„Začali jsme se dohadovat, co s námi bude, kdo se vrátí – viděli jsme, že fronta už byla blízko. Zrovna skončila Dukla. Takže kudy jsme procházeli, už tam za Medzilaborcem, z některých vesnic se ještě kouřilo. Tam zřejmě byly dřevěné domky, to všechno shořelo. Představte si dvě vesnice – nevím, jak se jmenovaly – kde zůstaly z domů jen komíny. No a my jsme si zatopili v Andrássyho paláci, na frontě jsme ještě nebyli. Tak jsme filozofovali, co s námi bude, kdo se vrátí, kdo se nevrátí, kdo se vrátí zdravý, kdo bez nohy, bez ruky a s dalšími poraněními. A protože jsme byli mládež, tak jsme samozřejmě začali o děvčatech – kdo bude oplakáván, kdo nebude. Jeden Ivan, z nás nejhezčí, kudrnatý a skutečně hezký, měl takový španělský knírek, říkal: ,Hoši, já se musím vrátit, protože když se já nevrátím, tak mě v okresním městě Chustu bude oplakávat půlka děvčat, a to se nesmí stát. Tady ten Vasil Lojka, ten může zemřít, protože toho nikdo nebude čekat z děvčat – žádné.‘ A v ten moment, to jste měla slyšet, on vyskočil jako čertík. On byl skutečně malý – kolem 150 a něco, tmavý jako cikáně, ale jinak dobrý student, maturoval, učil se dobře. A ten vyskočil a řekl: ,To by nebyl bůh bohem, kdyby to bylo, jak ty jsi řekl. Ty se nevrátíš a já se domů vrátím.‘ A podívejte se, tak se to stalo.“
„Zajdeme za ředitelem školy, co se sluší, protože ten byl tam na vesnici nejvíc. A říkám: ,Kde jsou děvčata? Vždyť jsme prošli celou Moravu a všude nás vítali a tady nevidíme žádné děvče, pane řediteli!‘ On tam měl svoji dceru. A on nám říká: ,No, pan farář všechny děvčata zavřel do školy.‘ Protože se říkalo, že všichni ti vojáci, Rusové, svobodovci, je prostě znásilní a já nevím co. Tak říkám: ,No tak to snad není možný! Zaveďte mě do té školy, já je vysvobodím. To není možné, aby nás někdo takhle pomluvil. Já jsem prošel celou Moravu, takových krasavic a ony mě nemohly strhnout z auta!‘ “
„My jsme šli na vojnu, jako každý jiný, porazit co nejdřív nepřítele a osvobodit československou vlast. Do Berlína tehdy bylo ještě tisíc kilometrů, z Podkarpatské Rusi. Chtěli jsme především na frontu, ale ta epizoda s tou flintou, s těmi dvěma ránami – to je jasný, že tak není možné jít na frontu, takoví vojáci by byli málo platní. A protože jsme byli školení a bylo málo důstojníků, tak nás dali do důstojnické školy. Aspoň já měl takovou nechuť se dál učit. Zrovna jsem maturoval, tam jsem se z učení pořádně zapotil – šest předmětů z maturity – a teď zase. A zrovna do dělostřelecké školy. A tam matika – já matiku neměl rád.“
„A přitom každý den – tehdy se i v sobotu učilo – jsme se museli naučit sto maďarských slov. Když jste nevěděl, chytil vás profesor při neznalosti, tak vás zmlátil. Tragédií bylo i to, že my jsme měli smíšenou třídu – děvčata a chlapci. A to trvalo až do maturity – že nás před děvčaty fackoval profesor za neznalost. Ti (profesoři - pozn. autora) se skutečně projevili jako hulváti, nestydím se říct jako sprosťáci. Ani nevím, jak to vyjádřit, patřilo by sem vulgárnější slovo. A přitom se vyvyšovali – že oni jsou panský národ. Oni říkali, že na prvním místě jsou oni – to ostatní je, oni používali maďarské slovo porost, prostě prostota.“
„Kde jsme procházeli, už tím Vsetínem a dalšími vesnicemi, všude nás Moraváci zastavovali. V Čechách je to typické, charakteristické v každé vesnici – že je náves. Nás tam přímo strhávala děvčata, Moravanky. Já od té doby říkám, Moravanky jsou nejhezčí. Kroje vyparáděné, pohoštění, tancovačka hned na náměstí. Ale mě nesvedla ani jedna. Já neslezl z auta. Neboť mi to bylo proti srsti, my byli zaprášení, snad dvě tři vrstvy, seděli jsme na autě furt, za námi děla. Tak jsem si říkal, jakpak já můžu jít, umazat tak drahocenné šaty. Tak jsem neslezl – ani na pivo, ani na polívku.“
