Štěpán Machart

"Tam bylo nešťastné to politické školení mužstva, kdy nám promítli sestříhaný film z roku 1967. My jsme jako študáci hledali na sobotu na neděli práci. Naši moc peněz neměli, tak já už na studiích chodil třeba vykládat vagóny, abych si něco vydělal. Existovalo něco jako stavba mládeže a rekonstruovala se ulice 28. října mezi Můstkem na Václaváku a Národní třídou. Tam se trhala dlažba, která se nahradila asfaltem. A my jako brigádníci jsme házeli ty šutry, ty dlažební kostky na vejtřasky. A natáčel to buď Krátký film Praha, nebo Vojenský film, už nevím. A představte si, že tenhle film, kde já jsem v záběru, a to velice intenzivně, nám na vojně v Prešově na východním Slovensku promítli jako 'Pražští chuligáni staví barikádu proti sovětským vojskům, která nám přišla na pomoc.' A já jsem zařval: 'Ne, ne, ne, prosím vás, pusťte to znova,' a ukazoval jsem, že tady na tom plátně, to že jsem já. A bylo to rok předtím a byla to prostě rekonstrukce ulice. To jsem se se zlou potázal. Se zlou jsem se potázal. Rozpustili politické školení mužstva, nahnali nás do ubikací. A tam jsem se ještě furt snažil vysvětlovat. Říkal jsem: 'Kluci, vždyť to bylo jinak, já to nějak dokážu, ten film musí někde existovat v archivu!' A tam jsem se pak bohužel dostal do sporu s těmi Slováky, kteří už v té době byli kandidáti strany, což já jsem nevěděl v té chvíli. A oni říkali: 'Ty jsi ten pražský chuligán, ty jsi vlastně dělal tu kontrarevoluci!' A já jsem jim říkal: 'Ty vole, žádná kontrarevoluce nebyla, vy jste úplní pitomci! Vy o ničem nevíte, co vy víte o tom, co se dělo v Praze?' A to byl začátek. Oni mě udali."

"To bylo tak v srpnu nebo v září 1968, kdy jsme lezli, snažili jsme se těm vojáčkům říct, že jsou tu omylem. Velmi brzy jsme zjistili, že to nejde. A pak se tvořily skupiny mladých. Oni to organizovali študáci z Karlovy univerzity. Já v té době byl ještě na střední škole, ale byl jsem v té partě do konce roku 1968, než jsem byl odejit nebo než jsem odešel ze školy. Na jaře 1969 už jsme měli adresy ruských oficírů, kteří už se tady uhnízdili. To už bylo rok po okupaci. A my jsme se stále ještě odvážně snažili je přesvědčit, že to byl omyl, že tady se nic neděje, tady žádná kontrarevoluce nebyla. Tak jsme se snažili. Já jsem se v tom angažoval, protože jsem uměl rusky. Ale neměl jsem to dělat. Protože oni nás chytili, oni nás chvíli sledovali, pak nás pochytali a zavřeli nás. V Praze bylo Velitelství okupačních vojsk v hotelu U Haštala na Haštalském náměstí. Tam nás zavřeli někde do sklepa a sehráli s námi strašně ošklivé divadlo – řekli nám, že nás popraví. Pak nás vyhnali do nějakého dvorku a tam vypálili slepými náboji. No co vám budu říkat, jsme se podělali. Ale tam jsem se přestal angažovat v jakémkoliv odporu a v jakémkoliv politickém angažmá, protože jsem řekl: 'Dost, tady končí tvoje hrdinství. Jdi něco dělat a uplatni se a schovej se nebo se prostě nějak chovej jako člověk.' Tak jsem šel pracovat k těm Vojenským stavbám."