PaedDr. Jan Luštinec

„Babička se jmenovala Antonie Nosková, rozená Valentová, ta moje prababička byla Valentová, narodila se v roce 1877, což je neuvěřitelné, ona se dožila 90 let, takže já si ji velmi dobře pamatuju, takže to je neuvěřitelné. Pak jsem měl ještě pradědečka, ale toho já si nepamatuju. To je docela taky zajímavá věc, to byl manžel této prababičky a on to byl takový docela pruďas, ale byl to vynikající truhlář. Jinak prošel frontami první světové války, možná že proto nebylo těch dětí ještě víc, ale když se potom vrátil, tak se věnoval řemeslu. Oni měli docela dobrou věc, že všechny jejich děti, jakkoliv byly z chudé rodiny, tak se docela dobře oženily a vdaly, takže hmotná situace jejich rodičů se také zlepšila a za první republiky žili mnohem klidnější život. No a po válce pak se rozhodli, že by na stará kolena chtěli mít domek. A tak si našetřili peníze za pomoci dětí a tak dále. Teď si představte, že v květnu, vlastně na začátku června 1953 si chtěli koupit domek. Už ho měli zamluvený, vyhlídnutý – ten domek už dneska nestojí – a přišel 30. květen, přišla měnová reforma a oni o ty peníze přišli. Pradědeček z toho měl mozkovou příhodu. (…) Pak ještě šest neděl žil a pak zemřel. A ty peníze, co měli na ten domek, pak nestačily ani na ten pohřeb.“

„Ona [maminka] o tom nikdy nemluvila, mně to všechno řekla babička. Ne dědeček, ten o tom taky nerad mluvil, babička mi to vypravovala a pak jsem se dozvěděl věci velmi tvrdé a kruté. A myslím si, že to byla také jedna z věcí, které vedly u matky k nevyváženosti, jak jsem o tom hovořil. Dědeček samozřejmě o svůj obchod přišel. V té době měl velkoobchod a přišel o všechno. Stala se jedna věc, že oni mu tam ještě něco napařili a on se odvolal, což bylo hrozné, protože mu pak dali fingovanou pokutu 200 tisíc korun, což bylo strašlivé. Dnes to člověk chápe, pak mi to všechno babička vyprávěla. Říkala: ‚Dali nám 200 tisíc pokutu, protože jsme se odvolali.‘ Údajně proto, že tam měli nějaké balíky načaté a chybělo to, ale to bylo běžné, to vám řekne každý, když chodily balíky, že to bylo nabourané. Ale tam byly odpisy, s tím se počítalo, ale ne, všechno jim dali k náhradě. Takže nejenom, že o všechno přišli, ale ještě přišli o peníze. Tím to zdaleka nekončilo. Dědeček, který měl obchodní školu a řekl bych, že byl velmi kultivovaný a sečtělý, tak nesměl jít pracovat mezi lidi. Musel jít pracovat do továrny Technolenu a směl být jenom u nádvorní party, tady v Jilemnici. Pak se nad ním smilovali a ulevili mu, šel na pilu do Štěpanic. Pak až do důchodu pracoval tady v plachtárně, což byla strašně těžká práce. Dodnes vidím – on děda byl mohutný –, jak měl strašlivě zřízené ruce. Na prstech bylo vidět, že těžce pracoval. Děda byl z těch lidí, co o tom neradi mluvili. O válce ještě jo, ale on byl příliš chytrý na to, než aby si to nedal všechno dohromady. Nerozděloval to. Věděl, že kdyby nebyl rok 1938 a kdyby nebyla válka, tak by nebyl ani rok 1948. Chápal, že všechno tohle spolu nějakým způsobem souvisí.“

