. Dostával jsem se do role outsidera. Nebyl jsem ani fyzicky zdatný, nosil jsem brýle. Ale motivovalo mě to k tomu, abych se dokázal druhým vyrovnat.” O to se Jan snažil mnoha způsoby, třeba i sběrem papíru a kaštanů. A také jako výborný recitátor.

Zajímala ho ale i zcela odlišná oblast, a to elektrotechnika. A protože technické vzdělání bylo pro chlapce z nežádoucí rodiny i dostupnější, ubíral se nejdříve tímto směrem a vystudoval elektrotechnickou průmyslovku. Již během studia se ale začal intenzivně věnovat divadlu, kam se mu podařilo dostat právě díky recitaci. V roce 1967 byl na základě konkurzu angažovaný do divadelní kavárny Viola, do pořadu Staročeské Vánoce. A odtud vedla jeho cesta do Divadla za branou: „Tady jsem přijal poslání od Karla Krause ‚divadlo ve službě dramatu‘, tedy nikoli exhibice tvůrců, prosazení vlastní osobnosti na úkor autora.“ Sám říká, že tato divadelní praxe mu dala více než pozdější studium divadelní fakulty. Cesta na DAMU přitom nebyla přímočará, a když nebyl po maturitě ke studiu přijatý, pokračoval na techniku, kde nemusel dělat přijímací zkoušky. Na DAMU se dostal až na třetí pokus, v roce 1969 na obor režie. Tomu předcházelo šťastné období pražského jara, které intenzivně prožíval v Divadle za branou, i následná deziluze po srpnu 1968. Přitom ještě v září toho roku vyjelo divadlo na tříměsíční turné po Evropě, které přímo vybízelo k emigraci. Nakonec se ale do Československa všichni vrátili.

Udělal jsem kompromisy, na které nemůžu být pyšný

Jan Lorman vzpomíná i na další tragickou událost, na upálení Jana Palacha: „Byl jsem ten večer v Divadle E. F. Buriana a nikdo z nás nevěděl, co se stalo. Ale někdo vystoupil před představením a řekl, že se upálil Jan Palach a že nechávají na divácích, zda se má hrát nebo ne. Samozřejmě se nehrálo, prostě jsme z divadla odešli. Když byl pohřeb, tak jsem tam fotografoval, protože jeden kolega z divadla měl kanál, kudy mohl fotky včetně negativu poslat ven.“ Atmosféra následujících let, kdy Jan dostudoval a začal pracovat jako režisér v Českém rozhlasu, byla tísnivá. Svoboda i naděje se vytratily, ale i v těchto okleštěných podmínkách v něm zůstávala touha tvořit, uplatnit se: „Všichni byli přesvědčeni, že politická změna už není možná. A já, i vzhledem k tomu, co jsem zažil v dětství, jaké jsem měl zkušenosti, jsem se přizpůsobil. A to si vyčítám. Snažil jsem se uplatnit ve svém oboru. Rok po tom, co jsem nastoupil po škole do rozhlasu, za mnou přišli, abych vstoupil do KSČ. A já jsem to nakonec přijal s odůvodněním, abych mohl dělat svoji profesi. Abych měl výhodnější prostor, abych prosadil věci, které bych bez legitimizace prosadit nemohl. Mně přišlo, že je to šance. Snažil jsem se tam dělat dobrou práci a myslím, že se něco i podařilo. Režíroval jsem vynikající literární i dramatické texty. Spolupracoval jsem s Jiřinou Jiráskovou, Danou Medřickou, Ivou Janžurovou, Václavem Voskou, Rudolfem Hrušínským a dalšími vynikajícími herci. Na druhou stranu jsem v tomto období udělal řadu kompromisů, na které pyšný nemůžu být. Prostě jsem se přizpůsobil. Sám pro sebe jsem si říkal, že abych mohl udělat to důležité, musím udělat i nějaký ústupek. Vždycky je pak otázka, do jaké míry mě ten kompromis zkazil jako člověka, jako bytost. A to je otázka, kterou nemám vyřešenou. Je to v mém svědomí a je to špatné svědomí. Nejsem na to pyšný, ale je to prostě tak. Můj pocit viny souvisí s prožitkem, že mi to někteří lidé neodpouštějí. Ale nevím, jestli to tak je nebo je to jen můj pocit. “ 

