Jiřina Lukešová

„A najednou začaly houkat sirény a byl vyhlášený poplach. Chytila jsem bratrance za ruku: ‚Pojď, půjdeme domů.‘ Ale teď ke mně přišel výpravčí a říká: ‚Kam jdeš?‘ Já říkám: ‚No domů.‘ On se dobře znal s mým tatínkem. Byli kamarádi. A říká: ‚Nikam! Půjdeš hezky do krytu.‘ Řekla jsem, že ne, že nepůjdu. Chytil mě za ruku. A jak jsem byla na něho nazlobená, tak jsem ho do té ruky kousla. V tu ránu mě pustil. Popadla jsem bratránka za ruku a utíkala jsem z toho nádraží ven. Utíkali jsme celou cestu. To už nad námi létala letadla a shazovala bomby. Tenkrát jsem nevěděla, na co to shazují. Byli jsme od toho už hodně vzdáleni. Jenom jsme slyšeli výbuchy a jak hořelo. Přišli jsme do vesničky, kde na nás už čekala teta. Měla hrůzu, protože se tam taky nějak dozvěděli, že i nádraží bylo bombardováno. Pak ten nálet skončil a jeden můj strejda, taky bývalý výpravčí v důchodu, se tam šel podívat. Nádraží bylo opravdu rozbité. On vlastně přišel pro mě, protože měl přijet rychlík, ale nevědělo se, jak to tam na tom nádraží vypadá. Tak mě vzal a šli jsme se na to nádrží podívat. Bylo to strašné. Nádraží bylo rozbité. A těch mrtvol, co tam leželo! Taky jsem tam uviděla výpravčího, který mě hnal do krytu. Měl roztrhané břicho. Byl to strašný zážitek.“

„My jsme vylezli jako děcka na tu haldu. Jednou mě maminka oblékla, chystala se se mnou jít někam do parku. Vím, že jsem měla bílé štrample [punčocháče] a nějaké krásné světlé šatičky. A s kamarádkami jsme šly honem k té haldě. Vzaly jsme si papír, nějaký velký papundekl [karton], vylezly jsme nahoru a sjely jsme dolů. Jak jsem vypadala, to si asi dovedete představit. Dostala jsem výprask od maminky, protože místo bílých věcí bylo všechno černé. Na té haldě se už málo sypalo uhlí. Chodili tam lidé, kteří byli sociálně na tom špatně, a sbírali tam uhlí.“