The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Löwy (* 1957)

• narozen 23. září 1957 v Plzni do židovské rodiny

• tatínek Rudolf Löwy a jeho bratr Oscar za války v Anglii vstoupili do 1. československé samostatné obrněné brigády

• velká část jeho předků v době holocaustu zahynula v koncentračních táborech

• otec přišel o rodinné hospodářství v Kunějovicích

• v roce 1962 se rodina přestěhovala do Plzně

• rodiče se z rozhodnutí úřadů museli načas z Plzně vystěhovat

• rok a půl vyrůstal rok a půl s babičkou a dědou,

• v Plzni tatínek pracoval jako šofér, maminka ve výrobně cukrářských výrobků

• odmala se zajímal o židovské památky, historii a život v židovské komunitě

• vyučil se opravářem mlýnských strojů v Pardubicích

• pracoval zámečník ve státním podniku Mlýny Plzeň

• poté, co se odmítl účastnit povinné brigády, byl vyloučen ze Socialistického svazu mládeže

• po sametové revoluci zrestituoval rodinné hospodářství v Kunějovicích

• v červenci 2018 zvolen předsedou Židovské obce Plzeň

• inicioval rekonstrukci Velké synagogy

• stal se místopředsedou a členem správní rady Židovského muzea v Praze a členem prezidia Federace židovských obcí

Je těžké žít s jizvou holocaustu. Široká rodina se vinou krutého nacistického režimu notně zúžila. Smutné, ale i veselé vzpomínky na předky však zůstaly. Onu pomyslnou pochodeň naděje a víry nese Jiří Löwy dál, a to především jako předseda plzeňské židovské obce, jejíž život, jak doufá, nevyhasne.

Jiří Löwy se narodil 23. září 1957 v Plzni do židovské rodiny. Když přišel na svět, rodiče už měli o čtyři roky starší dceru Věru. Jeho nejstarším potvrzeným předkem je prababička Josefina Löwy, rozená Freund, a pradědeček David Löwy. Ten pocházel z velice chudých poměrů. Byl obchodníkem v Podbořánkách a začínal tak, že měl bernardýna, který za sebou tahal trakař. Pradědeček prodával mýdlo a drogistické zboží.

S rodinou se přestěhoval do Plzně a otevřel si zde obchod s jižními produkty. Prodávali rýži, pomeranče, rozinky, mandle a mnoho dalšího zboží s vůní cizích krajů. „Zboží bylo ve velkých bedýnkách a ve znaku měli loď, protože se to dováželo lodí,“ uvádí své vyprávění Jiří Löwy. Firma se jmenovala Moric Löwy a její první velkoobchod sídlil v Riegrově ulici v Plzni. Majitelé jej později prodali a otevřeli si druhý velkoobchod v Kramářových sadech. Jeho součástí bylo také povoznictví. „Zboží nevozili jen s pomocí koní, měli už i motorová vozidla.“

Dědeček z tatínkovy strany Moric Löwy měl za ženu Bertu Sommerovou z Teplic a postupem času se jim narodili tři synové: Leo, Oscar a Rudolf. Posledně jmenovaný, nejmladší syn byl tatínek Jiřího Löwyho a na svět přišel v roce 1918.

Tatínek i strýc vstoupili do 1. československé samostatné obrněné brigády

Druhá světová válka rodinu Jiřího Löwyho rozdělila. Tatínek se před jistou deportací do koncentračního tábora zachránil. Nebál se vydat do neznáma. „Uměl částečně německy. Hlásil se sice k českým Židům, ale jeho maminka Berta Sommerová pocházela z Teplic, kde byla velká skupina německých Židů.“ Vzal zlato, které měl připravené na nejhorší časy, a posledním vlakem před okupací odjel do Anglie, kde se chtěl přihlásit do československé armády. Byl ale příliš mladý, nemohli ho přijmout. Začal tedy pracovat na farmě, jelikož měl vystudovanou zemědělskou školu.

„Necelý rok pracoval u farmáře Whitea, na což nebyl zvyklý, protože to byl takový mazánek,“ říká s úsměvem Jiří Löwy. „Naučil se u něj anglicky a potom se mu podařilo zfalšovat papíry o svém věku, načež byl konečně přijat do československé armády v Anglii,“ vypráví Jiří Löwy. Jeho tatínek byl příslušníkem 1. československé samostatné obrněné brigády, s níž se zúčastnil obléhání přístavu Dunkerque od 7. října 1944 do 9. května 1945.