Režisérská práce v rozhlasu ho těšila i díky tomu, že byla svým způsobem svobodnější. Ale i tady bylo třeba respektovat nepsaná pravidla: „Bylo to zvláštní v tom, koho obsadit, koho ne. Nikdo neříkal, koho smíš a nesmíš, nebyly černé listiny. Byl ale seznam herců, který se používal a někteří tam nebyli. Když jsme potřebovali do seznamu vrátit paní Galatíkovou, tak jsem o to požádal ředitele rozhlasu a vlastně nebyl žádný problém. Jinými slovy, situace byla nepřehledná a mělo jít o autocenzuru. Kolegové se snažili, aby neprovokovali. a na tom to bylo postaveno. Na strachu a obavách neudělat přešlap.“ Situace se paradoxně zhoršila koncem 80. let, kdy bylo dosazeno nové vedení Českého rozhlasu, tedy ředitel Karel Kvapil, zeť Aloise Indry, s úkolem zabrzdit uvolňování: „Pro tyto lidi jsem byl nežádoucí a konec. Byl jsem odvolán z pozice vedoucího umělecké realizace a předsedy režisérské rady. Měl jsem štěstí, že v té době hledali ředitele libeňského divadla, a to prostředí bylo mnohem liberálnější než v rozhlasu. Ten konec byl zvláštní, najednou mi vykradli kancelář, stůl vypáčený. V té době jsem si všimnul, že před domem stojí dlouho nějaké auto. Měl jsem divný pocit, že na mě něco hledají. A nastoupil jsem do libeňského divadla.“

Čekání na smrt

Do Divadla S. K. Neumana v Libni přišel v roce 1988, ale práce nebyla taková, jak doufal: „Na ředitelování jsem neměl dostatek zkušeností. A soubor nedržel pohromadě.“ Navíc vedoucí místo neznamenalo svobodnou tvůrčí činnost, ale neustálý boj s cenzurou.  Dramaturgický plán podléhal schvalování hlavního města Prahy a obvodního výboru strany. Přesto se mu například podařilo zařadit do repertoáru hru o stalinských procesech v režii tehdy zakázaného Jaromíra Pleskota nebo Orwelovu Farmu zvířat: „V dramaturgickém plánu jsme měli i hru George Orwela Farma zvířat, kterou přinesl dramaturg Martin Velíšek v nějaké desáté kopii na průklepovém papíře. Někteří soudruzi věděli, že Orwel se nesmí, ale nikdo z nich jeho díla neznal, takže se diskuse nekonala.“ Na druhou stranu vzpomíná, jak bylo na poslední chvíli zakázáno zájezdové představení na Moravě, protože v něm hrála Zdena Hadrbolcová. Z pozice své funkce byl Jan Lorman ve spisech Státní bezpečnosti vedený jako osoba určená pro styk se státním tajemstvím. K tomu dodává: „Souvisí to s ředitelováním v divadle v Libni. Každý ředitel měl svého patrona. Ten můj se jmenoval Štůr. Kádrovačka mi ho představila s tím, že je to můj patron a kdybych měl nějaký problém, mám se obrátit na něj. Nevyužil jsem to nikdy. Byl to automatický proces, který ředitel musel absolvovat. Já jsem mu volal jednou, když jsme v listopadu osmdesát devět místo představení dělali besedy, tak aby se přišel podívat.”

Jan Lorman se po událostech 17. listopadu okamžitě zapojil do veškerého dění. Zúčastnil se prvního setkání divadelníků v Realistickém divadle a následně celé řady setkání v divadle i mimo ně.  V porevolučním konkursu na místo ředitele v libeňském divadle neuspěl: „Dva měsíce jsem nevěděl, co budu dělat a po těch dvou měsících jsem se dozvěděl, že Krejča obnovuje Divadlo za branou. Nebylo o čem se rozhodovat, přihlásil jsem se a přijali mě zpátky. Paralelně s tím jsem ale začal dělat Život 90.“ To byla aktivita zcela odlišná od všeho, čemu se věnoval dříve. Tehdy se ale v jeho životě setkalo několik zážitků, které zásadně ovlivnily celý jeho další život i životy mnoha dalších. V době, kdy byl bez zaměstnání, přijal nabídku udělat reportáž z domova důchodců v Josefské ulici: „To byl pro mě stěžejní zážitek, protože já jsem přišel do prostředí, které mnou skutečně otřáslo.“ Článek nazval Čekání na smrt. V té  době se učil německy a v rakouském tisku se dočetl o zajímavých aktivitách tamních seniorů. A konečně se ve stejné době vypravil do Paříže na Světový kongres  dobrovolníků La Vie 90; původně hlavně díky tomu, že se trochu domluvil francouzsky. Nakonec ale tato cesta dala jeho životu nový směr. Silně ho ovlivnilo především setkání s francouzským katolickým knězem Abbém Pierrem a v kontextu s předchozím ho inspirovalo k založení sdružení Život 90 zaměřeném na podporu seniorů. Od té chvíle se pro něj stalo klíčovým tématem smysluplnost života ve stáří.

