The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Machala (* 1944)

• narozen 18. října 1944 v obci Hovězí na Valašsku

• roku 1946 se s rodiči přestěhoval do obce Nové Oldrůvky v moravských Sudetech

• kvůli zřízení Vojenského újezdu Libavá byli do dvou let vysídleni

• rodina žila v Mankovicích, Hrubé Vodě a dalších obcích v okolí vojenského prostoru

• vyučil se malířem pokojů a dálkově vystudoval stavební průmyslovku

• pracoval u státních lesů ve Šternberku a u Vojenských lesů a statků

• svědek devastačního působení sovětských vojáků i života civilistů ve vojenském prostoru

• začátkem 90. let se přestěhoval do centra vojenského újezdu Města Libavá

• autor několika doplněných vydání knihy Kronika Libavska

• se spolkem Lubavia zachraňuje hroby a další památky po původních německých obyvatelích

Jindřich Machala odmalička rád poslouchal staré lidi a zajímaly ho příběhy z minulosti. Probudil to v něm dědeček Antonín Maňák, legionář z první světové války, který v chaloupce na valašské samotě vyprávěl při petrolejce o svém putování přes Rusko. Co vyprávět měl i strýc Jaroslav Maňák, který byl za druhé světové války partyzánem, bojoval proti nacistům ve Slovenském národním povstání a pak ve stodole u rodičů schovával raněného ukrajinského parašutistu. Jindřichův nevlastní otec, který se narodil v zaniklé obci Barnov, zase vzpomínal, jak jako voják wehrmachtu u Stalingradu uklouzl, postřelil se a hrozila mu poprava.

„Byla to složitá doba. Všechno jsem to začal chápat až po vojně. Přes historii naší rodiny jsem se začal zajímat také o osudy původních německých obyvatel Libavska. Neuznávám kolektivní vinu a nemám rád, když se minulost líčí černobíle,“ říká Jindřich Machala, který udržuje kontakty s rodáky z Libavska v Německu a doprovází je do zaniklých vesnic, kde po staletí žili jejich předkové.

 

Za lepším živobytím do Sudet

Jindřich Machala se narodil 18. října 1944 ve valašské vesničce Hovězí, odkud pocházel jeho otec. Vzpomíná si hlavně na hospodářství prarodičů z matčiny strany, kam se dlouho vracel. Žili nedaleko jeho rodiště, na samotě poblíž dnešního turistického střediska Kohútka, kde se narodila jeho matka Veronika Maňáková. Měla jednu sestru a osm bratrů. Chudé hospodářství nemohlo všechny uživit. Sestra odešla do kláštera, mladičká Veronika se nechala přemluvit ke sňatku z rozumu. „Taky to špatně dopadlo. Rodiče se rozvedli nedlouho poté, co přišli do Nových Oldřůvek,“ vypráví Jindřich.

K přesunu do bývalých Sudet, později součásti Vojenského újezdu Libavá, se nejprve rozhodli tři bratři jeho matky. Partyzán a komunista Jaroslav Maňák doprovázel při osvobozování republiky sovětské vojáky a dostal se s nimi až na Libavsko. Navíc strýc Jindřichovy matky byl po válce revolučním správcem Nových Oldřůvek, kde se připravoval odsun Němců. V naději, že tam budou moci hospodařit, tam v roce 1946 odjeli i jeho rodiče. Tak se dostal Jindřich na Libavsko. 

 

S Němci v Nových Oldřůvkách

Do Nových Oldřůvek Machalovi přišli v době, kdy tam ještě byli Němci. Do poslední chvíle prý doufali, že se něco stane a budou moci zůstat. Přistěhovalcům uvolnili své domy nebo jejich části. „Zpočátku jsme bydleli v jednom baráku s německou rodinou. Mnohokrát jsem se na to soužití ptal matky. Hospodáři měli dva syny, kteří zřejmě padli v německé armádě. Bydlely u nich ještě dvě dívky, děti příbuzných, se kterými se moje máma skamarádila. Učily ji šít na německém šicím stroji a před transportem do Německa jí ho darovaly.“

Němci před odsunem často trpěli hrubým zacházením a museli dělat podřadné práce. K násilí a ukrutnostem ale na Libavé podle pamětníka nedocházelo. „Vím pouze o zastřeleném učiteli, který měl prý zpřerážené nohy,“ říká Jindřich Machala. Poválečné napětí v Sudetech dokládá historka, kterou mu také vyprávěla jeho matka. „Byla od přírody blondýna, ale chtěla být ještě větší blondýna. Tak si jednou zapřáhla bryčku a jela do Moravského Berouna k holiči. Odbarvila ji mladá Němka. Doma máma zjistila, že jí vypadávají vlasy a zoufala si nad tím. Byl u toho náhodou její strýc, revoluční správce Nových Oldřůvek, vzal ze šuplíku pistoli a řekl, že si to s tou Němkou půjde vyřídit. Máma ho uprosila, aby to nedělal,“ vypráví.

