„Na těch demonstracích bylo hlavně ze začátku fakt málo lidí. Měli jsme nějaké shromáždění na Bráfově ulici, na dvorku. Těch studentů bylo málo a vedení školy se chovalo ze začátku dost arogantně. Ne že by nám vyhrožovali, to ne. To už by si netroufli. Ale chovali se přezíravě. Říkali: ‚Vás to přestane bavit za chvilku, je zima, teď je vás třicet, zítra vás bude dvacet a v pátek sedm.‘ Někteří z kantorů byli takoví ustrašení a říkali nám, že se to může zlomit každou chvíli. ‚Nezahrávejte si s ohněm,‘ říkali. Neříkali, ať se na to vykašleme, ale: ‚Nebuďte příliš radikální, jasně, změny jsou potřeba, ale nepřehánějte to.‘ Jeden profesor tady tvrdil, že milicionáři zasáhnou v Ostravě, že už něco slyšel.“
„Na gymnázium v Zábřehu nevzpomínám v dobrém, protože to už jsem celkem bral rozum a prostě mi bylo jasné, že je to příšerný gympl, těžce ideologicky řízený a hlídaný. Vedení si zakládalo na komunistickém charakteru gymplu. Ti učitelé to asi někteří nebrali vážně, ale většina z nich se podřídila. Málokdo byl ochoten proti ideologickému tlaku shora protestovat. Takže jsme tam měli služby ve svazáckých krojích na vrátnici. Zdravili jsme se: Čest práci. Měli jsme předmět ideologická výchova. Povinně jsme měli být ve Svazu socialistické mládeže, a když někdo nechtěl, byl z toho cirkus. Měli jsme tam neobyčejně aktivní pobočku Svazu československo-sovětského přátelství. Museli jsme chodit na nesmyslné akce a besedy o Sovětském svazu.“
„Třídní nám řekla, že si paní ředitelka přeje, abychom chodili oblečení slušně. Slušně znamená nemít džíny nebo určitý typ riflí, nemít trička s nápisy zahraničních kapel, nemít dlouhé vlasy, nemít placky s emblémy rockových kapel. Ve svazáckém jsme chodili na služby na vrátnici, normálně do školy ne, jen když byly nějaké oslavy – 1. máje a říjnové revoluce – tak to jsme měli chodit ve svazáckém. Prvomájové průvody se tam strašně ctily. To byla povinná docházka. Hodně se to hlídalo. Museli jsme chodit s transparenty, strašné kašpařiny to byly. Je pravda, že my už jsme pak na některé věci opravdu kašlali. Na oblečení nebo tak. Od druhého nebo třetího ročníku jsme to ignorovali. Občas nás někdo seřval nebo ředitelka vlítla do třídy a řvala na ty, kteří měli dlouhé vlasy nebo nebyli oblečení tak, jak by si ona představovala.“
Prof. Mgr. Jan Malura, Ph.D, se narodil 24. září 1971 v Opavě. Jeho otec Miroslav Malura, hudební vědec, patřil v roce 1968 k nejaktivnějším lidem zapojeným v Ostravě do tehdejšího politického obrodného procesu, a v následující době normalizace proto přišel o práci na pedagogické fakultě. Rodina se přestěhovala do Ostravy a pamětník tam vystudoval gymnázium ve Volgogradské ulici. To bylo výjimečné tím, že v něm až do konce osmdesátých let vládly mimořádně tvrdé totalitní poměry a vyučovali tam převážně komunisticky smýšlející pedagogové. Dostával se s nimi do konfliktů. Přesto byl přijat na ostravskou pedagogickou fakultu, na obor čeština a dějepis. Nastoupil na ni těsně před listopadovou revolucí. Aktivně se do ní zapojil a patří k prvním lidem, kteří v Ostravě demonstrovali. Pedagogická fakulta se změnila na Ostravskou univerzitu. V roce 1994 tam promoval na filozofické fakultě. Zůstal tam jako asistent a později se stal vysokoškolským pedagogem a vedoucím Katedry české literatury Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Je předním odborníkem na českou barokní literaturu.