O tři roky starší tatínkův bratr Oscar přežil jen díky tomu, že byl na začátku války na svatební cestě ve Francii. „Pronajal si tam bar s prodejnou a byli tam asi rok, než se jim narodila dcera, která dnes žije ve Spojených státech.“ Poté se chtěl také přidat do československé armády, která se formovala v Anglii. Jako jeho bratr nespoléhal na cestu vlakem jako před válkou, kdy to ještě bylo bezpečné. Za války byl už totiž vlak zastaven a všichni cestující byli zajati. Oscar se vydal po vlastní ose. Přeplavil se soukromým člunem přes kanál La Manche.

Oscar a jeho bratr Rudolf však o sobě nevěděli. „Byli oba v druhém sledu, takže měli větší šanci na přežití. U Dunkerque se rozdělili. Můj tatínek pokračoval, zatímco Oscar byl v jiné jednotce, která se tam zdržela. Takže se do Plzně nevrátili současně. Přišli, až když byla Plzeň osvobozená,“ vysvětluje Jiří Löwy.

Když válka skončila, brával jej tatínek na návštěvu k důstojníkům československé armády, kteří jim v Anglii veleli. „Byli starší než můj tatínek. Měli doma schované uniformy, do kterých se snažili navléci, což bylo trochu komické,“ říká s úsměvem Jiří Löwy.

Šoa a zmařené životy rodiny

Co se týče osudů příbuzných Jiřího Löwyho za nacistické totality, tak ti, kteří neutekli nebo se neschovali, byli transportováni do koncentračních táborů. O život tak přišli tatínkovi rodiče Moric a Berta Löwyovi. „Zemřeli v Estonsku v Kalevi-Liiva.“[1] Zahynul také tatínkův starší bratr Leo s manželkou Marií a dcerou Helenkou. „Byly jí čtyři roky, když šli v lednu roku 1942 do transportu. Zemřeli v Zámostí (Zamość) na obsazeném polském území. Spolu se svou manželkou zemřel také bratr pradědečka Davida Löwyho, Vilém. Zůstala po nich dcera Hana,[2] která přežila koncentrační tábor i pochod smrti, ze kterého se jí podařilo utéct. V roce 1948 odletěla z Francie do Ekvádoru, do města Quito, a asi v roce 1969 do Spojených států. Vychovala dvě děti, se kterými se občas vídám,“ říká Jiří Löwy.

Sám se později tatínka ptal, proč vlastně příbuzní neutekli, když věděli, co se v roce 1936 děje v Německu. Odpovědí mu bylo, že zkrátka nevěřili, že se něco takového může stát. A když hrozby zesílily, bylo už na útěk pozdě. Navíc nebylo jednoduché všechno opustit a vydat se do neznáma. Tatínka se vyptával i na to, zda byl v československé armádě v Anglii patrný antisemitismus. „Říkal, že ano, protože už když se tvořily jednotlivé vojenské útvary, dělalo se to tak, aby byli Židi zvlášť a ti, co je nemuseli, také zvlášť.“

Štěstí v neštěstí

Vedle hrstky přeživších příbuzných si v krutých časech války zachránila život i maminka Jiřího Löwyho, která byla nuceně nasazená na práci ve Škodovce. Jako dítě ze smíšeného manželství byla povolána do transportu později než ostatní. Neuposlechla a spolu s bratrem Janem se schovávala v chatce bývalého skautského tábora[3] u Nebílov. Bylo jí asi osmnáct let, se svým budoucím manželem se tehdy ještě neznala.

Štěstí v neštěstí měla také její maminka Leontýna Leknerová. „Přežila díky tomu, že se provdala za křesťana. A díky tomu jsem tady i já,“ říká s úsměvem Jiří Löwy. Její manžel Václav Fialka pracoval jako obchodní příručí v židovském obchodě, kterým bylo známé plzeňské železářství U Hoffmannů. Kvůli tomu, že se za války odmítl se svou ženou rozvést, byl zavřený v pracovním táboře[4] v Bystřici u Benešova, odkud před koncem války utekl, načež se schovával v Nebílovech u svého známého. „Tím, že se nerozvedl, byla babička chráněna, a byla v Praze na Hagiboru. Byl to také pracovní tábor, ale ona tam měla dobrou pozici, jelikož pracovala v kuchyni.“

S donáškou bohatým Židům

Než se rodiče poznali, bydlela maminka Jiřího Löwyho v domě na Palackého náměstí v Plzni, tatínek o blok dál, v Kramářových sadech. „Maminka patřila mezi ty chudé Židy, zatímco tatínek mezi ty bohaté. A její maminka doma v koupelně vykrmovala husy, které pak prodávala. Vždycky řekla své dceři: ‚Odvez Löwyům husu.‘ Takhle ona poprvé poznala mého tátu a říkala, že byl vždycky nafoukaný,“ vypráví s úsměvem Jiří Löwy o svém tatínkovi, který chodil do školy a nemusel pracovat, a tak vystupoval trochu povýšeně. Po válce se ale z ciziny vrátil jako docela jiný člověk.