„Muselo se vyrazit do lesa, nasbíral se mech na betlémy, natrhal se březník, jak se říkalo vřesu, bukové větvičky se nalámaly, aby se tím mohly zdobit betlémy. Kdo si připravoval betlém sám, vždycky si něco vyřezal ve vší tajnosti, to pak muselo být překvapení pro celé široké sousedstvo, co je zas nového. To byli jak houbaři, co tajili svá místa, tak betlémáři tajili, co zas nového. Pak se stavěl betlém. Nestavěl se až na Štědrý den, to jen v místech, kde byl maličký, byť by se to slušelo. Někde ty betlémy byly opravdu veliké, takže se muselo začínat dlouho předtím. Vyprávěl mi pan profesor Gärstner, který vyrůstal na Benecku, že to bylo jako obřad. A to je pravda, to si pamatuji i u babičky. Nejdřív se šlo týden předem na půdu a tam se šel budit betlém, na půdu se říkalo nadeschod. A tam se na ty krabice zaklepalo, potom zas týden nic a po týdnu se začaly krabice snášet dolů. Muselo se tedy postavit lešení na betlém, daly se na to krabice, zpívaly se u toho písně a muselo to jít v pořadí, které bylo stanoveno. Vytáhl se nejprve darháček – to byla betlémová figurka – a postupně se šlo v pořadí, až se nakonec za zpěvu písní dostavěl betlém. Když se dostavěl, ještě se nerozsvěcelo, to patřilo až ke Štědrému dni. Nicméně byl to sváteční okamžik.“

„Jako student jsem chodíval tady do [Krkonošského] muzea na brigádu. Byl tam vynikající ředitel Zdeněk Kučera, měli jsme tam partu a mně se tam tak strašně líbilo jako historikovi. To muzeum má dobré sbírky, na zámku chodilo hodně lidí, dělal jsem průvodce a nesmírně mě to bavilo. Jak to bývá, nekriticky jsem se do toho zamiloval. Vůbec mě ale nenapadlo… Už jsem si říkal, že půjdu učit, sháněl jsem si místo, jestli mě někam umístí. Vypadalo to, že půjdu asi tady do Horní Branné. A mezitím ředitel Kučera musel odejít z toho místa v roce 1975, já se vracel až v roce 1977. Mezitím nastoupil jiný ředitel, nejmenujme ho, ale on tady hospodařil strašně, za celou dobu zapsal jediný přírůstek. Prokázalo se, že bral obrazy, že je nechá zrestaurovat a lidem už je nevrátil. Odevzdal za kolik měsíců asi 20 korun vstupného, otevíral třeba v 11 dopoledne. Situace byla neudržitelná, musel odejít. Tenkrát mi psali na vojnu, že se uvolňuje místo a já blbec, že bych strašně rád. Zeptali se a že by to možné bylo. Jenže já jsem vůbec netušil, do čeho jdu. Když jsem se vrátil, tak to začalo. Zámek byl velice zchátralý, když jsem nastoupil, v celé budově netekla voda, záchod suchý. V expozicích zatékalo a vnitřní omítky byly omyté až na cihlu a tam přidělaný balicí papír cvočky, aby se to zakrylo. V kancelářích se naštěstí topilo uhlím, dalo se to aspoň vytopit. Nicméně kancelář byla úzká, ze všech stran byla zima. Když se přestalo topit, během půl hodiny bylo deset stupňů. Takže ten život tam vůbec nebyl lehký.“

„Já si pamatuju – a to bylo moje první setkání s rokem 1989 –, jak jsem jel do Prahy, tam bylo potřeba zařídit ještě nějaké věci pro výstavu. Manželka mi povídá, abych se tam do něčeho nenamočil, že tam může být ještě zle. Ale přišel jsem do Národního muzea, vyřídili jsme, co bylo nejnutnější, a kolegyně mi říká, ať jdeme na Václavák. Tak jsme šli na Václavák. Přijel jsem domů a manželka říkala: ‚Můžeš mi říct – ty teda nemáš rozum, máš tady dvě děti a už mi volali, že chodíš po Václaváku a po Národní třídě.‘ Takže mě tam už někdo hned viděl. Návrat sem nebyl moc příjemný, protože sem se nedovážely noviny, které nebyly prorežimní, to se vyhazovalo, Svobodné slovo, Lidová demokracie sem vůbec nedocházela. A teď ta euforie z Prahy a tady to neuvěřitelné mrtvo. Pak se to tady začalo hýbat taky. Pamatuji si, jak jsme poprvé kráčeli na náměstí, padal sníh a bylo strašné ticho. Říkal jsem si, jestli někdo na tom náměstí bude, nebo nebude. Šli jsme s manželkou, sehnali jsme dětem hlídání. Najednou jsme přišli a na náměstí byl docela slušný houf lidí. A to bylo milé, protože jsme věděli: 'Aha, tak už je to tady.' Pak už se sem informace začaly dostávat a setkání narůstala."