The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Richard Macek (* 1967)

• narodil se 21. prosince 1967 v Praze

• v letech 1988 až 1990 absolvoval povinnou vojenskou službu

• popisuje poměry na vojně během sametové revoluce

• v 90. letech se sblížil s laickým Hospitálským řádem sv. Jana z Boha – Milosrdnými bratry

• v roce 1996 zahájil noviciát v rakouském Štýrském Hradci

• v roce 1999 složil první řádové sliby

• od roku 2000 žije v brněnském Konventu Milosrdných bratří

• v roce 2007 se stal představeným brněnského kláštera a zároveň provinciálem řádu

Martin Richard Macek je převorem brněnského konventu laického řádu Milosrdných bratří. Pro Paměť národa vyprávěl nejen o své cestě mezi řeholníky. Podstatnou zkušeností pro něho byla vojenská služba, během níž došlo ke změně režimu.

Omšelá Praha plná tajemných vzkazů

Narodil se 21. prosince 1967 v Praze jako třetí ze čtyř sourozenců. Oba jeho rodiče byli věřící a pocházeli z věřících rodin. Maminka pracovala v pražské kabelovně, otec byl konstruktérem ve Výzkumném ústavu chemických zařízení. Po narození prvního dítěte našla mladá rodina první zázemí v zaměstnanecké kolonii v Hostivaři. „Bylo to opravdu nouzové bydlení, neměli jsme tam ani koupelnu, ani pořádné sociální zařízení. A když rodiče něco přistavěli, přišla kontrola a muselo se to zbourat,“ popisuje Martin Richard Macek skromné poměry, ve kterých vyrůstal.

Pamatuje si, že otec dlouhodobě sháněl jiné ubytování. Zadařilo se v roce 1976: nejprve měli jít do Malešic, ale pak jakousi trojsměnou získali byt rovnou v centru Prahy. Přestěhovali se do Maiselovy ulice, což oproti životu „na vesnici“ v Hostivaři znamenalo velkou změnu. Naproti teď stála Maiselova synagoga. Pamětník měl svou klukovskou partu, s níž přelézali střechy a dvory Starého Města. Cítili, že v křivolakých uličkách se pohybují na území Rychlých šípů. Na stěnách nacházeli hlavolamy a tajemné vzkazy od dalších klukovských part.

Pražské centrum tehdy ještě normálně žilo a sloužilo nejen turistům, ale především svým obyvatelům. Na druhou stranu byla Praha omšelá a obestavěná lešením. Jak pamětník poznamenává: „Tenkrát byly dva druhy lešení, železné a dřevěné. Když se objevilo železné, znamenalo to, že s fasádou se bude něco dít. Když se objevilo dřevěné, vědělo se, že je to nadlouho.“

O nedělích Mackovi chodili na mše do sv. Týna k páteru Reinsbergovi, který prý pamětníka velmi ovlivnil. O politice doma mluvili jen málo, tatínek ale kromě Svobodné Evropy poslouchal i Rádio Vatikán. „Věděl jsem, že je to zakázané. Ale proč, to už člověk nedokázal rozklíčovat,“ říká Martin Richard Macek a dodává, že zatímco existenci Charty 77 během svého dospívání zaznamenal, jméno Václava Havla mu – tak jako naprosté většině jeho spoluobčanů – zůstalo neznámé až do sametové revoluce.

V roce 1982 zažil jako patnáctiletý hoch nepříjemný střet s režimem, když se s mladším bratrem vypravili za jedním knězem do Nových Hradů v těsné blízkosti rakouských hranic. Jejich cestu tehdy zarazila policie a noc byli nuceni strávit v místnosti na nádraží v Českých Velenicích. „Byli zde přítomni vojáci v uniformách a také lidé v civilu. Asi šest osob. Jeden si sedl naproti mne a vyptával se. Kam jedeme? Za kým? Proč? A další otázky,“ vypráví Martin Richard Macek s tím, že desetiletého bratra prý tehdy instruoval, aby na nic neodpovídal. „Bratr, když potřeboval jít na WC, šli s ním dva vojáci se zbraní. S desetiletým klukem! Celou noc jsme seděli u toho dřevěného stolu. Nedali nám nic jíst ani napít. Jen stále otázky. Stejné otázky a stejné odpovědi. Spali jsme vsedě na židli s hlavou na stole.“ V nádražní místnosti prý oba chlapci strávili téměř dvanáct hodin, teprve pak je příslušník v civilu odvezl autem do Nových Hradů a nechal je jít.