Když byl Jiří Löwy malý chlapec, nelákalo ho studium ani sekání latiny. Nejprve bydleli v Touškově ve mlýně, ale když mu bylo pět let, rodina se přestěhovala do Plzně k babičce Leontýně a Václavu Fialkovým, kteří v Pražské ulici dostali přidělený byt s velkými místnostmi. „Nastěhovali jsme se tam, ale tehdejší zastupitelstvo rozhodlo, že jsme v Plzni nežádoucí, a tak se sestra s rodiči musela vrátit do Touškova,“ vysvětluje Jiří Löwy, který zůstal bydlet u svých prarodičů, jelikož už tu nastoupil do školky.

Odmalička od babičky Leontýny slýchal o židovské komunitě. Prý mluvila jidiš a přála si, aby se z jejího vnuka stal ortodoxní žid s pejzy. Potom, co uplynul rok a půl, mohli se rodiče nastěhovat zpět. Ti chtěli, aby se doma mluvilo jen česky. Byli překvapeni synovými výrazy v jidiš, které pochytil od své prostořeké babičky. Zatímco tatínek pracoval jako šofér, maminka byla zaměstnána ve výrobně cukrářských výrobků.

V Plzni musel malý Jirka s tatínkem navštěvovat synagogu. Tatínek pracoval v židovské obci jako dobrovolník, tedy bez nároku na odměnu. Jiří Löwy se s ním účastnil oslav židovských svátků a chodil na židovské pohřby. S tatínkem také jezdil po židovských hřbitovech v západních Čechách, kde s obcemi domlouvali, aby se o ně staraly, což se také dařilo. „Přestože byla komunistická totalita, vycházeli nám na národních výborech vstříc.“ Sami také sekali trávník či sem tam něco opravili. Ze začátku byly pro Jiřího všechny tyto aktivity spíše na obtíž, postupně ale začal pronikat do tajů judaismu a víc a víc se tatínka na všechno možné vyptával. Viděl, v jakém stavu jsou nejen synagogy, ale také vztahy mezi židovskými rodinami, na kterých se rány minulosti ještě nezahojily.

„Za minulého režimu jsme neměli zakázáno víru praktikovat, ale bylo to trochu o ústa. Existoval totiž církevní dohled. Když jsme ve škole měli napsat, jak jsme slavili Vánoce, zmínil jsem chanuku. Židovská paní učitelka mě upozornila, abych o takových věcech nepsal. Chtěla mě ochránit.“[5] S tatínkem v průběhu života často o židovství diskutovali. Sám si také díky nejrůznějším debatám a studiu literatury doplňoval znalosti reálií. K rozšíření obzorů mu pomohlo i to, že doma slavili jak židovské, tak křesťanské svátky, jelikož rodiče nebyli ortodoxní židé. „Jako dítě jsem si z toho dělal trošku legraci. Říkal jsem si, že se na tom dá jedině vydělat.“

Opravář mlýnských strojů, Akce Z a vyhazov ze SSM

„Chodil jsem do 16. ZDŠ neboli Podmostní, kde i učitelé učili za trest. Byla to romská čtvrť. Drželi se tak do páté třídy a pak začali propadávat. A když na husí plácek přijeli kolotočáři, tak jejich děti chodily k nám do školy.“ Jakmile výuka skončila, rád se toulal po Plzni a domů šel, až když dostal hlad. Na rozdíl od školní docházky jej bavily různé zájmové kroužky. Později se věnoval i sportu, převážně lehké atletice.

Když mu bylo skoro patnáct let, šel na tři roky do učení na opraváře mlýnských strojů do Pardubic. V roce 1976 nastoupil na vojnu a rok po skončení vojny se oženil. Vzal si za ženu Marii Krýsmanovou, která neměla židovský původ. „A ani naše děti nejsou tím židovstvím příliš zasažené,“ dodává. Po vyučení nastoupil do státního podniku Mlýny Plzeň v Prokopově ulici, kde pracoval jako zámečník až do sametové revoluce, než se osamostatnil.

