Hana Lukáčová

„Pro život mně připadalo, že rodina, ať už rodiče a sourozenci, nebo pak ta širší, kromě mých dětí a manžela, tak i ta širší rodina, má pro mě ohromnou cenu. Pořád se scházíme, bratr jednou za rok to svolává, a letos nás tam bylo pětatřicet. Je to podle mne moc príma. Všichni sourozenci máme původní manželství, měli jsme asi kliku, že jsme se trefili. Dcera, dětská neuroložka, říká, že je to strašně důležitý, aby člověk trefil na správného partnera, protože to pak pro život znamená hodně.“

„My jsme se s tím museli smířit, jak říkala maminka, že jsme lidé druhého řádu. Do mě to poprvé nahustili v těch čtrnácti letech, když jsem se dozvěděla, že nesmím jako ti druzí. Tak jsem se s tím smířila, brala jsem to, že to tak je. Maminka, když to přišlo v tom osmdesátém devátém a vypadalo to, že to bude na furt, tak se pořád tak bála. Říkala, já jsem pořád doufala, že už budeme rovnoprávní lidi, a ne lidi druhého řádu... všechny změny, které byly v republice, nejdřív věděli ti komunisti, a potom se to teprve dozvěděl zbytek republiky.“

„V padesátém roce, když znárodnili tu dílnu, jak jsme říkali, výrobnu hraček, kde byli spoluvlastníci tři bratři, jeden z nich byl náš tatínek, nejmladší, tak oni se tak nějak pojišťovali u nějakých pojišťoven, teď to pojištění jim samozřejmě vyplatili nějaký stokoruny, tak náš tatínek, že byl relativně mladý, tak do toho důchodu ještě roky napracoval... ale strejda měl odpracováno povinných dvacet pět let až v pětašedesáti... Přes to všechno, oni byli v nátuře nějaký optimistický. I když to bylo těžký, my jsme nezažili nějaký smutky a nadávání. Nepříjemné období bylo, když nám udělali několik domovních prohlídek. Mysleli si, že tam rodiče nashromáždili nějaké hračky, než bylo to znárodnění, takže to prohlíželi, snad se dívali i dvířkami do komína. Zvládli to, ale bylo to těžký, protože jsme byli malí a peníze si vydělali jen manuální prací, maminka při bráchovi natírala doma hračky a tatínek dělal v továrně.“