„S jedním bratrem, jmenoval se Linhart, jsme šli na konci války odzbrojit německé vojenské velitelství, velitele a celou tu posádku. Měli jsme samopal. A ten major sundal pásek s revolverem a žádal nás, abychom ho nechali s jeho muži pokojně, beze zbraní, samozřejmě, odejít z Prahy. Tak jsme ho nechali odejít s tím, že celý ten areál, kde bylo velitelství německé armády, svolal, a měli od nás určeno, kudy mají jít, pěšky, protože oni se chtěli dostat do americké zóny, do amerického zajetí. Ale nakonec to nedopadlo, byli tu už Rusové a ty je někde rozehnali, ani polovina se jich do té americké zóny nedostala.“
„Dokonce u mě byli několikrát, to bylo zajímavé. Byli u mě třikrát, soudruzi z Prahy 4, a chtěli, abych vstoupil do strany. Já jsem nevstoupil do strany. A oni na to: Proč? Já povídám, že nemůžu, že jsem věřící, katolík. A tenhle důvod oni brali, tak mě dále neatakovali… Byl jsem už vedoucím laboratoře a její práce byla na mně závislá. Nejhorší bylo, že já jsem jako nestraník neměl být vedoucím oddělení, v Mikrobiologickém ústavu. Ale byla to věc odborná, oni odborníky v tomhle oboru neměli. A také moje známost s profesorem Málkem. Ten mně dokonce zajišťoval, abych mohl jako vědecký pracovník vyjet na Západ, vlastně jako jediný – přes tu toxoplazmózu. (A měl jsi s tím pak problémy, že nejsi ve straně?) Oni samozřejmě vyhrožovali, že když nevstoupím do strany, nebudu moci dělat vedoucího. A já říkám: ‚No tak nebudu.‘ ‚A co budete dělat?‘ ‚No nevím, třeba půjdu zametat ulice….‘ ‚Rozmyslete si to, musíte být ve straně, když chcete být vedoucí.‘ Ale já jsem nešel. A podržel mě zase Málek, já jsem s ním byl velice zadobře. Já jsem byl publikačně činný, zatímco vedoucí oddělení Mikrobiologického ústavu měl citační index 4–6, já měl zhruba 105. Díky té toxoplazmóze a díky té publikační práci jsem se stal imunní vůči všemu.“
„To je americká helma, ale to bylo už po válce, na Šumavě v Kdyni, tam byli Američani. Dostal jsem to darem. Byli od generála Pattona. Na generála Pattona jsem měl také ‚dotyk‘. On nosil takovou helmu, ale pozlacenou… to bylo typický pro Pattona. Viděl jsem ho několikrát, ale nemluvil jsem s ním. No, a Američani se dostali až na Smíchov. Bohužel se museli stáhnout, byla nějaká domluva Eisenhowera s Žukovem nebo s kým, že Američané nesmí dojít až do Prahy, že dle dohody ji musejí osvobodit Rusové. Takzvaně. Oni ji samozřejmě neosvobodili, Praha se osvobodila sama. Rusové přišli post factum.“
„V odboji jsem hlavně podával zprávy o pohybu německé armády tady v Praze. To znamená, já jsem věděl, co tady byl za pluk, který byl umístěný tady v Dejvicích na Masarykových kolejích. Kolik tam asi bylo lidí, jaký tam byl pohyb. No, a potom jsem měl za úkol kolem Prahy lokalizovat protiletecké dělostřelectvo. A když oni potom dělali nálety na Prahu, tak se i podle těchto informací řídili. (To muselo být nebezpečné!) Všechno bylo nebezpečné. To byl takový systém, že člověk předával zprávy, ale přitom jsem nevěděl, kdo je nade mnou, jaká je organizace té odbojové skupiny. Zprávy jsem třeba dával pod strom, na Florenci, které si potom někdo přebíral.“
„Já měl být totálně nasazený v Německu. Omluvil jsem se, že mám zlomenou nohu. Šel jsem do té německé kanceláře a fingoval jsem zlomenou nohu, udělal jsem si gyps. A oni mně oddálili tu práci v Reichu, to mi oddálili celkem dvakrát. A pak jsem se dostal do té konstrukční kanceláře v Avii, takže jsem byl de facto totálně nasazen, ale tady v Praze.“