 

Zůstalo jen pár domorodců

Během roku 1946 bylo z Města Libavá a dalších více než dvaceti okolních vesnic nuceně vystěhováno téměř čtrnáct tisíc lidí. Zůstalo šest rodin. V Hlubočkách žije dodnes Hiltraud Benischová, která pochází z Velké Střelné a jejíž příběh Jindřich Machala zaznamenal ve své knize Kronika Libavska. Její matka zemřela po porodu a Hiltraud se stala schovankou manželů, kteří nebyli odsunuti díky mužovu zaměstnání ve slévárně. Dívenku na poslední chvíli oddělili od jejích sester a prosadili, že mohla zůstat s nimi. Snadné to neměla. Vyprávět už o tom ale nechce.

Odsunuta nebyla také českoněmecká rodina Filipových ze zaniklé vsi Barnov. A do transportu nemusel ani jejich syn Antonín Filip, který sloužil ve wehrmachtu a do Barnova se vrátil z Ruska. I když byl ženatý s Němkou a měl s ní tři dcery, zakoukal se do Jindřichovy matky, která už měla tři syny. Oba se rozvedli, začali spolu žít a narodily se jim dvě dcery. „Neměl jsem nového otce rád. První, co udělal, když k nám přišel, bylo, že pověsil na kredenc důtky. Když je na mě použil, celý den jsem si nesedl. Rád se napil a byl pak agresivní. Ve světlejších chvílích mi vyprávěl, co zažil u Stalingradu,“ vzpomíná Jindřich. Na vlastního tátu si nepamatuje a neměl možnost se s ním vídat. Nejvíce mu ho nahrazoval dědeček z Valašska, který byl jeho vzorem.

 

Zřízení vojenského újezdu

Československá vláda rozhodla o zřízení vojenského tábora Město Libavá v roce 1946. Libavsko bylo pro výcvikový prostor vhodné z několika důvodů. Byl tam podobný terén jako na Šumavě, která měla být záchytným pásmem mezi sovětskou zónou a Západem. Nevedla tam železnice. A původní obyvatelé byli odsunuti do Německa. Počítalo se s tím, že dosídlence, kteří neměli k tomuto kraji vztah, nebude problém přestěhovat jinam. Vysídlovací komise, které organizovaly odsun Němců, už zároveň řešily stěhování nových obyvatel. Ti měli nárok na příspěvek několik set korun, aby se mohli podívat na zbývající volné chalupy po Němcích třeba na Bruntálsku.

S vysídlením nových přistěhovalců pomáhali vojáci základní služby. Jindřich si to nepamatuje, ale ve vojenském archivu například objevil stížnost na vojáky, že se opíjejí a jsou nespolehliví. Hájili se tím, že lidé jim alkohol schválně nutí, aby si mohli s sebou odvézt více, než si přivezli. To se také často dělo. A jak se pamětník přesvědčil více než dvacet let po konci války, ve velkém kradli i ti, kteří měli odsun na starosti.

„Bylo to kolem roku 1966, když jsem sháněl svíticí zařízení do velké petrolejové lampy mojí tety. Přivezla ji v padesátých letech, když byla nucena vrátit se z rušeného kláštera domů. Zájem o petrolejové lampy mě zavedl ke staršímu člověku ze Šternberka. Měl dům doslova nacpaný krásným nábytkem, koberci, porcelánem a různými starožitnostmi. Dozvěděl jsem se, že byl národním správcem při vysídlování Němců. A takových bylo hodně,“ říká.

 

Kočovný život

Vojáci postupně demolovali opuštěné vesnice včetně kostelů a dalších památek. Budovali střelnice a výcviková zařízení. Součástí vojenského prostoru se staly i Nové Oldřůvky. Obyvatelé se museli vystěhovat. Pamětníkův nový otec Antonín Filip našel byt v Mankovicích, kde sehnal práci na pile. Pak se stěhovali do Budišova nad Budišovkou a poté do Hrubé Vody, což bylo na hranici vojenského újezdu. „Do školy jsem chodil do Hluboček a s kamarády jsme do vojenského prostoru podnikali dobrodružné výpravy. Tehdy tam byli pouze českoslovenští vojáci. Dostávali jsme od nich kbelíky marmelády, vyměňovali cigarety Partyzánky za chleba. Chodili jsme také do jejich letního kina,“ vzpomíná Jindřich.

