The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Jiří Ludvík (* 1924  †︎ 2016)

• narozen v Plzni 25. prosince 1924

• v roce 1934 vstup do skautského oddílu Stopa v Plzni

• přestěhování do Prahy, skautský oddíl Kruh

• v roce 1943 maturita, totální nasazení v Avii

• v letech 1943–1945 odbojová činnost ve Zpravodajské brigádě

• v květnu 1945 účast na Pražském povstání. Dekorování medailí Za zásluhy 2. stupně a Junáckým válečným křížem. Rozpuštění ZB

• v říjnu 1945 začátek studia na PřF UK v Praze, vedení skautského oddílu

• ukončení skautské činnosti po zákazu v roce 1950

• po ukončení studií celoživotní vědecká práce v oboru elektronová mikroskopie a parazitologie

• sňatek v roce 1952

• zemřel 13. srpna 2016

Jiří Ludvík se narodil v Plzni 25. prosince 1924. Celý jeho rod pochází z Chodska, z Domažlic, ze Zahořanského mlýna, a pan Ludvík považuje Chodsko, kde prožil kus mládí, za krajinu svého srdce.

Jeho tatínek byl důstojník a štábní kapitán. V Plzni sloužil jako velitel hospodářské služby 2. pěší divize v Husově ulici. Jako penzista byl potom zaměstnaný v Praze v penzijním ústavu, který založila československá armáda.

V Plzni navštěvoval Jiří Ludvík klasické gymnázium, tam začal ještě kvartu, pak se ale rodina přestěhovala do Prahy, kde pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu na Strossmayerově náměstí. Zde také v roce 1943 odmaturoval.

Krása, síla, šťastné mládí…

V Plzni začal chodit do Skautu, to se psal rok 1934. Rodiče ani přemlouvat nemusel – tatínek ho ve skautingu podporoval, skautskou výchovu považoval za velmi prospěšnou. Jako vlče navštěvoval Jiří Ludvík 2. oddíl Stopa, takže když potom začal docházet do skautského oddílu Kruh v Praze, chvilku mu říkali Stopař – jeho opravdová přezdívka ale byla Riki-tiki-tavi.

První skautský tábor absolvoval pamětník v Trpístech u Plzně. Další pak pořádali v Blatné, u rybníku Velká Kuš. Spolupracovali s oddílem vodních skautů, pražskou Šipkou, druhým nejstarším skautským oddílem v Praze. Jiří Ludvík vzpomíná na ranní prohlídku stanů, kdy mu z jeho stanu vyházeli většinu věcí, protože neměl uklizeno, nebo jak hořel les a skauti ho pomáhali hasit.

„Krása, síla, šťastné mládí naším heslem buď. Radyně krkavec, naše hráz, ke službě připraven každý z nás, hip hip hurej.“ To byl pokřik plzeňského oddílu Stopa.

Jiří Ludvík připomněl i lesní školu, kterou jednak sám absolvoval, aby mohl být vůdcem skautského oddílu, a kde také posléze působil jako instruktor. To mu bylo nějakých patnáct šestnáct let.

Oddíl Kruh měl klubovnu v Praze 6. Byla to tzv. Jandova chata, v místech dnešní ČVUT u Vítězného náměstí v Dejvicích. Také byl činný v ústředním vedení Skautu, ve výchovném odboru, který vedl. Toto ústředí se nacházelo na dnešním Senovážném náměstí. Tam pracoval na vyzvání bratra Skřivana, který mu poté celý odbor předal.

Totálně nasazen – k rýsovacímu prknu

Jiří Ludvík měl být po maturitě v roce 1943 totálně nasazen v Německu. Měl stanovený i transport do říše, ale tam nakonec nejel. Fingoval tehdy zlomenou nohu – opatřil si na ni velkou sádru. Díky tomu se nedostal do prvního a ani do druhého transportu.

Totálnímu nasazení se sice nevyhnul, ale nastoupil jako zaměstnanec továrny Avia. Ta měla sídlo v Letňanech a v Bílé labuti Na Poříčí konstrukční kancelář. Pan Ludvík pracoval jako detailista na hydroavionu Arado.

Zpravodajská brigáda

Když byl za války Skaut zakázán, stále se někteří skauti tajně scházeli. Skautské organizace měly své zásady, v nichž obětavé vlastenectví patřilo k těm nejdůležitějším. Proto spolu s kamarádem Adolfem Karlovarským založil Jaromír Klika v listopadu 1940 odbojovou skupinu Zbojník (krycí písmena ZB), jejíž základ tvořilo dvanáct vodních skautů „Pětky“.

