Anna Malášková, roz. Pajerová

„Jak už byl ,Poloněmec‘, tak měl u nich veliké výhody. To byl opravdový ten Volksdeutsche, že? Takže oni mně říkali, že já jsem asi Volksdeutsche. Já jsem říkala: ,V žádném případě.‘ - ,Pajer, Pajer, to je německy? Deutsche Familienname?‘ - ,V žádném případě. Já nejsem Bajer [Bayer], jo, ale Pajer.‘ Já jsem měla Pajer česky psané a náš tatínek byl z Českomoravské [Vysočiny].“

„... že by byli rádi, kdybych se s nimi ještě jela rozloučit. Tak jsem jela na ten jejich Dvorzec Gdaňský a vůbec se nedalo ani vyjet. To se až dlouho, až skoro večer se odjíždělo z Varšavy. No a za tři dny jsme ujeli sedmdesát kilometrů. Za tři dny. Takže vždycky to popojelo, zase stálo a zase bombardovali. Házeli i na ten vlak přímo. Takže potom ten velitel vlaku řekl, aby si lidi vystoupili a odešli. No kam? To byla hrozná situace, protože vyšli jsme z toho vlaku, různé menší a větší skupiny, a všechno se to [hrnulo] na východ. Protože měli nějakou představu, že tam to bude určitě dobrý. Ale ono to nebylo ani tam na tom východě [dobrý].“

„Už byla poprava, v popravčí četě je jich nějakých sedm. Část jich míří na hlavu a část na srdce. Takže smrt nastane okamžitě. A on [odsouzený Maďar – pozn. autora], když už k tomu šel, připoutali ho k nějakému sloupku, říkal mužovi: ,Prosím Vás, byl byste tak hodný, modlete se se mnou otčenáš.‘ Tak už se s ním modlil otčenáš. A potom muž dlouho v noci nemohl spát. Tak mě cloumal za ruku: ,Jak dlouho budu soudit, nikoho neodsoudím k trestu smrti. Pánbůh člověka stvořil a ten jediný má právo ho odtud odvolat. Já bych to nikdy už [neudělal].'“

„V té době narukovali do armády volyňští Češi. Já jsem tak trochu, tak skoro. Můj bratr narukoval. Já jsem říkala: ,Já nepůjdu do české armády, když tak půjdu do polské.‘ Naše maminka byla Polka, já se víc cítím [být] Polka, chodila jsem do polské školy a všechno. A můj bratr říkal: ,Ne, já jsem Čech, já jdu do české.‘ A já jsem za bratrem jela, oni rukovali právě v tom Rovně. To je teď krajské [město] Rovno, asi sto tisíc obyvatel.“