Otčím stavěl v novém výcvikovém prostoru silnice. Během pobytu v Hrubé Vodě se rozpadlo i nové manželství jeho matky. „Když se Filip napil, neměl k ráně daleko. Děcka se ho začala bát. Začaly hádky a skončilo to rozvodem. Máma zůstala sama s pěti dětmi. Neplatil ani jeden otec. Z Hrubé Vody jsme se stěhovali do Jeseníku a poté do Šternberku, kde jeden ze strýců stavěl barák a slíbil mámě, že jí pomůže,“ vysvětluje.

Základní školní docházku skončil Jindřich v Hlubočkách. Pak jel do Prahy na zkoušky na uměleckou výtvarnou školu. Talent prokázal, ale ze studia sešlo, protože matka by ho v Praze nemohla uživit. Místo toho ho dala do učení na malíře pokojů. Po základní vojenské službě se vrátil do Šternberku, pracoval v tamní pobočce Okresního stavebního podniku Olomouc. Oženil se a postavil u Těšíkova v blízkosti hranice vojenského prostoru malou roubenku. Studoval dálkově stavební průmyslovku a stal se mistrem malířů a fasádníků.

 

Studentem VUMLu

Ještě před vojnou Jindřich vstoupil do KSČ. Vysvětluje to mladickou nerozvážností. V roce 1969 požádal o ukončení členství. „Poznal jsem, že mnoho věcí bylo jinak, než nás učili ve škole, že komunisté mnoha lidem ublížili a že také lžou o životě na Západě,“ shrnuje. V práci měl kvůli tomu problémy. „Náš kádrovák prohlásil, že dokud bude živ, nebudu dělat žádnou technickou funkci. Ředitel se za mě postavil. Řekl, že můžu být mistrem pod podmínkou, že půjdu na VUML,“ líčí.

Večerní univerzita marxismu-leninismu vznikla na počátku normalizace a měla posílit ideologickou uvědomělost komunistických funkcionářů, kteří nevystudovali vysokou školu. Později tam byli posíláni i nestraníci, kteří měli zastávat vedoucí pozice. Jindřich se podvolil a jednou za měsíc jezdil na týden do školy v Ostravě-Hrabůvce. „Byly to neskutečné bláboly a ztráta času. Přednášející, různí papaláši, kteří si tak přivydělávali, jen papouškovali to, co tisklo Rudé právo,“ shrnuje pamětník výuku na VUMLu.

Od dětství ho to táhlo do přírody a do lesů. Vyřídil si lovecký lístek, po mnoha obstrukcích, kdy musel opět prokazovat kladný vztah k socialistickému zřízení, dostal zbrojní průkaz a stal se myslivcem. V polovině osmdesátých let odešel ze stavebního podniku ke státním lesům. Byl šéfem střediska služeb. Měl na starosti například opravy cest a budov, rekreační zařízení a také pilu. Brzy začal spolupracovat s Vojenskými lesy a statky a stále častěji pronikal do vojenského prostoru. Po odchodu Rusů k vojenským lesům přestoupil a sloužil na lesní správě v Městě Libavá.

 

Sověti na Libavé

Sovětské jednotky obsadily Libavsko po srpnu 1968 a prostor opustily v roce 1991. Pamětník upozornil, že Sověti byli na Libavé už před srpem 1968. „Někdy v lednu 1968 tam měli cvičení Varšavské smlouvy. Původně přijeli na dva týdny, ale nakonec tam zůstali až někdy do května. Kolega z lesní správy mi potvrdil, že mezi vojáky, kteří Libavou po srpnu 1968 bezostyšně zabrali, byli titíž lidé, které si pamatuje z cvičení. Asi si už tenkrát připravovali půdu pro další pobyt,“ míní Jindřich.

Příchod Sovětů na Libavou osobně nezažil, ale vojenský prostor později často navštěvoval jako lovecký host a pak jako zaměstnanec lesů. „Byl to děs a hrůza. Zbořeniště domů, vyvrácené ploty, zarostlé zahrady. Působilo to velmi depresivně. Krajina byla poničená bezohledným cvičením ruských vojáků. Někde byly ustřílené vrchy stromů, jinde spáleniště po požárech, protože Rusové při cvičení nebrali ohled na to, jestli je zrovna sucho,“ říká. Zatímco trosky původní zástavby, pole i pastviny zarůstaly plevelem a náletovými stromy, přibývalo vojenských staveb.