Když už byl ženatý, rozhodl se, že vystuduje strojní průmyslovku, neměl však podporu od svého zaměstnavatele. „Slíbili mi, že mi ji dají, pokud budu mít po roce průměr do 1,3, jenže pak to rozšířili o to, že bych se musel stát kandidátem na vstup do komunistické strany. V té době mě ale vyloučili ze Socialistického svazu mládeže, protože jsem odmítl demolovat krásný dřevěný mlýn v Horní Bříze v rámci Akce Z, kdy se z mlýna mělo vytěžit železo, ale toho tam moc nebylo.“

Po třech letech studií zanechal. Přece jen nebyl studijní typ, také už měl první dítě a na učení zkrátka nezbýval čas. Pokud jde o komunistickou stranu, s tou si nezadal. Odmítl do ní vstoupit on i jeho tatínek. „Nechápu, jak si po tom, co mu neustále vyčítali, že je Žid, kulak a západní voják, vůbec mohli myslet, že z přesvědčení vstoupí do strany.“

Jiří vzpomíná na 21. srpen roku 1968. „Pamatuji si to ráno… Máma plakala a říkala, že nás obsazují Rusáci. Sedl jsem si k ní a odpověděl: ‚Vždyť jsou to naši bratři.‘ Byl jsem tak naučený ze školy. A dostal jsem hroznou facku. Pochopil jsem, že to bude jinak. Pak mi všechno vysvětlila a později jsem na vojáky z okna házel cíněnky, bydleli jsme přímo na rohu náměstí.“ Tatínek tvažoval, zda emigrovat. Rodina ale nakonec zůstala.

Na modlení nás přijde pětadvacet, na oslavu svátku šedesát

Po roce 1989 si Jiří Löwy založil malou autodopravu. Sametová revoluce znamenala pro Židy dlouho očekáváné nadechnutí z nekonečného sevření v útlaku. Mohli znovu svobodně pracovat a vyznávat svou víru. Konečně také došlo k obnovení do té doby chátrajících židovských památek.

Jiří Löwy byl po své předchůdkyni Evě Štixové v červenci 2018 zvolen předsedou židovské obce v Plzni. Zároveň se stal místopředsedou a členem správní rady Židovského muzea v Praze a členem prezidia Federace židovských obcí. Z jeho iniciativy započala v roce 2019 rozsáhlá rekonstrukce Velké synagogy a Rabínského domu. Byly obnoveny výmalby a svatostánek aron ha-kodeš sloužící k uložení svitků Tóry. Zajímavostí přitom je, že největší plzeňská Tóra nepochází z Plzně, ale z Bavorska. V rámci rekonstrukce vznikla také v Rabínském domě mikve.

Po třech letech rekonstrukce se Velká synagoga znovu otevřela nejen modlitbám, ale i kulturnímu životu. Při organizování této rekonstrukce, ale i rekonstrukce dalších budov po revoluci navrácených židovské obci pomohlo Jiřímu Löwymu jeho zkušenost ze skauta, kam chodil během krátkého uvolnění konce 60. let. „Naučil jsem se spoléhat sám na sebe a také fungovat v partě a plnit úkoly,“ říká. Velkou roli nejen při obnově židovských památek dosud hraje i Nadace Rudolfa Löwyho a plzeňských Židů pro plzeňské synagogy, tatínkův odkaz tak žije dál.

Židovská obec v Plzni donedávna vlastnila také synagogu v Klatovech, která už ale změnila vlastníka. Pečuje i o Starou synagogu a o to, co zbylo z Pomocné synagogy, což je Zahrada vzpomínek. Také se stará o zdejší „živé“ hřbitovy, na kterých se dosud pohřbívá. Přáním Jiřího Löwyho je všechno opravit, ale ve vzduchu zůstává obava, že se počet praktikujících bude dále zužovat. To platí i pro samotnou židovskou obec v Plzni, které hrozí zánik. Chybí mladí lidé, kteří by odkaz svých předků nesli dál. Vidí to i na svých dcerách, které v tradici nechtějí pokračovat.

„Když byly zabrány Sudety, Židé směřovali mimo jiné do Plzně. V té době tu bylo na tři tisíce šest set Židů. V lednu roku 1942 byly vystaveny tři transporty, kterými do Terezína odjelo dva tisíce šest set dva Židů. A z těch se vrátilo asi dvě stě osm. Následoval ještě jeden malý transport a také byly v Plzni pozatýkány židovské skupiny bohatých Židů, kteří byli odvezeni do Mauthausenu, kde byli popraveni,“ vysvětluje Jiří Löwy. V současnosti má Židovská obec Plzeň zhruba stovku členů. „Na modlení nás přijde tak pětadvacet, na oslavu svátku šedesát.“ Jiskru naděje představuje několik mladých rodin, které se do obce podařilo přivést a jež si pomalu organizují vlastní setkání.

