„Víceméně jsem přesvědčil lidi, že to musí být nějaká výhledová komunikace. Tak mi (náměstek) říkal, no Josko, já Ti fandím, ale jsem zvědav, kde na to vezmeš ta auta. A vidíte to, tehdy byl takový státní plán, že se budou auta jenom půjčovat a ne že je bude někdo vlastnit. Že to bude potřeba a že jich bude tolik?! Naprosto nepředstavitelný. A my jsme měli už nějaké německé knížky, a tak jsme z toho čerpali jiné vědomosti, než jsme získali ve škole.“
„Vedle našeho pozemku ve Valteřicích byl řezník a to byl první obchod, do kterého přišli. A teď se nemohli dohovořit, protože o nějaké češtině neměli páru a z našich lidí o francouzštině zase neměl nikdo páru, tak přišli pro mě, protože o mně trochu věděli, a já jsem se mohl blýsknout. Sice jsem toho ještě tak moc nevěděl, ale mohl jsem vypravovat, co jsem měl připravené do školy, třeba o Moulin Rouge a takové legrace, co si tehdy člověk pamatoval. Udělalo mi to dobře u našich vesnických sousedů a od té doby chodili každý týden nebo co 14 dní k nám. To už jsme měli rádio a jen si pamatuji, že jsme poslouchali česky a věděli jsme, kdy vysílají francouzsky. Jako to bylo ‚Tady je Londýn‘, a tak na to chodili a u nás se to poslouchalo a za to by možná byl provaz, já nevím, možná, ale riskli jsme to.“
„Naše vesnice se dostala do poslední dodatečné etapy záboru při okupaci Němci a bylo to, na to si pamatuji jako dneska, 24. listopadu, protože celkový zábor se konal několik měsíců předtím, ale tohle byl dodatek, kde zabrali všechny vesnice kvůli tomu, aby tahle silnice, u které byl a stále ještě je také náš statek, dnešní státní silnice číslo 14, která v tomto úseku je Trutnov–Vrchlabí–Jablonec–Jabloneček–Liberec a zase někam dál, ani si nevzpomínám kam. Tehdy to území přidělili k Sudetům a my jsme na základě, to musím také zdůraznit, výzvy tehdejší vlády v Londýně, prostě prezident Beneš vyzýval české zemědělce, aby neopouštěli půdu, no a toho se naši samozřejmě drželi, a trochu nepříznivé bylo, že náš statek byl první u silnice z Vrchlabí na Hrabačov a dále a byl velice nápadný, to by stálo za fotografii. A to byly takové etapy v chování těch Němců, protože zase se dostávají říšští Němci do území Sudet a možná zase obráceně, ale tihle měli zájem, možná, že jim to nabízeli, nevím, ti se zajímali o to, jestli by to mohli koupit. Spíš se mluvilo o nějakém záboru než koupi, takže jsme žili v určitý takový (nejistotě)... Pořád se hlídalo, kde se kdo objeví a co bude chtít.“
Josef Mach se narodil 22. července 1924 ve Valteřicích v Podkrkonoší. Přestože šlo o ryze českou vesnici, byla dodatečně 24. listopadu 1938 přičleněna k zabranému pohraničí, pravděpodobně kvůli strategické poloze obce. Josef studoval gymnázium v Jilemnici a později německé gymnázium ve Vrchlabí. Maturoval v roce 1943, kdy už všichni jeho němečtí spolužáci byli na frontě. Po válce pak musel složit dodatečně maturitní zkoušku z češtiny. Po maturitě nastoupil Josef do stavebnictví, protože mu hrozilo totální nasazení. Pracoval v Trutnově a několikrát byl vyslán do odborné školy v Drážďanech. Po válce odešel studovat do Prahy na Vysokou školu inženýrského stavitelství. Po roce 1948 rodiče odmítli vstoupit do Jednotného zemědělského družstva (JZD). I kvůli tomu museli jejich synové narukovat k Pomocným technickým praporům (PTP). Josef byl ale ze zdravotních důvodů od vojenské služby osvobozen. Strýc Václav Mach byl za napadení komunisty odsouzen a poslán na rok do Jáchymova. Už jako stavební inženýr dostal Josef Mach umístěnku do trutnovské pobočky Stavoprojektu, kde se účastnil například stavby průtahu Vrchlabím na Špindlerův mlýn. Později projektoval městský okruh v Hradci Králové tzv. Gočárův okruh. Po roce 1989 přešel do soukromého sektoru. Stál u znovuzaložení Českého svazu stavebních inženýrů a zakládal stavovský soud, kterému několik prvních let předsedal. Po odchodu do důchodu žil se svou ženou v Hradci Králové a stále navštěvoval rodné Valteřice. Zemřel 6. října roku 2022.