 

Pytláctví a raketová základna

„Rusové pořád něco stavěli. Byli to neskuteční stavitelé. Po jejich odchodu někdy ani vojenští odborníci nepřišli na to, k čemu měly které objekty sloužit. Stavěli bez povolení, chaoticky, s napojením na energetické sítě si nedělali hlavu. Všude byla zakopána spousta nádrží na naftu nebo benzín. Natřeli to asfaltem a bez jakékoliv izolace zakopali do země. Ropné úniky byly běžné,“ popisuje.

Z Libavé také mizela zvěř. „Rusové hodně pytlačili. Kladli oka na zajíce i na srnčí. Vojenskými zbraněmi stříleli vysokou. Pytlačili obyčejní vojáci pro své důstojníky. Posluhovali jim a museli také zajišťovat jídlo na jejich mejdany. Pytláky nikdo nechytal, nikdy se nic nevyšetřilo. Třeba kolega hajný našel upytlačenou zvěř u raketové základny. Rusové ho zadrželi a zajímalo je jen to, co dělal u tajného objektu. I já jsem přistihl ruského vojáka nad upytlačeným kusem. Vymlouval se, že to není jeho úlovek a utekl,“ říká Jindřich.

Podle vojenského historika Martina Vaňourka byly v sovětské zóně na Libavé po dobu pěti let umístěny balistické rakety schopné nést jaderné hlavice. Pamětník potvrdil, že tam byly přísně střežené objekty se třemi palebnými postaveními. „Procházel jsem je jako zástupce vojenských lesů po odchodu Sovětů, kdy tam byly ještě řídicí bunkry. Předtím tam měli zakázán vstup i straničtí představitelé. Objekty byly chráněny několika ploty a dále zábranou s elektronickým signalizačním zařízením. Jedno raketové silo tam stojí dodnes,“ říká. Palivo do raket bylo podle něho uloženo ve Smilově a poté v kostele ve Staré Vodě. Rusové tvrdili, že šlo pouze o cvičné základny. Protože sovětské vojenské archivy jsou stále nepřístupné, o skutečném poslání a výzbroji raketové základny na Libavé se pouze spekuluje.

 

Civilisté brali „držhubné“

V Městě Libavá a dalších čtyřech obcích žilo více než tisíc civilistů. Většinou pracovali pro vojáky, kterým patřily domy, pozemky i lesy. Záležitosti občanů řešil újezdní úřad. Újezdní správce mohl i oddávat. Jednou z podmínek života ve vojenském prostoru byl podpis slibu mlčenlivosti, za který civilisté dostávali paušální odměnu. „Říkalo se tomu držhubné. Mohlo to být asi kolem tří set korun měsíčně. Ještě jsem to zažil, když jsem se do Města Libavá přestěhoval,“ říká Jindřich. Dodává, že tajné bylo úplně všechno. I na civilisty dohlíželi členové vojenské kontrarozvědky. Chodit po Libavé s fotoaparátem bylo nemyslitelné.

Na režimu v újezdu se různými funkcemi podíleli i civilisté. „Byla to například trestní občanská komise, která řešila různé přestupky. A mnozí lidé byli členy Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti. Mohli lidem znepříjemňovat život, cítili se důležití a byli o to loajálnější,“ vysvětluje pamětník. Mnohým lidem život ve vojenském prostoru vyhovoval. „Zpočátku se neplatilo nájemné, zadarmo byla voda i elektřina. Lidé se nemuseli o nic starat. Když bylo potřeba opravit něco na baráku, zavolali vojáky. Jenže se to dělalo jednotným stylem. Všude byly žluté kachličky, šedé dlaždičky, stejná okna, břízolitové fasády a plechové střechy. Komu stačila práce, otevřená hospoda a levné živobytí, byl spokojený,“ tvrdí.

Negativní stránku života ve vojenském pásmu představovalo velmi špatné zásobování. „Kolikrát nebyl v obchodě ani chleba. Lidé byli velmi často bez proudu i vody, protože Rusové se nekontrolovatelně napojovali na sítě. Nebyl tam televizní signál. Hlavně některé ženy byly nespokojené a chtěly do civilizace. Aby tolik nereptaly, pořádaly se pro ně autobusové zájezdy na nákupy,“ říká pamětník. Mezi civilisty a Sověty podle něho vládlo napětí, ale zároveň spolu obchodovali. „Rusové prodávali uhlí, dřevo a všechno, co mohli. Můj kamarád od nich koupil třeba dvoukolovou cisternu plnou benzínu.“ Typická pro tuto vojenskou oblast byla také mohutná propagandistická výzdoba. Plechové poutače s výjevy hrdinných vojáků a hesly byly všude kolem cest.