Svobodu ohlásila Marta Kubišová

Na přání svého otce pamětník vystudoval střední strojní průmyslovku, maturoval v roce 1988. Bezprostředně poté dostal povolávací rozkaz. Měsíční přijímač strávil v Mikulovicích u Jeseníku, pak ho poslali ke strážní jednotce v Králíkách. Šlo prý o „naprosto mazáckou vojnu“, což znamená, že důstojníci nechali začínající vojíny zcela napospas těm služebně starším. „Čištění stropů, běhání, rozlité kýble, zakopávání,“ vyjmenovává formy šikany, které od mazáků zažil. „Přišli ožralí z hospody, rozkopali nám kýble a my jsme museli šůrovat. Ale přesně, jak mazáci chtěli, protože jinak to pošlapali a muselo se začít znovu. Nebo se dělal strop – a to hned bolí ruce a hlava, když čistíte kartáčem strop. Nebo psychická šikana, museli jsme pochodovat…“

Jemu osobně prý poměry na vojně až tolik nevadily, byl „splachovací“ a šikanu si nebral osobně. Po roce v Králíkách ho poslali znovu na přijímač do Mikulovic – tentokrát již jako instruktora výcvikového střediska. Ve funkci velitele družstva u odloučeného strážního oddílu v Mikulovicích ho pak zastihla sametová revoluce roku 1989.

„Co jsem dělal 17. listopadu, ale vůbec nevím. Protože my jsme tam prožívali vývoj událostí úplně jinak.“ Zřejmě už v týdnech či měsících před revolucí ho přestali pouštět do Prahy. Nedozvěděl se tak podle svých slov třeba ani to, že 9. listopadu padla berlínská zeď. „Neměli jsme informace, to pro nás bylo naprosto zásadní. Oni nám neřekli, co se děje. Nevěděli jsme, kde se stávkuje ani kolik lidí stávkuje. Televizi jsme ve službě neměli a rádio bylo zakázané, ale nosili jsme ho tajně.“

Ve dnech bezprostředně po 17. listopadu jim o událostech na Národní třídě referovali na politickém školení – ovšem v dosti zkreslené podobě. „Politruk říkal, že studenti stávkovali, že brali lešenářské trubky a mlátili policajty, kteří chtěli dělat pořádek. Že studenti byli agresivní,“ popisuje pamětník a dodává, že on sám tehdy už věděl, že to nemůže být pravda.

Vedení se v nich snažilo pěstovat představu, že sice probíhají protestní akce, ale armáda má všechno pod kontrolou. Byl zaveden zpřísněný režim: museli posílit stráže nebo třeba zapisovat všechna projíždějící auta. Dne 21. listopadu přesto vojáci pochopili, že se děje něco skutečně přelomového. „Měli jsme ve službě potají rádio – tam se dělalo víc věcí potají. A nezapomenu, když začala zpívat Marta Kubišová. Vyběhli jsme ze stráže, ten den byl sníh. A my jsme se začali koulovat! Člověk po tom roce na vojně najednou cítil svobodu – ohlášenou Martou Kubišovou.“

V den generální stávky 27. listopadu pamětník jako velitel stráže odmítl se svým družstvem nastoupit k povinnému cvičení sebeobrany – byť k tomu formálně neměl pravomoci. Namísto cvičení se s vojíny odebral na politicky-výchovnou služebnu, kde byla televize, a pustili si zprávy. „Přišel nadpraporčík: ‚Jak to, že necvičíte?!‘ Nikdo mu neřekl ani slovo. Začal tam pobíhat a rozčilovat se, letěl k telefonu a volal majorovi: ‚Hned přijeďte, vojáci nám tady stávkují!‘“ Major se ale zachoval rozumně a podle pamětníka lidsky. „Řekl jsem, že chceme vědět, co se děje, protože nám nikdo nic neřekne, Rudé právo nám bylo odebráno… Že máme v Praze příbuzné a známé. A že pokud si armáda myslí, že nás má nasadit, předem říkáme, že odmítáme poslušnost. On říkal, že to nemusíme tak hrotit, že nás úplně chápe.“

Tento major prý s nimi komunikoval relativně otevřeně a vstřícně, na rozdíl od nadpraporčíka, který se i nadále nechal oslovovat „soudruhu“. Celkově se podle pamětníka poměry na vojně ani po revoluci příliš nezměnily. „Nic, co bychom vnímali. Fungovalo to pořád stejně.“ Hovoří třeba o zavádění civilní služby, která by však v jejich případě znamenala výrazné prodloužení vojny, takže o ní příliš neuvažovali. Po Novém roce 1990 se Martin Richard Macek dostal do muničního družstva a doprovázel vojenskou techniku při dlouhých přesunech po  železnici.

