Mgr. Jiří Mach

„V sedmdesátých letech z toho zbyly jenom obvodové zdi a uprostřed jakési sutiny, ještě zbytky té střechy a všeho možného. Přesto tam ti Němci, bývalí usedlíci, jezdili a asi jim u toho kostela nebylo nejlépe. A tehdy ideologický tajemník OV KSČ [Petr Szimansky], aby zamezil těm poutím, tak se rozhodl, že ten zbytek toho kostela bude odstřelen.“

„Já dost těžko hledám výraz, kterým bych to vyjádřil, ale rozhodně by nebyl nějaký lichotivý. Protože tatínek si vybavil – pak jsme o tom mnohokrát hovořili – on si vybavil rok 1938, který zažil jako šestnáctiletý kluk, kdy najednou byla taková ta atmosféra strašlivé bezmoci, a my jsme tu atmosféru zažívali taky. My jsme věděli, že tady se stalo něco, co se nedá vrátit, a jen ti nejnaivnější si mysleli, že vojska odtáhnou. Tady bylo jasné, že dochází k nějakému hlubokému zvratu dosavadního vývoje, a nikomu se to nelíbilo. A tatínek to prožíval obzvlášť intenzivně, protože už se to v jeho životě opakovalo podruhé, a když ještě připočítám Vítězný únor 1948, tak potřetí. Takový pocit porážky, pocit bezmoci, který je velice frustrující.“

„Když dostal tento rozpočet, tak se rozčílil a zavolal mu, což bylo velmi odvážné v té době, tomu tajemníkovi, a řekl mu, že se nic odstřelovat nebude. Že pokud by měl 700 tisíc, tak je potřebuje na úplně jiné věci, například na opravu silnic, který jsou v katastrofálním stavu, a že je rozhodně nedá na tenhleten účel. Pak to nějak usnulo.“