 

Odchod Sovětů

O bydlení Sovětů si Jindřich udělal představu, když si po jejich odchodu v Městě Libavá pronajal a opravil zdevastovaný domek. Před ním tam žili dva nižší důstojníci s manželkami. „Každá rodina měla jeden pokoj a pak tam byla společná místnost, kde byla malá kuchyňka, vana i záchod. Těžko si představit, jak tam žili. Udělali si tam velmi primitivní topení, vodu vedli gumovými hadicemi a odpady vypouštěli ven na zeď domu, ke které navezli kupu hlíny,“ popisuje pamětník. Po vyčlenění obce z vojenského prostoru si domek, který postavili na konci 19. století Němci, koupil a dodnes tam žije.

Tak jako po odsunu Němců i po odchodu Sovětů se podle něho kradlo ve velkém. „Dělaly se nájezdy na železo, na panely. Rozkradlo se obrovské množství materiálu. Byl to velký chaos. Do toho najížděly firmy, které tam dělaly průzkum kvůli kontaminaci,“ vzpomíná.

 

Návraty Němců

Mnohé vysídlené Němce to po válce táhlo do někdejšího domova. Za komunistů to nebylo možné, protože cizí státní příslušníci, kromě Sovětů, do vojenského prostoru nesměli. Některým z těch, kteří se po rozdělení Německa ocitli v bývalé Německé demokratické republice a mohli cestovat do sovětské zóny, se tam proniknout podařilo. „Z NDR přijela třeba rodina, která chtěla vidět svůj dům nebo jeho zbytky. V Hlubočkách nebo v Hrubé Vodě se za pár marek domluvila s lidmi, kteří dělali v lese, že je tam propašují. Navlékali je do montérek a začlenili do skupiny, která šla zalesňovat. Na dno kbelíku se sazenicemi schovali foťák,“ říká. Někteří východní Němci se pokoušeli dostat do vojenského prostoru bez průvodců. Když byli zadrženi, vymlouvali se, že zabloudili.

S některými odsunutými Němci se Jindřich spřátelil a s mnohými hovořil. „Nejvíce jim vadilo a vadí znesvěcení ostatků jejich předků, které tam pořád jsou,“ říká. Mnozí rodáci si vzali při odsunu aspoň hrst hlíny z hrobu rodičů. Pak začalo rabování a ničení. „Na hřbitovy najížděly kamenické firmy, které braly všechny použitelné náhrobky. Místní lidé si také odváželi kameny na dláždění všeho možného. Litinové kříže a další kovové věci skončily ve sběru. Hřbitov ve Velké Střelné se stal součástí tankodromu, v Luboměři pod Strážnou vzniklo na hřbitově smetiště, v Nové Vsi udělali vojáci uprostřed pohřebiště velký okop, jinde postavili kafilerní box pro uhynulá zvířata. Když přišli Rusové, hledali v hrobech zlato, takže je mockrát překopali,“ shrnuje.

 

Ochrana hrobů a křížů

Po zmenšení vojenského újezdu v roce 2016 pamětník inicioval založení okrašlovacího spolku Lubavia. Jako jeho zástupce vyjednal s ministerstvem obrany, že vojáci se budou hřbitovům a obnoveným křížům, pomníkům a božím mukám při cvičení vyhýbat. „Zmapoval jsem aktuální stav památek a vytvořil seznam. Vojáci zaplatili výrobu tabulek, které hřbitovy a pomníky označují. Budou je mít také ve svých mapách. Zavázali se, že přes ně nebudou přejíždět vojenskou technikou. My jsme se zase zavázali, že budeme o památky na vlastní náklady pečovat,“ vysvětluje.

Pomáhají jim i vyhnaní Němci. Členové spolku je na základě povolení újezdního úřadu doprovázejí do zaniklých vesnic i na zbytky hřbitovů, které postupně čistí a upravují. Zrenovovali i kapličku z 18. století, která stojí na hranici někdejších vesnic Rudoltovice a Vojnovice. Vojákům sloužila jako strážní budka. „Je to jediná sakrální stavba ve vojenském prostoru. Vnímáme ji jako symbol za všechny zničené vesnice. O Vánocích tam vozíme Betlémské světlo. Když zemře v Německu nějaký místní rodák, přátelé zavolají, kdy bude pohřeb. Pokud se v okolí zrovna nestřílí, zajedu tam, zapálím svíčku a za zemřelého zazvoním. Zvon jsme nechali odlít z dělostřelecké nábojnice,” popisuje Jindřich. Některým lidem podle něho dodnes vadí, že se stará o památky po původních obyvatelích Libavé. “Pořád mají strach, že jim Němci chtějí něco sebrat. Je to ale právě naopak.”