Jindřich Machala

* 1944

  • „Některé domy se rozebíraly, některé nechali vojáci spadnout. Působilo to dost depresivně. Vypálené trosky stavení, zarostlé zahrady, vyvrácené ploty. I naši vojáci to brali jako vojenský prostor, kde musí cvičit, ale Rusové se tam chovali daleko bezohledněji. Bylo jim jedno, jestli je sucho, nebo ne, takže byly časté požáry lesa. V některých částech městského lesa byly ustřílené vrchy stromů. Až dodatečně se stavěly nějaké ochranné valy. Rusové byli také neskuteční stavitelé. Po jejich odchodu ani vojenští odborníci nepřišli v řadě případů na to, k čemu měla která budova sloužit. A když jsme některé stavby přebírali, Rusové měli pocit, že by jim náš stát za ně měl ještě zaplatit. Byly to však stavby bez stavebního povolení, bez izolace, na elektřinu byly napojené bez ohledu na to, jestli to energetické sítě vydrží. Byla to naprosto chaotická zástavba a byl by obrovský problém vymyslet nějaké jejich další využití. A všude kolem byla zakopána spousta nádrží na benzín a naftu. Jen to natřeli asfaltem a bez izolací zakopali do země. Ropné úniky byly normální věc.“

  • “For the first time he could see where his house used to be. He stood there and pointed out that here was the entrance, here was the door, here was the barn, here was the well. He remembered everything exactly. He stood in front of the imaginary entrance where there was nothing but bushes. He was holding something in his hand and crying. It really had an effect on me. I don’t speak German very well and I didn’t understand him. My friend Milan Valovič, a former district administrator, was there too and he translated everything for me. The man was saying that, after all these years, he was finally able to pick an apple from his tree. There were many stories like that.”

  • “It was convenient for workers, forest workers employed in the army, and so on. I don't want to belittle them, but what kind of interests did they have? To have a pub that was open, at least the basic foodstuffs, and a way to get some petrol, diesel, a microwave, and a fridge off the Russians. The Russians sold whatever they could. Lumber and coal. My friend bought a two-wheeled tanker with gasoline. It was about one and half cubic meters. It was enough to have a job and relatively cheap costs of living to be happy. One also knew that if their gutter fell off, someone from the operations center would come and replace it. It was a military construction repair job. They did it in a uniform style. They all had yellow tiles, the same windows, gray tiles in the hallway, a Brizolit facade, and tin roofs. If that was enough, one could be happy. Those who wanted to live a little more freely in a military area had a bit of a problem.”

  • Full recordings
  • 1

    v Olomouci, 11.01.2019

    (audio)
    duration: 04:13:31
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Každý by měl znát svou historii a přemýšlet o ní

Jindřich Machala, 1974
Jindřich Machala, 1974
photo: Archiv Jindřicha Machaly

Jindřich Machala se narodil 18. října 1944 v malém hospodářství v obci Hovězí na Valašsku. Roku 1946 se s rodiči a dalšími příbuznými přestěhoval do Nových Oldřůvek, kde byly volné chalupy po vyhnaných Němcích. Brzy byli vysídleni kvůli zřízení Vojenského újezdu Libavá. Nejprve se přestěhovali do Mankovic. Pak žil s matkou a sourozenci v Hrubé Vodě a v dalších obcích v okolí vojenského prostoru. Vyučil se malířem pokojů, dálkově vystudoval stavební průmyslovku. Po vojně bydlel ve Šternberku, pracoval ve stavebním podniku, potom přešel ke státním lesům a nakonec k Vojenským lesům a statkům. Byl svědkem devastačního působení sovětských jednotek na Libavé. Začátkem devadesátých let se přestěhoval do centra vojenského újezdu Města Libavá. Dlouhodobě mapuje historii tamních zaniklých obcí a jejich obyvatel. Je autorem knihy Kronika Libavska, jež vyšla v několika doplněných vydáních. Založil okrašlovací spolek Lubavia, který zachraňuje zbytky hřbitovů a další památky po původních německých obyvatelích.