Začátek 90. let byla naprosto výjimečná doba

Pro svoji myšlenku tehdy Jan Lorman nadchl mnoho přátel, kteří stáli u založení sdružení spolu s jeho manželkou, herečkou Blankou Lormanovou, rozenou Machovou. S tou se oženil již na počátku 70. let a společně vychovali syna Jaroslava. Jaroslav Lorman, teolog a odborník na etiku, je v současné době ředitelem sdružení, které dnes nabízí široké zázemí a řadu profesionálních služeb. Na samém počátku se ale všechny aktivity dělaly na dobrovolnické bázi. První velkou akcí byly již v roce 1990 Vánoce pro opuštěné; finanční prostředky na pronájem sálu tehdy poskytl Výbor dobré vůle Olgy Havlové, dárky pro seniory se nakoupily z finančních darů a umělci vystoupili zdarma. K tomu pamětník dodává: „Je třeba si uvědomovat, že začátek 90. let byla naprosto výjimečná doba, kdy věci šly. Chuť lidí udělat něco, co má smysl, byla veliká.“

První služba, se kterou Život 90 přišel, byl Senior telefon: „Založili jsme ji u nás v obýváku, nikdo neměl představu, kam nás to dovede, měli jsme jen dobrou vůli pomoci. Ze socialistického brigádnického nesmyslu jsme chtěli udělat dobrovolnickou pomoc. A bylo to jako sněhová koule, jeden krok vedl k mnoha dalším. Ta doba byla mimořádná. Důležitá byla pomoc rozhlasu, kde jsme dostali možnost upozorňovat na činnost.“ Po  dvou letech začali s přípravou projektu Tísňová péče, který je dodnes stěžejní. Veškerá činnost se stále financovala z darů, ale prostory, které si museli pronajímat, přestávaly stačit. Nakonec se podařilo od města získat do nájmu dům v ulici Karolíny Světlé. Nájem byl dohodnutý na 25 let s podmínkou, že dům zrekonstruují na vlastní náklad: „Ve smlouvě bylo, že do konce roku devadesát pět seženeme 40 miliónů. Blížil se konec roku a peníze nikde. A co se nestalo, 27. prosince nám Václav Havel poslal sto padesát tisíc. O nic jsem ho nežádal, myslím, že tomu pomohl Ivan Medek. My jsme kopli, začali dělat výtah. Rekonstrukci jsme nakonec dělali devět let a stálo to přes sto miliónů. Je to centrum, které pracuje dobře dodnes.“ Jan Lorman byl jeho ředitelem od roku 1993 do roku 2018.

Poslání Života 90 je nekonečné

Přes tento úspěch ho ale problematika starých lidí stále tíží a uvědomuje si, kolik nepochopení s sebou toto téma v naší konzumní době stále nese. Na hloubku problému ukázalo i období pandemie, která starým a nemohoucím lidem odkázaným na pomoc, přinesla nejen fyzické, ale i velké emocionální strádání. Proto se snaží stále upozorňovat na tak vážné problémy jako je týrání seniorů nebo zajištění všestranné dlouhodobé péče: „Snažíme se ovlivňovat i veřejnost, která o stáří nic neví. Nejde jen o uspokojení základních potřeb, ale i potřebu s někým sdílet, mít vztahy a naplňovat něco, co je nad námi. To téma je tady pořád, tedy jestli stojíme nebo nestojíme o staré lidi. To je chvění, které na mě vždy zapůsobí svojí silou. Zvláště když vidíme, že společnost stárne, ale nechováme se podle toho. Člověk žijící v domově pro seniory má plná lidská práva jako ten žijící jinde. Ale my to nerespektujeme. Asi máme nastavené, že stáří je neužitečné. A to je jeden z důvodů, proč je poslání Života 90 nekonečné.“

A tak s tímto vědomím Jan Lorman stále neúnavně přednáší u nás i v zahraničí a aktivně působí v řadě vládních a nevládních institucích zaměřených na témata jako věková diskriminace, sociální inkluze, týrání starých lidí, zdravotní a sociální péče, život v komunitě. Za svoji činnost obdržel i mnohá ocenění, tím posledním byla v roce 2020 Stříbrná pamětní medaile předsedy Senátu Parlamentu ČR za nezdolnost, vizionářství, osvětovou činnost a pomoc seniorům a sociálně znevýhodněným.