Jiří Ludvík se narodil v Plzni 25. prosince 1924, rodina pochází z Domažlicka, ze Záhořanského mlýna. Jeho otec byl důstojníkem a štábním kapitánem, v Plzni sloužil jako velitel hospodářské služby 2. pěší divize. Jako penzista byl potom zaměstnaný v Praze v Penzijním ústavu československé armády. V Plzni navštěvoval Jiří Ludvík klasické gymnázium, tam začal ještě kvartu, pak se ale rodina přestěhovala do Prahy, kde pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu na Strossmayerově náměstí. Zde také v roce 1943 odmaturoval. V Plzni začal v roce 1934 chodit do Skautu. Jako vlče navštěvoval 2. oddíl Stopa, v Praze potom pokračoval ve skautském oddílu Kruh. Absolvoval lesní školu, aby se mohl stát vůdcem oddílu, posléze tam také působil jako instruktor. Byl činný v ústředním vedení Skautu, ve výchovném odboru, který vedl. Po maturitě měl být totálně nasazen do Německa. Fingoval tehdy zlomenou nohu, díky tomu se nedostal do prvního a ani do druhého transportu. Nakonec nastoupil jako zaměstnanec továrny Avia, do její konstrukční kanceláře v Bílé labuti. Pracoval zde jako detailista na hydroavionu Arado. V květnu 1943 navázal pamětník styky se Zpravodajskou brigádou, odbojovou skupinou založenou skauty v čele s Jaromírem Klikou a Adolfem Karlovarským. Z konstrukční kanceláře měl za úkol vynášet plány, které byly potom posílány do zahraničí. Lokalizoval rozmístění protileteckého dělostřelectva kolem Prahy, zjišťoval pohyb a činnost německých jednotek v Praze. Během Pražského povstání se ZB také angažovala v několika akcích. Z Letenských sadů vyháněli Hitlerjugend, kteří bránili strategickému spojení mezi Prahou 6 a Smíchovem. Jiří Ludvík pomáhal stavět barikády a bojoval na Libeňském ostrově. K neuvěřitelným příhodám patří vyprávění o tom, jak se svým kamarádem Linhartem odzbrojili německé velitelství na dnešním Vítězném náměstí - vyzbrojeni pouze starou vzduchovkou. Po válce bylo pamětníkovi předáno vyznamenání za zásluhy, u slavnostního okamžiku byl přítomen i generál Montgomery. Rodina o odbojové činnosti Jiřího Ludvíka nevěděla, dozvěděla se to až po válce. Manželka, se kterou se oženil v roce 1952, a stejně tak i syn se o jeho ilegální práci za války dozvěděli až po roce 1989. Sám Jiří Ludvík o ní nemluvil, mimo jiné z bezpečnostních důvodů. Zpravodajská brigáda se po válce sešla jen jednou a poté byla rozpuštěna. Hned po válce se pamětník vrátil do Skautu, k 18. oddílu Kruh, který poté také vedl. V roce 1950, kdy byl Skaut zrušen, už v činnosti nepokračoval. Po válce začal Jiří Ludvík chodit na vysokou školu, přihlásil se na přírodní vědy, obor parazitologie a mikrobiologie. Po studiu začal pracovat na Přírodovědecké fakultě UK u profesora Jírovce, nejprve jako asistent a poté jako vědecký pracovník. Pracoval na oddělení parazitologie a s profesorem Málkem spolupracoval na výzkumu toxoplazmózy. Pracoval také u profesora Wolfa na histologii na lékařské fakultě. Nakonec zakotvil v Mikrobiologickém ústavu v Krči, kde vedl laboratoř a oddělení elektronové mikroskopie, byl u nás vůbec první, kdo dělal elektronovou mikroskopii a studoval toxoplazmózu. Díky své jedinečné odbornosti si uhájil, že nemusel vstoupit do KSČ, navíc jako světová kapacita mohl za pomoci profesora Málka cestovat do zahraničí - například na téměř roční stáž do Bonnu nebo na vědecké kongresy, učil na zahraničních univerzitách. Byl členem sekce toxoplazmózy ve WHO v Ženevě, úzce spolupracoval se specialisty z Francie a Velké Británie. Zpravodajská brigáda se začala opět scházet až po roce 1990 a její členové byli zváni na různé oficiální akty spojené s výročími druhé světové války. Ke svým dvěma vyznamenáním, která Jiří Ludvík obdržel po válce, medaili Za zásluhy 2. stupně a Junáckému válečnému kříži, obdržel řadu pamětních medailí. V roce 2003 byl oficiálně začleněn mezi veterány druhé světové války. Jiří Ludvík zemřel 13. srpna 2016.