V květnu 1943 navázal Jiří Ludvík styky s touto odbojovou skupinou a začal s ní spolupracovat.

Z konstrukční kanceláře měl za úkol přes vrátnici vynášet plány, které se potom posílaly do zahraničí. Také měl za povinnost zjistit a lokalizovat rozmístění německých flaků, protileteckého dělostřelectva, kolem Prahy. Ty zakresloval a posílal jejich lokaci přes Zpravodajskou brigádu do Londýna. Také zjišťoval pohyb německé armády v okolí Prahy, kolik vojáků je umístěno v kolejích, třeba na Masarykově koleji v Praze 6, a informoval o činnosti jednotek, kterou mohl zjistit z pozorování.

Pracoval pod jménem Luděk Kadlec. Úkoly vykonával na základě hesel vysílaných na Hlasu Ameriky nebo rádiu Volá Londýn. Pan Ludvík si pamatuje, že jedno z hesel znělo „Rýpněte dozadu“. Zprávy předával například pod strom na Florenci, ale kdo je přebíral, nevěděl. Členy Zpravodajské brigády neznal, kvůli bezpečnosti znal v rámci organizační struktury jen své nejbližší dva kontakty. Znali se navíc jenom podle čísel nebo krycích jmen. Krycí číslo Jiřího Ludvíka bylo 31114. (Zpravodajská brigáda 1939–1999, autorský kolektiv Historické skupiny Zpravodajská brigáda pod vedením Dr. Josefa Daňka, Ministerstvo obrany České republiky – AVIS, 1999.)

Jednou jeli s kolegy z brigády na akci u Jíloviště, kde čekali na shoz zbraní. Jeli tam nákladním autem, zamaskovaní jako Technische Nothilfe, a na určené kótě čekali na přílet spojeneckého letadla. To nakonec přiletělo, ale zbraně shozeny nebyly. Jiří Ludvík vzpomíná, že tehdy měli opravdu nahnáno.

Se vzduchovkou proti německé armádě

Během Pražského povstání se ZB také angažovala v několika akcích. Z Letenských sadů vyháněli Hitlerjugend, kteří bránili strategickému spojení mezi Prahou 6 a Smíchovem. Pamětník pomáhal stavět barikády a bojoval na Libeňském ostrově.

K neuvěřitelným příhodám patří vyprávění o tom, jak se svým kamarádem Linhartem odzbrojili německé velitelství na dnešním Vítězném náměstí. Jiří Ludvík měl doma obyčejnou vzduchovku, která po vylepšeních vypadala jako samopal. S touhle zbraní se dostali do budovy velitelství a jménem republiky vyzvali majora, aby on i jeho vojáci odevzdali zbraně.

Naštěstí tito vojáci Wehrmachtu měli smysl pro vojenskou čest a s blížícím se koncem války nebyli tak úporní jako třeba tvrdě bojující jednotky SS, s kterými se Pražané potýkali na Pankráci. Major zasalutoval, sundal opasek s revolverem, přislíbil předání zbraní a požádal, zda by se mohl se svými lidmi dostat do amerického zajetí.

Jiří Ludvík a jeho kolega Linhart jim pěší odchod do americké zóny beze zbraní povolili, major svolal celé velitelství a odešli. Bohužel, na cestě potkali sovětské jednotky, které je rozprášily, a k Američanům se jich nedostala ani polovina. Památná vzduchovka se dodnes nachází na pamětníkově chalupě a připomíná jeho statečnost a štěstí.

Stejně jako vzduchovku má Jiří Ludvík doma schovanou i americkou přilbu. Tu ale získal až po válce…

„Tuhle americkou helmu jsem získal až po válce, darem, na Šumavě v Kdyni, kde byli Američané. Na generála Pattona jsem měl také vazbu. On nosil pozlacenou přilbu… Viděl jsem ho několikrát. No a Američani se dostali až na Smíchov. Bohužel se museli stáhnout, byla nějaká domluva Eisenhowera s Žukovem nebo s kým, že Američané nesmí dojít až do Prahy, že podle dohody ji musejí osvobodit Rusové. Takzvaně. Oni ji samozřejmě neosvobodili, Praha se osvobodila sama. Rusové přišli post factum.“

Po válce naplno do života

Po válce bylo Jiřímu Ludvíkovi předáno na Vítězném náměstí vyznamenání za zásluhy, u tohoto slavnostního okamžiku byl přítomen i generál Montgomery.

