Ing. Jan Loučím

„Začalo to v sedmdesátém prvním roce. Netušili jsme, že Boovi ten náš dopis pro sestru do Švédska sebrali. Asi to sestře neřekl nebo nám to ona neoznámila. Najednou jsme viděli, jak se kolem nás stahují černé mraky. Jeden známý nám řekl: „Kluci, dejte si pozor, jste sledovaní.“ Dodnes nevíme, zda ten známý byl, nebo nebyl agent. Každopádně jsme asi po dvou nebo třech měsících zjistili, že když si k výslechu pozvali našeho kamaráda, tak věděli úplně všechno. To bylo na tom to nejhorší, že ti estébáci, ti agenti, dávali ty informace tak přesné a tak důvěrné, že to bylo k neuvěření. Když jsme byli v nějaké hospodě, tak úplně přesně věděli, kolik jsme vypili piv, kolikrát jsme si šli ulevit na toaletu, kdo se u stolu zastavil a tak dále. Výslechy nastaly v září roku 1972, kdy si nás povolali na výslech do věznice na Borech. Vzpomínám si, že tenkrát maminka, když si to přečetla, tak nám na ráno, kdy jsme tam šli - to bylo po nějaké filmové soutěži v Chebu – připravila proviant, abychom byli klidní a nějak se tam nerozohnili. Jako třiadvacetiletí kluci jsme přece jen tenkrát byli trošičku energičtější. Vyšetřovali nás Koranda a Fremr. Já si ta jména dovolím říct, protože na ně nikdy nezapomenu. A myslím, že je potřeba, aby se ta jména kdokoliv dozvěděl. Počkali si na nás už před branou borské věznice a pak nás vedli, vedli a vedli. A jedny dveře zabouchli, druhé zabouchli, třetí zabouchli a pak nás vzali každého do jedné místnosti. Neustále nás otázkami zpovídali. Zajímavé bylo, že jakmile jsme tu výpověď, která trvala hodinu a čtvrt, ukončili, tak se najednou otevřely dveře a vstoupil jejich kolega, nadřízený. Bylo jasné, že sedí v další místnosti a tam odposlouchává to, co my si říkáme.“

„V roce 1972 jsme měli s bráchou soud za hanobení republiky v zahraničí. Vzniklo to tak, že jsme roku 1971 napsali sestře dopis, že nás to už v republice štve, že to tady prostě stojí za prd a že bychom s nimi rádi cestovali po světě. Tento dopis jsme předali jejich kamarádovi Boovi, který tu byl na návštěvě. Když sem totiž ze Švédska jezdili studenti nebo kolegové sestry a švagra na dovolenou, dělali jsme jim průvodce po republice. Dali jsme Boovi ten dopis a pochopitelně že sousedka, udavačka, paní Malá, která nám na celá dlouhá léta dopředu zapříčinila neustálé výslechy a domovní prohlídky, tak honem rychle udala, že u nás byl nějaký člověk se švédským Saabem, se švédskou poznávací značkou. Takže si na něj počkali na hranicích, rozebrali mu celé auto a našli i ten dopis. To auto mu už dohromady nedali, takže z té německé hranice někde u Děčína musel jet domů do Švédska vlakem a to auto tu nechal napospas.“