Františka Lysoňková

* 1942

  • „My jsme šli průvodem z dědiny, byla jsem ještě děcko, chodila jsem do školy. S průvodem jely dva traktory s pluhy, dojely na kopec, kde bylo určeno, že se pole scelí. Oni pak rozorali tu mez. Pak se to srovnávalo do jednoho celku. Támhle na těch kopcích nad námi byly dřív takové nudličky polí, patřily různým majitelům. Tenkrát se ale rozoraly meze, aby ty velké celky mohly obdělávat traktory. Byly kolem toho různé zábavy, muzika hrála.“

  • „Já při těch prověrkách... Oni mi chtěli dát příležitost, ale já jsem o ni nestála. Pak mě volali ještě podruhé a všichni koukali pod stůl, když na mě mluvili. Já jsem jim říkala: ‚A proč se mi nepodíváte do očí?‘ Já mám takovou zásadu. Když mám pravdu, tak tomu druhému hledím do očí. Ale ty jejich oči se nevydržely dívat. Všichni hleděli pod stůl. Já jsem jim uváděla příklad mého táty a mého tchána. Jim, komunistům, věřili, ale už jim nevěří. A nejsou to mladiství ani děcka, jsou to staří chlapi a mají zkušenosti, ale už s nimi, komunisty, nechtějí být. A tak jsem s komunisty skončila.“

  • „Propaganda v padesátých letech tam byla určitě. Já jsem tam nastoupila v době, kdy už toto končilo. Začínal pomalu obrodný proces. Byla jsem tam od 59. roku, no to víte, psalo se třeba o usnesení ze zasedání pléna a tak… ale mnohem horší to tam bylo po 69. roce, když tam přišli ti všehoschopní. Ti neuměli češtinu, neuměli psát, šéfredaktor byl bývalý cenzor, ještě navíc si na mě dovoloval. Párkrát dostal po čuni a pak jsem od něj měla pokoj. Říkala jsem mu: ‚Vy si nedáte pokoj, a přitom jste ročník mého táty.‘ Pak jsem to vyřešila odchodem na mateřskou. Jenomže jsem špatně dopadla, miminko jsem neměla.“

  • Full recordings
  • 1

    Bohuslavice, 23.04.2022

    (audio)
    duration: 04:11:56
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Za normalizace schopné vyházeli a nahradili je lidmi, kteří se chodili do práce opíjet

Františka Lysoňková, 1949
Františka Lysoňková, 1949
photo: pamětnicce

Františka Lysoňková, rozená Svozilová, se narodila 3. února 1942 ve zlínské porodnici, celý život ale prožila v malé dědině u Zlína, v Bohuslavicích. Její rodiče Františka a Josef Svozilovi pracovali v dělnických profesích. Otec byl koželuh a maminka šička obuvi. Františka vzpomíná na osvobození Bohuslavic v roce 1945 a na dětství prožité na moravské dědině. Byla zde například svědkem kolektivizace zemědělství a rozorávání mezí v padesátých letech. Oba rodiči upřímně věřili komunistickým myšlenkám a ve spravedlivější společnost pod vedením KSČ. Aby šli příkladem, zdarma vypomáhali v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Františka dokončila základní školu v roce 1956 a poté nastoupila na dvouletou hospodářskou školu v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Uplatnění našla v početnické stanici ve Svitu jako děrovačka štítků. Chtěla však dělat zajímavější práci, a tak když se objevila možnost pracovat jako písařka v redakci Naše pravda, která spadala pod krajský výbor KSČ, neváhala. Měla zde na starosti inzerci. Podmínkou byl však vstup do KSČ, na kterou přistoupila. V roce 1970 neprošla prověrkami, avšak z práce ji nevyhodili, protože byla řadovou pracovnicí. V redakci pak pracovala do roku 1974 i přes neutěšené poměry na pracovišti, kdy do redakce po čistkách v roce 1970 nastoupili neschopní nadřízení. Alkohol a obtěžování byly na denním pořádku. Františka se v roce 1961 provdala za Ladislava Lysoňka a porodila tři děti; druhé však po porodu v roce 1974 zemřelo na vývojovou vadu. Tato nešťastná událost byla zřejmě spouštěčem deprese, která se u ní v dalších letech rozvinula do těžké formy a léčila se s ní třicet let. Františka pracovala v úřednických pozicích v Prioru a Obuvi. Má kreativního ducha, a proto se několik let angažovala ve spolkové činnosti obce Bohuslavice. Vymýšlela a organizovala zde výstavy a různé kulturní akce. Její celoživotní zálibou jsou lidové písně a folklorní slavnosti.