Rodina o jeho odbojové činnosti nevěděla, dozvěděla se to až po válce. A manželka, se kterou se oženil v roce 1952, stejně jako syn, ti se o jeho ilegální práci za války dozvěděli až po roce 1989. Sám Jiří Ludvík o ní nemluvil také z bezpečnostních důvodů. Zpravodajská brigáda se po válce sešla jen jednou a poté byla rozpuštěna. Jednak nebyl důvod pro ilegální činnost, a jak se později ukázalo, v 50. letech mohla být práce pro západní odboj tvrdě potrestána. A i když se pak v 90. letech začaly dávat vzpomínky a historická data dohromady, ani tehdy Jiří Ludvík svoji odbojovou práci nepřipomínal.

„Když se dávaly dohromady vzpomínky, řekli jsme si, že se nebudeme v tom interesovat. Ta ilegální činnost skončila, nebyl důvod.“

Hned po válce se pamětník vrátil do Skautu, k 18. oddílu Kruh, který poté také vedl. Měli klubovnu v Jilské ulici. V roce 1950, když byl Skaut zrušen, už v činnosti nepokračoval.

Po válce začal Jiří Ludvík také chodit na vysokou školu, na přírodní vědy – přihlásil se do nultého semestru oboru parazitologie a mikrobiologie.

Světový odborník v elektronové mikroskopii a výzkumu toxoplazmózy

Po studiu začal pracovat na Přírodovědecké fakultě UK u profesora Jírovce ve Viničné ulici, nejprve jako asistent a potom jako vědecký pracovník. Pracoval na oddělení parazitologie a s profesorem Málkem spolupracoval na výzkumu toxoplazmózy. To už byl zaměstnancem akademie, nikoliv fakulty. Pracoval také u profesora Wolfa na histologii na lékařské fakultě. A nakonec zakotvil v Mikrobiologickém ústavu, který časem získal moderní prostory v Krči. Tam se Jiří Ludvík dostal k elektronové mikroskopii. V té době byly v Československu jen dva elektronové mikroskopy, u profesora Herčíka v Brně a u profesora Wolfa v Praze. A právě tam začal pamětník jako vůbec první bádat z mikrobiologického hlediska na toxoplazmách.

V Mikrobiologickém ústavu vedl laboratoř a oddělení elektronové mikroskopie, byl první, kdo u nás dělal elektronovou mikroskopii, jezdil do západní Evropy. Jak se mu podařilo, že jako vedoucí vědecký pracovník nemusel vstoupit do KSČ?

„Oni samozřejmě vyhrožovali, že když nevstoupím do strany, nebudu moci dělat toho vedoucího. A já říkám: ‚No tak nebudu…‘ ‚A co budete dělat?‘ ‚No nevím, třeba půjdu zametat ulice…‘ ‚Rozmyslete si to, musíte být ve straně, když chcete být vedoucí.‘ Ale já jsem nešel. A podržel mě Málek, já jsem s ním byl velice zadobře. Já jsem byl publikačně činnej, zatímco vedoucí oddělení mikrobiologického ústavu měl 4–6 citací, já zhruba 105. Díky tomu jsem se stal imunním vůči všemu. A nechali mě i díky tomu, že jsem spojoval parazitologii s elektronovou mikroskopií, to bylo velmi unikátní, my jsme tehdy byli ve světě jenom tři, kdo jsme se tomu věnovali. A tu toxoplazmózu jsem byl první, kdo ji v elektronovém mikroskopu viděl a publikoval o tom.“

Jiří Ludvík se stal světově uznávaným odborníkem ve svém oboru. Téměř rok pracoval v Bonnu u profesora Piekarského, jezdil na zahraniční kongresy, například do Kodaně, a učil na zahraničních univerzitách.

„Spolupracovali jsme hodně s Francií. Byl jsem potom v sekci WHO v Ženevě, sekce toxoplazmózy. Tam jsme úzce spolupracovali i s vědci z Velké Británie.“

Za výzkum toxoplazmózy obdržel mnohá ocenění.

Dovětek

Zpravodajská brigáda se začala opět scházet až po roce 1990 a její členové byli zváni na různé oficiální akty spojené s výročími druhé světové války. Dnes už jich mnoho nežije, činnost brigády však stačila být zmapována.

K svým dvěma vyznamenáním, která Jiří Ludvík obdržel po válce – Medaili Za zásluhy 2. stupně a Junáckému válečnému kříži – dostal řadu pamětních a výročních medailí.

V roce 2003 byl oficiálně začleněn mezi veterány druhé světové války.