Život pro druhé v klášterní komunitě

Do civilu se vrátil v roce 1990. Zaměstnání našel nejprve v automatizaci železniční dopravy v podniku Konstrukce na pražském Smíchově. Práce ho ale nebavila, navíc musel čelit „estébáckým metodám“ podnikového právníka poté, co ho protiprávně přeřadili na jiné pracoviště. Záležitost došla až k soudu, pamětník případ sice vyhrál, ale následujícího roku z Konstrukce odešel.

Zkoušel se pak živit prodejem náboženské literatury. Knihy vozil v batohu po kostelech, distribuoval také Český katolický týdeník. Bez vstupního kapitálu však knihkupectví nemělo budoucnost. Zároveň v něm zrála myšlenka na vstup do řehole, a v roce 1994 proto začal pečovat o tělesně a mentálně postižené chlapce v Domově svaté rodiny. „Byla to pro mě obrovská formace: duchovní, ale hlavně zdravotní,“ říká k zaměstnání, v němž si vyzkoušel, že práce s nemocnými a potřebnými je pro něho to pravé.

Chtěl si vyzkoušet také život v komunitě. Začal nejprve jen na víkendy dojíždět do brněnského konventu Milosrdných bratří. Šlo o Hospitálský řád sv. Jana z Boha – řeholi, která se tradičně zaměřovala na službu nemocným a provozování nemocnic. Během komunistické éry však stát bratrům nemocnice sebral a z původních sedmi konventů přežily jen dva. „V Brně byl rozpadlý dům, kde žilo pár starých bratří, tekla tam jen studená voda. Ale dostalo se mi naprosto vřelého přijetí. Člověk pochopil, že nemusí jezdit do Indie ošetřovat lidi na ulici, ale že spoustu lidí, kteří trpí, má ve své ulici.“

V lednu 1996 tak odjel z Prahy nastálo – do brněnského konventu dorazil s jedním batohem a s rozhodnutím stát se řeholníkem. Příliš se tam ale „neohřál“, po čtyřech dnech ho totiž vyslali k formaci do Rakouska. S Vídní od počátku devadesátých let existovala smlouva o spolupráci a dnes už brněnští milosrdní bratři patří pod rakouskou provincii. Ve Vídni tehdy Martin Richard Macek absolvoval intenzivní kurz němčiny a krátce pracoval v domově důchodců – než byl v březnu odeslán do noviciátu ve Štýrském Hradci.

V roce 1999 pak složil v Brně první sliby a poté ho čekal ještě roční pobyt v bavorském Řezně. Pracoval tam v evangelické nemocnici, chtěl ale být s brněnskými bratry, a tak se v roce 2000 vrátil již natrvalo do Brna.

„Starým“ bratrům, jak říká, vděčí za hodně, byť soužití s nimi přinášelo různé mezigenerační konflikty. Zažil prý od nich ještě „výchovu staré doby“, kdy se nepřipouštělo nedodržet přísný denní režim nebo se nepomodlit všechny povinné denní modlitby. Jak si uvědomil při srovnání s rakouskými a německými komunitami, které se mohly přirozeně vyvíjet, v moravském konventu se projevovaly důsledky násilného přervání tradice. Staří bratři, komunisty rozprášení a vyhnaní z komunit, vlastně neměli s řeholním životem příliš zkušeností a po revoluci se snažili navázat na čtyřicátá a padesátá léta. „Aplikovali to do těch devadesátých let a to byl problém,“ říká Martin Richard Macek.

Když se proto v roce 2007 sám stal představeným kláštera a provinciálem řádu, snažil se odbourat vše formální, co v nové době již nedávalo příliš smyslu. Řád se pod jeho vedením otevřel veřejnosti, organizuje pro ni různé akce a pobyty a denní režim samotných řeholníků se stal daleko benevolentnějším. V roce 2023 řád provozoval nemocnici ve Vizovicích, mateřskou školu a dvě lékárny a s městem Brnem jednal o převzetí provozu Nemocnice Milosrdných bratří. Zásadním prvkem tak zůstává život pro druhé a služba nemocným. „Každému říkám, že práce v nemocnici je poslání. Komunikujete s člověkem v rámci spirituality nebo práce, kterou jste si zvolil. To je nejkrásnější modlitba: komunikovat s někým, kdo už nemůže. A nemusíte kvůli tomu mít breviář nebo růženec.“