Myslel jsem si, že budu mít více času, ale spletl jsem se

Jiří Löwy střídá pokrývku hlavy podle potřeby. Když se věnuje záležitostem židovské obce, nosí na hlavě jarmulku. Jakmile se z něj stává statkář, nasadí si slaměný klobouk. Velkostatek v Kunějovicích koupili jeho tatínkovi Rudolfu Löwymu jeho rodiče, kteří se tak snažili přivést syna k zemědělství. Doplatili jej v roce 1936. „Když přišel rok 1948, tak tatínkovi postupně ubírali hektary a zvyšovali dodávky, pak ho z Kunějovic přestěhovali na poplužní statek do Slatiny, pak do Čemin a poté na Kumberk. Pak přišlo nařízení, že by neměl pracovat v zemědělství, asi proto, že měl na to školu. Tak šel dělat šoféra právě do mlýna v Touškově, o kterém už byla řeč,“ vypráví Jiří Löwy.

Tatínek dostal po roce 1989 statek v restituci zpět. Jeho syn se tam s manželkou odstěhoval v roce 1992 a začali se o statek s nadšením sobě vlastním starat. Jiří Löwy, jak sám říká, za všechno, co teď má, vděčí právě svým předkům. „Také jsem tam pozval potomky rodiny Mikulů, která kdysi naší rodině statek prodala. Aby viděli, o jakou starost přišli,“ říká s úsměvem Jiří Löwy.

Ještě pár let před důchodem pracoval v malé autodopravě, kterou si založil po roce 1989 a ve které byl šoférem jeho švagr Jaroslav Uhel. „Pak už toho ale na mě bylo moc. Statek, správa nemovitostí pro židovské organizace, příprava druhé části rekonstrukce Velké synagogy… Do toho navíc onemocněla tehdejší předsedkyně židovské obce a já tušil, že to předsednictví spadne na mě.“ Chtěl si uvolnit ruce a ukončil činnost firmy zajišťující autodopravu. „Myslel jsem si, že budu mít více času, ale spletl jsem se,“ říká s úsměvem Jiří Löwy, který je stále činorodý. S obrovskou vervou se stará nejen o svůj statek v Kunějovicích, ale i o plzeňskou židovskou obec. Jistě by na něj jeho předci právem byli hrdí.

 

[1] Kalevi-Liiva je místo poblíž vesnice Jägala v obci Jõelähtme v estonském kraji Harjumaa, na kterém byly v letech 1941 až 1943 prováděny hromadné popravy.  Popravy prováděli němečtí členové Einsatzgruppe A spolu s estonskými kolaboranty. Celkový počet popravených se odhaduje na tři až pět tisíc. Dne 5. září 1942 dorazil do železniční stanice Raasiku transport jednoho tisíce československých Židů z Terezína, označený jako „Be“. Původně měl transport mířit do Rigy, ale protože tamní koncentrační tábor byl přeplněný, byl přesměrován do Estonska. Ihned po příjezdu proběhla mezi vězni selekce. Odděleno bylo asi 200 mladých, práceschopných lidí, kteří byli jako nucená pracovní síla odvedeni k vybudování Jägalského koncentračního tábora. Zbylých asi 800 osob bylo ještě téhož dne převezeno do Kalevi-Liiva a postříleno komandem vedeným Aleksanderem Laakem a Ralfem Gerretsem, budoucími veliteli koncentračního tábora. Z dvou set lidí oddělených pro nucenou práci se jich konce války dočkalo pouze 45. Osud těchto osob zpracoval dokumentarista Lukáš Přibyl ve své filmové sérii Zapomenuté transporty.

[2] Oral history interview with Hana Löwy Weiner (https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn36403)

[3] Jedním z jeho zakladatelů byl právě Václav Fialka.

[4] „Když šly zvěsti, že Němci ve válce dostávají na frak a ničí po sobě stopy, podařilo se dědovi utéct. Schovával se blízko chaty mezi Čižicemi a Nebílovy, kde býval skautský tábor. Máma s bratrem Honzou se tam taky ukrývali. Protože pocházeli z nerozvedeného položidovského manželství, dostali předvolání k transportu až naposledy. Pokud by si babička tehdy vzala Žida, šli by do lágru všichni.“ (https://www.idnes.cz/plzen/zpravy/plzen-zidovska-obec-predseda-synagoga-jiri-lowy.A180901_424683_plzen-zpravy_vb)

[5] Ibid.