„Po základním výcviku jsme měli jít na frontu. Modlil jsem se, abych se nedostal na ruskou frontu, protože to by byl nejspíš můj konec. Chtěl jsem se raději dostat do Afrikakorps. Anděl strážný mě vyslyšel. Pán Bůh to také zařídil a já jsem se fakt v té zbrojní stanici navlíkal do Afrikakorpsu. Někdo říkal, že Afrikakorps byl zvláštní útvar. To nebyla pravda. Byl to normální wehrmacht. Jenomže měli přizpůsobené uniformy písku a těm skalám, aby to bylo maskovaný s terénem. V březnu jsem se dostal do Afriky, až do Tripolis. V Tripolis jsme se utábořili. Dělali jsme ještě takový výcvik a zařadili mě do protiletadlové vzdušné obrany. No a já jsem tak uvažoval, říkal jsem si, že proti Angličanům přece nebudu střílet, no a tak jsem začal dělat blba. Když mě dali na tu lafetu, tak jsem nevěděl nivelace, alevace a točil jsem se. Když to viděl major, tak jsem myslel, že ho trefí šlak a okamžitě že mám jít do werkstattu, do dílen opravovat pušky a motory. “
„Udělali jsme první útok. Bylo to 28. října. Počítalo se, že si Němci budou myslet, že nebude žádný útok, protože je to náš národní svátek. Takže nebudou obezřetní a pozorní. Překvapili jsme je. V pět hodin ráno začal útok, a kdyby to bylo připravený, tak jsme mohli obsadit celý Dunkerque. Vojáci utíkali z těch bunkrů v podvlíkačkách. Karlík křičel: ,Was ist los?‘ Dopadlo to tak, že jsme zajali tři sta vojáků a šest důstojníků a vrátili jsme se na původní pozice. Velitelství se to líbilo a generál Liška připravil další útok na 5. listopadu. Jenomže tam došlo k nějaké zradě. Odkud? Buď někde vojáci kecali nebo něco podobnýho. Protože 5. listopadu jsme útočili na tomtéž místě z belgické strany. Byl tam druhý a třetí tankový prapor. Jak naši začali útočit, tak děla osmičky a německý tanky tygři po nás začaly střílet. Hned jsme ztratili osm tanků, tak se to odvolalo. Byla to strašná řež, protože jsme od brigády ztratili asi osmnáct tanků, spousta zraněných a mrtvých. Němců tam také padlo hodně. No tak jsme ustoupili.“
„V Leopoldově se mi stal takový případ. Matka se sestrou přijely na návštěvu. Manželka tenkrát nejela, protože všechny tři nepustili. Vždycky jednu nebo nanejvýš dvě. Matka se dozvěděla, že v Leopoldově je nějaký Pejhrzimek z Nové Kolonie. On tam byl zavřený, já ho znal. Teď přišla matka na návštěvu a ptá se mě: ,Ty Otmare, je tu ten Pejhrzimek? On tu má někde být.‘ Já povídám: ,To vám, matko, nesmím říct.‘ A ona: ,Tož je tu, nebo tu není?‘ Tož matka z vesnice. Já povídám: ,Pane veliteli, to nesmím říct, že tu ten Pejhrzimek je?‘ -,Ne ne, to nehovorte.‘ Sestra se začala culit, ale mamka pořád nepochopila. Až potom, co jsem přišel z vězení, mi sestra řekla, že jí to venku vysvětlila.“
„Čtvrtého července 1955 mě zatkla olomoucká Státní bezpečnost. Odvezli mě do Olomouce, tam mě vyšetřovali a nakonec mě poslali před Vyšší vojenský soud do Trenčína na Slovensku. Dodnes mi není jasný, proč tam, protože náš vyšší vojenský soud byl v Táboře. Byl jsem souzen 5. a 6. února 1956. Odsoudili mě na dvacet let a propadnutí veškerého majetku státu. Odůvodnění bylo, že jsem trestaný podle zákona o velezradě § 78 a § 85 – sabotáž. Ještě když jsem měl slovo u soudu, tak jsem říkal, že bych rád věděl, z čeho vychází ten vojenský soud. Že jsem žádnou špionáž nedělal. Že to byly jen přátelské dopisy, které si určitě přečetli a přeložili. Ten předseda, to byl plukovník letectva. A že soud přišel k přesvědčení, že bych mohl dělat špionáž.“
„V tom osmatřicátým roce to už začalo. Ti bojůvkáři, to byli lidé, co přicházeli z Polska a dělali paseku. Tady se jednou na nádraží objevil granát na trati. Našel to pochůzkář, který to oznámil. Zastavil vlaky, odstranili to a to bylo všechno. Jak přišli Poláci, tak to byla katastrofa. Tady v Dětmarovicích Poláci skočili do těch domů, kde bydleli Češi, rozmlátili jim vánoční stromky, domlátili ty osoby tak, že někteří byli ilegálně převezeni do ostravské nemocnice na Fifejdy, a okamžitě zrušili český školy. Všechno muselo být polský. Polský úřady, polský vyhlášky, nic českýho.“
