Jiří Löwy

„V Plzni byla silnější komunita německých Židů nežli těch českých. Žili pohromadě, nebyl mezi nimi rozpor. Tady v Plzni nebyl rozpor ani mezi Němci, kteří nebyli Židi a kterých tu také bylo hodně. Nebyl tu rozpor do té doby, než Hitler nakázal rozdělovat lidi. [Do té doby] tu všichni žili pohromadě celkem v pohodě. Informace z Německa samozřejmě nějaké byly, ale prostě tomu nikdo nevěřil. [Tatínek] mi [jednou] řekl: ‚To se nepředpokládalo, že ty hrůzy přijdou sem.‘ Aby měl někdo v tu dobu nějaké hmatatelné důkazy, to nebylo. To bylo dobře uzavřené, dobře skryté. Ale když už potom bylo těsně před příchodem [Hitlera], tak tatínek říkal, že mu dali nějaké zlaté náramky, přívěšky a prstýnky, aby měl něco do začátku. Tím, že ten Oscar tady v Plzni nebyl a Leo už byl ženatý, takže nechtěl odejít a také tu nechtěl nechat rodiče samotné, no tak připadal v úvahu jenom táta, a tak odcestoval do Anglie. A proč si zvolil Anglii? Řekl, že si mysleli, že Anglie je absolutně svobodná země a tam že se Hitler nedostane. Naštěstí to odhadli dobře.“

„Bratr pradědečka Davida, Vilém Löwy, taky zemřel, ale zůstala po nich dcera, která přežila koncentrační tábor a také pochod smrti, protože se jí z něho podařilo utéct. V roce 1948 emigrovala. Má dvě děti, které žijí ve Spojených státech a se kterými se občas vidíme. Byl jsem za ní asi třikrát. Byla asi čtyřiadvacátý ročník. Vyprávěla mi, jak to bylo v Auschwitzu. Ona šla přes Terezín a byla v Auschwitzu. Měla štěstí, že se v tom Auschwitzu dlouho nezdržela. Pak šla do pracovních táborů na německém území, vyráběli tam zbraně. Potom, když se blížil konec války a přes to město, ve kterém musela pracovat, šel pochod smrti, tak je do toho pochodu smrti zařazovali. Protože přestali pracovat a nevěděli, co s nimi. A ona říkala, že když viděla, v jak zbídačeném stavu jsou ti lidé, kteří šli pochod smrti, tak si uvědomila, že by to dlouho nevydržela, že by nepřežila. Tak se se svými kamarádkami – byly dohromady tři – rozhodly, že musí okamžitě utéct, dokud si je ti, co hlídali, nebudou pamatovat. A dokud jsou při síle a jsou ještě oblečené tak, že se dokážou vmísit do obyvatelstva. Takže hned druhý den utekly a schovávaly se na tom německém území. Byly i na farmě, pak byly u nějakého starosty, kde byly prozrazené, ale zase dostaly echo, že mohou zajít někam, kde se o ně postarají. Ona se jmenovala Hana Weiner, [za svobodna] Löwy. Pak se dostaly na nějakou farnost, kde se o ně postaraly jeptišky. Byly v nějakém klášteře, kde pracovala jako šička, opravovala oděvy. Ona totiž tady v Plzni přešla ze školy, která ji nebavila, a tak se učila švadlenou, což se jí tam hodilo. A tam se také dočkaly konce druhé světové války.“

„[Tatínek a jeho bratr Oscar po válce] nepřišli do Plzně současně. Nepřišli ani jako osvoboditelé. Přišli až s tou československou armádou, a to už byla Plzeň osvobozená. Když přišli do Plzně, tak je samozřejmě zajímalo, jak to tady vypadá s tou jejich rodinou, protože neměli úplně informace [o tom], co se dělo, i když to tušili, něco se povídalo… Potom zjistili, že ty nejhorší zprávy byly pravdivé. Zůstaly ty nemovitosti, ty prý nebyly moc poškozené, ale z té rodiny nezůstal nikdo. Rodiče, Moritz a Berta Löwyovi, zemřeli v Estonii v Kalevi-Liiva. Leo, ten nejstarší bratr, se svou manželkou Marií a dcerou Helenkou, které byly čtyři roky, když šli do transportu v lednu 1942, zemřeli v Zámošti [Zamość]. A bratr toho pradědečka Davida, Vilém, ten zemřel taky. Zůstala po nich ale dcera [Hana], která přežila koncentrační tábor a pochod smrti, ze kterého se jí podařilo utéct.“