Vlasta Macháčková

„Víte, Sokol to bylo něco, co každého neslo někam hodně vysoko. S pocitem, že máte nějakou odpovědnost, že musíte být čestným, spravedlivým a přitom skromným. To byla ta naše výchova, Tyrš a Masaryk, pravda, pravda, pravda… A mít odpovědnost nejen za sebe, ale také za druhého. To, že jsme si říkali sestry a bratři, to nás malé velice povznášelo. Ti ostatní to brali samozřejmě. Musím nejvíce vyzvednout ten X. všesokolský slet. To bylo něco, něco úchvatného! Byl třicátý osmý rok. A to vřelo. Vřelo to v celé Evropě. Hitler řval a ohlupoval ten svůj národ. Až ho dohloupl… zblbl… zfanatizoval. Vše viselo na vlásku, my jsme do poslední hodiny nevěděli, zda se to uskuteční. A to, i když už jsme byli na tom Strahově. Byla to opravdová krása, ale řeknu vám, že jsme to prožívali s husí kůží. Byly to ale zážitky, které se neopakují. My jsme chtěli dát najevo, že se nebojíme a že se budeme rvát, že není možné, aby nám někdo ublížil a té republice. My jsme byli velcí vlastenci, ten pocit milovat vlast, milovat svůj vlastní národ, svého prezidenta, milovat i své představené a každého druhého si vážit, ctít, to bylo něco úžasného a tam jsme to nejvíce cítili, že to bylo v nás, my jsme byli dynamicky nabití, bych řekla, všichni… všichni.“

„Za mnou přišli dva gestapáci, jeden byl Čech, já říkám potvorčenej… druhej byl Němec… Tak jsem jim ukázala, aby šli do mého pokoje. A teď já říkám, Vlasto, seber se, rozum, klid… jenom klid. A říkají, jak to, že jste dostala přihlášku, dostala jste ji třikrát, jak to, že jste nevstoupila, nepodepsala. Já říkám, nepodepsala. To byla taková česká… já jsem tomu říkala českej Hitlerjugend. Já povídám, no nevstoupila, já jsem Češka, já tomu nerozumím. No vy jste také byla činná v Sokole. Já říkám, to jsem byla. Byla to normální organizace naše, tak proč bych nebyla. No ale vy jste byla hodně činná. Já říkám, no tak byla, jako každý. No ale vy jste také organizovala něco. Já říkám, no organizovala jsem cvičení. Oni už byli tak naštvaní. Pochopitelně to bylo ještě pořád nic. No ale máte také nějakou rodinu. No máme, ale nestýkáme se. Sourozenci? Já říkám, jo, měla jsem sestru, ta zemřela. A bratra jste neměla? Já řekla, neměla. Teď se na sebe podívali. No ale já jsem byla tvrdá. Opravdu, já jsem se přemáhala, jak jsem mohla. A teď to začalo znovu, všelijakých otázek. Jak to otáčel, ty papíry, a měl tam ten závěr, tak jsem viděla, že tam měl německy napsané politicky nebezpečná. No a tak páni se odporoučeli. Máma chudák vyběhla, chytla mě a sedly jsme si vedle sebe a objaly jsme se a třepaly jsme se a já brečela, brečela a brečela a nebyla jsem schopná ničeho. Já jsem se zhroutila, totiž.“