„Teď v té Africe jsme z toho Tripolisu utíkali do Gabèsu. To je několik stovek kilometrů. Potom jsme jeli do Sfaxu a Sousse až do Grombalie, to bylo pár kilometrů před městem Tunis. Říkám si, to jsem zvědavý, kam ještě budem utíkat. Už není kde, jedině na Capbonský výběžek a pak už jen moře. Tak se také stalo. Při tom posledním ústupu na ten Capbonský výběžek došlo k strašnému maléru. Každých deset minut tam létalo dvanáct nebo i přes dvacet spitfirů a zaútočily na ty kolony, co ustupovaly. Jim to bylo jedno. I když viděli vojáka, tak nad nim kroužili a stříleli po něm. Oni z toho měli ti Angličani legraci. Jednou též jsme byli napadeni. Já jsem to viděl, že letí Angličani, tak jsem říkal tomu šoférovi, kterému jsem dělal závozníka: ,Flieger Alarm. Pryč!‘ jsem křičel, protože jsem neuměl německy. Vypadl jsem z vozu a utíkal jsem co nejdál. Ta silnice byla kamenitá a táhla se asi dva kilometry od pobřeží. Zalehl jsem tam, klečím a dívám se na ty letadla. Ten jeden spitfire mě asi uviděl, že tam utíkám. Začal kroužit a teď pikoval na mě. Tak jsem sklonil hlavu za ten kámen a povídám: ,Panenko Maria, jenom ať to ten kámen nerozbije, jinak je po mně.‘ Ale kulky létaly kolem mě vlevo, vpravo. Říkám si, to je dobré. Odletěl a já jsem se posadil a dívám se. A on se otočil a letěl na mě znovu. Tak jsem si lehnul. Ani jsem si nedal pozor, jestli je tam škorpion nebo jedovatý had. Pokřižoval jsem se a podíval se na hodinky. Bylo velikonoční pondělí, tři hodiny odpoledne. Povídám, tak to asi končím. Podíval jsem se nahoru a on vypustil dvě bomby. Slyšel jsem, jak to sviští. Povídám, to není u mě, to spadne někde za mnou. A spadlo to asi sto padesát metrů za mnou a dostali to dva bratři, Němci, kteří měli povoleno, aby byli vždy u jedné čety, u jednoho družstva vždycky společně. Jak leželi, tak jedna bomba spadla doprostřed a druhá vedle. Oba dva byli roztrhaní. To byly jenom samý kusy. My jsme je potom dávali dohromady.“
„Němci dělali ústup. Angličani je hnali a Rommel se s tím nemohl ztotožnit. Tak si zavolal tesaře a objednal tři sta terénních volkswagenů. Na to nechal tesařema udělat karoserii tanků z překližky. Nechal do toho namontovat kulomety, a až to bylo hotové, tak se rozjeli. Na ty motory ještě nechal udělat převod. Vrtuli nad zemí. Je to tam zaprášený, motory vřely a vířilo to prach, a Angličani jak to viděli, tak ustoupili. Jenomže podnikli letecký útok a za chvíli to začalo hořet, tak jim došlo, že to nemůžou být tanky.“
Otmar Malíř se narodil v roce 1923 v Prostřední Suché (dnes Havířov). V září 1942 byl nucen narukovat do wehrmachtu. Po výcviku v Horb am Neckar u Stuttgartu byl převelen do Afriky. V Afrikakorps prošel boji v Libyi a Tunisku. V květnu 1943 byl zajat Brity. V zajateckém táboře v Tunisku se přihlásil jako Čechoslovák a čtyři měsíce dělal závozníka v Pioneer Corps. Potom byl s ostatními Čechoslováky transportován do Velké Británie, kde se stal vojákem Československé samostatné brigády. Po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii se zúčastnil obléhání přístavního města Dunkerque. V Československu dělal krátce instruktora v Moravské Třebové. Demobilizován byl v lednu 1946 v hodnosti desátníka. Krátce nato nastoupil jako úředník ČSD v Branné na Šumpersku. Stal se členem národního výboru za Čs. stranu národně socialistickou. Po únoru 1948 byl z národního výboru vyloučen a zbaven místa úředníka. S prověřenými lidmi následně založil protikomunistickou odbojovou skupinu, která se chystala na svržení bolševické moci. V červnu 1955 byl zatčen a poté u vyššího vojenského soudu v Trenčíně odsouzen na dvacet let odnětí svobody a propadnutí veškerého majetku. Ve věznicích na Mírově a v Leopoldově si nakonec odseděl 8 let, 7 měsíců a 8 dní. Po roce 1989 organizoval v Havířově Sdružení politických vězňů, později KPV, okr. pobočka Karviná, které několik let předsedal. Byl také jedním z iniciátorů odhalení pamětní desky padlým vojákům druhé světové války z Těšínska. Otmar Malíř zemřel 31. srpna 2016.
