P. Sergej Magid

* 1947

  • „Školení bylo. A na tom školení řekli tu nejstrašnější věc, že musíme zachránit bratrský československý lid proti imperialismu, zvláště německému imperialismu. Protože Bundesrepublik už tam poslala tanky a už je na padesát kilometrů uvnitř Československa a rvou to na Plzeň. No, pro nás to byl šok. Za prvé, nikdo to nemohl zkontrolovat. Já už jsem nebyl na radiostanici, já jsem tam přišel z toho hasičského sboru. Žádné noviny tam nebyly, kromě Rudé hvězdy, kde to všechno bylo samozřejmě napsáno. Ale věděl jsem, že lžou. Ale dokonce i já, který nenáviděl komunisty, jsem si myslel: Německé tanky v Československu? Kdo ví… A můžete si představit, co si mysleli ostatní chlapci. I když tomu věřili, nevěřili, rozuměli tomu, nerozuměli tomu… a to byl důvod. A když jim řekli, že chceme zachraňovat. Nechceme napadnout! Nechceme dobývat! Nechceme okupovat! Jsme ušlechtilí rytíři! Tak to bylo. A v tom byla tragédie sovětských vojáků a mých kamarádů. A dokonce mě samotného.“

  • „Československé hranice jsme překročili ve vzduchu, ve tmě. Opakuju, že spousta z nás věřila, že letíme do severního Kazachstánu na manévry. Sjeli jsme na nějaké letiště. Pak jsme se dozvěděli, že je to Ruzyně. Byla tma, žádné světlo tam nebylo… To bylo letiště Stará Ruzyně, ne to nové, co máme teď. Byly (vidět) jen světla tanků a světla náklaďáků, které vyjížděly. A baterky. Takže všechno bylo jako v nějaké americké sci-fi. To jsme opravdu nevěděli, kde jsme. Kolem byli samí Rusové, žádný Čech tam nebyl. Pak mě jako radistu a mého kamaráda dali do nějakých tanků, do tankové věže a tak jsme šli dopředu. To trvalo asi do čtvrté, páté hodiny ráno, když nám povolili otevřít poklop. A poněvadž jsem byl v té věži, tak jsme otevřeli poklop a šel jsem nahoru. A tam byla jabloňová alej… Prostě nebyl to Kazachstán. Vypadalo to spíš jako Ukrajina nebo tak něco. A byla tam tabulka a na té tabulce bylo napsáno: Pozor, vlak!“

  • „Deset procent lidí si bylo jisto, že letíme opravdu do Československa, mysleli si, že konečně budeme poslouchat Beatles, protože u nás to bylo zakázané. Československo je západní stát, samozřejmě, že tam nakoupíme americká cigára, a budou tam ženy a holky, seznámíme se s nimi a vše bude all right. No a všichni pochopí, že jsme takoví demokrati. Že nemáme rádi Brežněva, který je pitomec, no tak takových bylo asi deset procent. Devadesát procent bylo takových, kteří ničemu nerozuměli, možná osmdesát pět procent. A jen pět nebo tři procenta bylo takových, kteří chtěli prostě ty Čechy zabít od samého začátku, protože to byli zrádci, nepřátelé a tak. Takových bylo pět nebo tři procenta a všichni se nám smáli, to byli opravdu fanatici."

  • „Já si strašně vážím hnutí šedesátého osmého roku, ale teď je mi devětapadesát. Ano, myslím si, že to všechno bylo dětinské, infantilní. Nebylo to promyšlené, prosím vás, co jiného se dalo očekávat od Brežněva, od té zrůdy, od Sovětského svazu? Že jim to dovolí? Ale když čekali, že jim to dovolí, jsou pitomci. Ale když si mysleli, že budou nějak bojovat, proč nebojovali? Tak to jsou zbabělci. Buď pitomci, nebo zbabělci. Samozřejmě, já si to tak opravdu nemyslím, že to byli zbabělci nebo pitomci, to je prostě věčný český omyl, taková mírumilovnost, že s Hitlerem to dopadne dobře i se Stalinem i s Brežněvem to dopadne dobře, a tak dál. Takže to byl jen strašlivý dějinný případ práce té české mentality. Česká mentalita v akci."

  • „Jednou jsem byl přítomen při takové události, když přihnali ze Sovětského svazu celý vlak sovětských holek. Civilních, které pracovaly jako servírky v důstojnických klubech, nebo pračky, nebo něco takového. Tam byl celý vlak, protože jim v Československu strašně hodně platili. A když přijely do toho města, tak nás (vojáky, pozn. ed.) pozvali na to nádraží. Když jsme tam přijeli, tak tam stál ten vlak a holky na nástupišti. A kolem stálo několik stovek studentů z místní vyšší školy, kteří stáli ruku v ruce a nedávali těm holkám sejít z nástupiště. A něco tam řvali špatnou ruštinou. Ty holky byly strašně vylekané. To bylo jedno z antisovětských vystoupení, které u nás (nevyvolalo) nic jiného než pohrdání. Panebože, tak bojujte s námi! Co máte s těma holkama. (Nechte) je jít! Ti studenti nás viděli a okamžitě odešli.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 01.02.2006

    (audio)
    duration: 47:43
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Češi ze sebe vždy dělají kult oběti. Rusové s jejich mentalitou to nedokážou pochopit

Sergej Magid se narodil 20. června 1947 v ruském Sankt Petěrburgu (tehdejším Leningradě). Vyrůstal v prostředí vzdělané židovské rodiny. V době mírné liberalizace poměrů v Sovětském svazu v polovině 60. let studoval angličtinu a obdivoval západní kulturu. Vysokou školu tehdy nedostudoval a byl odveden do sovětské armády. V jejích řadách se zúčastnil i okupace Československa v srpnu roku 1968. Vojáci byli v armádě odříznuti od jakýchkoli informací, a tak byli i ti vzdělanější leckdy náchylní věřit propagandě o kontrarevoluci v Československu. Na školení se tak vojáci třeba doslechli, že jedou bránit bratrský národ před obsazením německou armádou. Realita však byla zcela odlišná. Vojáci žádnou kontrarevoluci nezaznamenali. Pro ruské vojáky (a tím více třeba pro vojáky z asijských částí SSSR) bylo navíc obtížně pochopitelné, proč se Češi a Slováci nepostavili proti okupantům se zbraní v ruce. Sergej Magid strávil v okupovaném Československu čtyři měsíce, poté se s jednotkou vrátil zpět do Sovětského svazu. Československo se mu však stalo osudným - oženil se s Češkou, dcerou bývalého politického vězně Václava Vaška. Po roce 1990 rodina přesídlila do Čech. Dnes žije v Praze-Bubenči. Věnuje se literatuře, publikuje v Rusku, Izraeli a dalších zemích.