„Přestože jsem byl dvacetiletý maturant – dvacet let a tři měsíce, tak jsme teprve začali poznávat abecedu vojenství a války. Představte si, bylo nás tam pět v jedné místnosti na vojenském registračním úřadě. A dali nám jednu pušku, s náboji – byla nabitá. A teď jsme samozřejmě neměli žádné zaměstnání, z velitelů na nás nikdo nedohlížel. Tak jsme se sami předváděli – to byla škola, vedle tabule, katedra. Nejmladší z nás, z té pětice, vzal tu pušku a namířil na nás a: ,Já budu říkat: Němče, vzdej se!‘ A vyšel první výstřel. My jsme chvíli ze strachu mlčeli, pak jsme mu začali nadávat, zejména já. Říkám: ,No, ty blbče, tak ty, ty nám pomůžeš na frontě proti fašistům. Ty nás nejdřív vystřílíš tady!‘ A šel jsem k němu, vzal tu flintu, ,takhle to musíš‘, a začal jsem ho učit. A samozřejmě jsem říkal: ,Ten mířil na nás, to se nemá nikdy.‘ Tak já jsem mířil do vzduchu, nahoru do stropu a za sebe. Pravděpodobně jsem ani prst, ukazovák, nedal na spoušť. Ale jak jsem tu flintu hodil na rameno, ona, představte si, vystřelila – podruhé. My tu flintu zahodili a zase minuta dvě bez řeči, čekali jsme, kdo přijde, kdo nám vynadá. Nikdo nepřišel.“
„No a najednou vidíme – tam byla taky silnice kolem nás – že jedou Rumuni domů. Tedy směrem zpátky na Holešov. Mezi námi byli tací, kteří uměli rumunsky. Já umím taky pár slov, ale domluvit se ne. Tak skočili na tu silnici a zeptali se, co je nového – kam jdete? A Rumuni říkali: ,Je konec války, jdeme domů.‘ Tak on přišel a říkal: ,Hoši, Rumuni říkaj, že je konec války, všichni jdou domů.‘ My samozřejmě: ,Jak to že my to nevíme? Vždyť naše velitelství je v Holešově, to je deset kilometrů, a ti nám nedali o ničem vědět!‘ Tak jsme poslali spojku na motocyklu – to byl kousek. A ještě se spojka nevrátila, už se setmělo, a najednou vidíme, že všude střílejí, používají ty barevné náboje. Tak jsme si řekli, že Rumuni mají pravdu. My taky začali střílet – my barevné neměli, aspoň já ne, tak jsme stříleli ostrými. Ale samozřejmě do vzduchu.“
Vasil Lukáč se narodil v Saldoboši na Podkarpatské Rusi v červenci 1924. Maturoval na gymnáziu v Chustu a brzy poté, po osvobození Podkarpatské Rusi v listopadu 1944, vstoupil jako dobrovolník do Svobodovy armády. Na úřadě dostali jednu pušku pro pět osob a začali se sami učit boji - oficiální výcvik neexistoval. Již po několika dnech dostali v Chustu za úkol natáhnout telefonní linku do kasáren v Krivé nad Tisou. To se podařilo a pan Lukáč se začal v Krivé cvičit na spojaře. Brzy přišel rozkaz a on se společně s několika spolužáky z gymnázia přesunul na severozápad, na Slovensko. Protože měli vzdělání a důstojníků bylo málo, byli umístěni do důstojnické dělostřelecké školy ve slovenské obci Havaj. Pan Lukáč přitom chtěl jít přímo na frontu, učení měl už dost z maturitního ročníku. Jako divák zažil obrovskou dělostřeleckou jaselskou operaci, kdy podle jeho slov „hořely hory”. Půlroční školu, kde se učil především zaměřovat minomety a děla, pan Lukáč dokončil v Popradě. Do bojů zasáhl až na začátku května 1945 u Holešova. Jen o pár dní později válka skončila, ještě 13. května byl ale Lukáčův dělostřelecký pluk napaden dvěma civilisty ve zbrani. Byli zatčeni a na místě popraveni. Poté zažil defilé před prezidentem Benešem. Po válce si mohl splnit životní sen - vystudovat vysokou školu. Původně chtěl být učitelem, ale štábní kapitán jej nechtěl pustit. Nakonec Vasil Lukáč vystudoval medicínu a později ji i učil. Usadil se v Čechách. Až do smrti v roce 2002 byl aktivním členem pravoslavné církve.
