Věra Lukášová

„Odborová organizace zorganizovala odpoledne po druhé hodině nějakou ateistickou besedu. Přišel na ni přednášející, který byl totálně nepřipravený a nevzdělaný. Nevěděl vůbec nic – o bibli, o náboženství, o církvi, jenom takové ty floskule a laciné fráze. Účast byla povinná, takže jsme tam všichni seděli. Řada těch lidí, kteří tam pracovali, byli katolíci, ale nevyhlašovali to nikde. Ale že můj muž je farář, to věděli všichni. A když už to přesahovalo všechnu míru, tak já jsem se do té debaty zapojila, tu debatu jsem vyhrála a posléze i rozpustila, protože jsem musela jít pro děti, pro syna do školky. Následek byl ten, že pan ředitel už mě tam nechtěl a velmi rychle mě propustil. A jak se příběhy dějí, já jsem v životě neměla angínu, ale tenkrát v té ochranné lhůtě jsem dostala hnisavou angínu, takže mě pan ředitel musel platit ještě déle, než byla ta domluvená doba brigády. Výsledek byl ale ten, že jsem už absolutně nemohla najít místo.“

„Tam byly Bohoslužby v devět hodin ráno. Jenda měl tmavý oblek a kufřík s talárem a já šla dva kroky za ním, protože on chodil rychle a já se za ním vždycky táhla. A teď jsme šli, a ulice byly liduprázdné, jen ty šipky a žádné názvy. Vešli jsme do té pusté krajiny a najednou to bylo jako v řecké báji. Najednou z té půdy začaly vyskakovat postavy – to ruská armáda tam měla jakési ležení a jak jsme postupovali v cestě, tak se před námi objevovali. Já jsem strnula hrůzou, ale můj muž šel dál, krok za krokem, až jsme došli ke kostelíku a tam stály tři nebo čtyři paní. Jenda jim říkal: ‚Jemináčku sestry, abyste se nebály,‘ a ony na to ‚Jemináčku, proč, vždyť jdeme do kostela!‘ Naproti byla ta kaplička a před ní stál ruský voják s puškou. A my jsme šli tedy do kostela a nechali otevřené dveře. Byly to možná první protestantské bohoslužby, které ‚viděl‘ ušima.“

„Svět se zase úplně změnil, protože mého muže pozvali, aby přijal místo faráře tady na Jarově. A on řekl ano. Tak jsme se stěhovali. Já to mám vždycky složité. Říkám: ‚Příběhy se dějí a mě potkávají.‘ Vdávala jsem se tři týdny po měnové reformě. Neměli jsme žádné peníze. Když jsme se stěhovali, tak to bylo 21. srpna 1968. Dohromady se sovětskými vojsky jel náš stěhovák do Prahy. Se dvěma dětmi, se vším, co jsme měli, byly to hlavně knížky, jsme se přistěhovali do Prahy.“

„Jednoho dne mi pan (ředitel Jaroslav – pozn. ed.) Novotný říká: ‚Věrka, pojď, musíme jít do laboratoří (ve filmových ateliérech ve Zlíně – pozn. ed.). Volali, že tam mají něco, s čím si neví rady.‘ Tak jsme šli a viděli jsme reportáž. Potom jsme se vrátili a pan Novotný mi diktoval dopis. Jeho adresáty byli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. A to, co jsme viděli, byly vůbec první reportáže, které oni natočili. Byli naprosto neškolení, maximálně uměli fotit, ale pracovat s filmovou kamerou pro ně bylo úplné novum. Kameru si pořídili proto, že měli dohodu s ministerstvem školství, že když už budou ve světě, tak že budou natáčet filmy, které potom poslouží při školní výuce. Upozorním, že Hanzelka se Zikmundem se chystali na cestu na podzim 1947, takže odjeli ještě ze svobodného Československa. Ale celá jejich cesta probíhala už po komunistickém převratu. Takže jsme tam seděli a pan Novotný mi diktoval dopis, jehož obsah nikdy nezapomenu. Psal jim: ‚Máte úžasnou příležitost. Ale prosím vás, tak jak to děláte, to by opravdu nešlo. Musíte si vybrat jedno téma, nemůžete točit všechno, co se vám mihne před očima. A musíte začít v klidu, teprve potom se zajímat o nějaký pohyb. Musíte natočit celek a potom jít do detailu. Nemůžete pořád kamerou lítat sem tam, musíte ji také na chvíli zastavit a nechat diváky, aby se mohli podívat na to, co jim ukazujete.‘ Dopis jsme poslali a byli jsme velmi zvědaví, jaká bude odpověď. Kdyby byli ješitní a nafoukaní, tak by řekli: ‚Co nám do toho kecáte?‘ Ale oni byli velmi moudří a napsali: ‚Děkujeme vám a prosím pište nám a nešetřete nás.‘“

„Ale pak (v bance – pozn. ed.) jednou odpoledne vyhlásili ateistickou propagandu. To bylo povinné, všichni jsme tam museli jít. A člověk, který přišel přednášet, nic proti tomu, že je ateista, ale měl být vzdělaný a připravený. Ale on kromě povrchních frází nevěděl vůbec nic. Dostali jsme se do debaty. Všichni věděli, že jsem žena faráře, nemohla jsem mlčet. Kroměříž je katolické město, letní sídlo arcibiskupa, katolická velmoc. Takže jsem se v debatě ozvala a debatu jsem samozřejmě vyhrála. Pak jsem (školení – pozn. ed.) rozpustila, řekla jsem: ‚Já už nemohu diskutovat, musím jít pro děti do školky.‘ (Po této události – pozn. ed.) mi samozřejmě brigádu neprodloužili, vyhodili mne. A já jsem vůbec nemohla najít žádné zaměstnání. Přitom jsem je moc potřebovala, protože farář tenkrát vydělával šest set korun měsíčně. Každá uklízečka vydělala víc. Ale nízký plat, to byla taktika komunistické strany, aby nikdo nechodil studovat teologii. Přece nepůjdeš studovat teologii, když si vyděláš šest set korun. To byla bída s nouzí.“