Taťána Lukešová

„To propuštění manžela akčním výborem bylo skutečně šokující, otřesné, a hlavně zákeřné. Protože manžel měl asistenta, kterého nebudu teď jmenovat. On to moc dobře ví, čeho se dopustil. Přinesl manželovi přihlášku do strany 28. února, kterou podepsal a manžel ji roztrhal s tím, že nikdy nic takového udělat nemůže, nemůže jít proti sobě. Ovšem netušil tenkrát, jak těžký život ho pak čeká. Tento asistent na kádrovém oddělení oznámil, co manžel udělal. Kádrové oddělení to velice uvítalo, protože tam byl hlavně jeden komunistický architekt, který byl bez práce, protože všichni režiséři – ať to byl Jiří Krejčík, Gajer, Kadár, Klos – chtěli mého manžela. Takže se to hodilo komunistickému architektovi, jenž se stal velikým funkcionářem na Barrandově. Manžel nesměl vstoupit ani na půdu Barrandova. Manžel nejenže se nesměl vrátit na Barrandov, ale kdekoliv ho chtěli, ať už to byl Zdeněk Štěpánek do Národního divadla, ať to byl Vala ve Vinohradském divadle, ať to byly architektonické archivy, vždy tam pak přišlo kádrové varování, že manžel je nepřítel státu a že ho nesmějí přijmout.“

„Jaký strach, hrůzu a zoufalství musela prožívat maminka v krvavé listopadové revoluci! Skrytá pod postelí slyšela střelbu, která usmrtila několik jí blízkých. Manžel tety Antonie, československý legionář, v rychlosti stačil vzít něco z bohatého majetku a spěchal k poslední lodi do Sevastopolu. Vzal pod ochranu svou ženu Antonii, tetu Evdokii, malého Leonida – syna Lidušky, kterou již zachránit nemohl, a moji maminku. Moje babička Taťána odmítla utíkat do zahraničí. Po dlouhou dobu se skrývala se svou nejstarší dcerou Marií v Moskvě v nepředstavitelné bídě, úzkosti a strachu. Strach mojí maminky emigrantky v ní zůstal po celý život. Nejvíce pak po válce, kdy Sověti vyhledávali emigranty pod záminkou nějakého vysvědčení a nikdo je vícekrát nespatřil.“

„Byla už jsem doma, v kuchyni, a někdo zazvonil u dveří. Šla jsem otevřít a tam stál velice hubený pán, a to byl můj tatínek. Nepoznala jsem ho. On mi jen řekl: ,Alísko, já se s tebou loučím, řekni to mamince,‘ a byl pryč.“

„Takže se dělaly pokusy se mnou. Nerada na to vzpomínám. Je to strašně ponižující, pokořující a neuvěřitelné, že vlastně ve 20. století existovalo něco takového jako zkouška rasy. Nicméně to skutečně bylo a já jsem tím prošla. Zavřeli mě ve výzkumném ústavu, kde mně stříhali vlasy, zjišťovali oči, chůzi, mluvu. Prostě vše, co by mělo odpovídat židovskému chování. Zavřeli mě tam a v noci jsem v celém tom velkém ústavu byla jen sama s vrátným. Pamatuji si to jako něco nepředstavitelně hrozného. Dívala jsem se oknem na lidi, kteří normálně chodili, smáli se a žili. A já jsem byla zavřená a musela jsem se naučit tvrdě lhát, protože docházelo k soudům. A u německých soudů jsem pak musela říkat, jak byl tatínek, který mě miloval a hýčkal, že byl na mě zlý, že mě bil atd. Protože věděl, že nejsem jeho dcera. Maminka celou tu ostudu... opravdu při těch procesech hrdě stála a tvrdila, že tatínka neměla ráda, že milovala tohohle Kikianiho a že jsem tedy Gruzínka.“

„Jan Masaryk mi koupil panenku a řekl mi, že mi ji dá, když budu hodná. Já jsem to slíbila. Odešla jsem s panenkou a za chvíli jsem prý byla zpátky a řekla jsem, že budu raději zlobit, a panenku jsem mu vrátila. Vyprávěl to pak celé vládě. Když se po válce konal první americký ples, dostala jsem pozvánku. Na Barrandově u kamarádky – pracovala tam – jsem si půjčila nejkrásnější šaty. Přišla jsem do Obecního domu a stála jsem pod schody a brečela jsem, že nemám pozvánku. A vtom přišel Jan Masaryk. Podívali jsme se na sebe, on mě léta neviděl. Řekla jsem mu, kdo jsem a že nemám pozvánku. Hodil si mě přes rameno, v těch krásných šatech, a odnesl mě nahoru a ptal se mě, jestli už nezlobím. Řekla jsem, že už vůbec ne. A on mě odvedl do místnosti, kde seděla vláda, americký velvyslanec a jiní významní hosté. Tam to bylo krásné a já jsem tam poznala svého budoucího manžela.“

„Tatínkovi jsem v Lucembursku řekla, že bych chtěla být herečkou. Tatínek v Lucembursku povolal amerického herce, který mě vyzkoušel a tatínkovi řekl, že jsem talentovaná a že bych to měla rozhodně dělat. Tatínek napsal dopis E. F. Burianovi, který měl tu školu, kde mu psal, že jak dobře ví, je [tatínek] divadelní kritik, ale svou dceru odmítá kritizovat, a že ho tedy prosí, aby se opravdu důkladně podíval, jestli mám schopnost být dobrou herečkou. E. F. Burian si mě pozval před velkou komisi a dali mi hodně do těla. Ale přijali mě jako elévku a hned mě nechali hrát. Já to nezvládla – nezvládla jsem být herečkou a zároveň studovat gymnázium. Znova jsem se zhroutila, takže maminka řekla: 'Ne.' A můj budoucí manžel se mě zeptal, zda bych nechtěla být jeho ženou. A já jsem si řekla, že to bude nejlepší – ani herečka, ani nedostuduji, chci mít děti.“