Ivan Malý

"Začínaly se tvořit drobné odbojové skupiny a my jsme se do jedné z nich jako mládež dostali. V Bohnicích, to byla jen skupina mládeže. Zachraňovali jsme známý od cesty do Německa, od odvlečení na nucené práce. Zkoušeli jsme, jakým způsobem tomu zabránit. Vyvoláním různých nemocí nebo dejme tomu nějakých diagnóz. Třeba při bílkovině v moči nemusel být dotyčný odvezený, tak jsme zkoušeli, jakým způsobem to zařídit, aby to vypadalo zkresleně. Ze začátku jsme zkoušeli různé metody, ale nakonec se přišlo na to, že bílkovina do moči se dostane snadno. Udělá se – dejme tomu – na prstu vpich a trochu krve se vytlačí do moči, která se odevzdává. Zkoušeli jsme také vyvolat žloutenku. Ne, ne, to se nevedlo, to bylo těžší."

"Litujete dnes, že jste byl komunista?" "No ano, ano. Lituju, protože jsem si to jako kluk představoval daleko jednodušší. Říkal jsem si: ‚Jak můžu mít tak hloupého otce.‘ A najednou jsem přišel na to, že můj táta byl strašně chytrej člověk, rozumnej, až bych řekl svatej. To si vyčítám nejvíc, že jsem svého otce nectil."

"My jsme byli v obecné škole vychováváni k velkému vlastenectví. S Němci jsme se nesnášeli. Tehdy Dobřany byly poloněmecké hnízdo. Je to dnes směšné, třeba jeden pekař se choval vyloženě nepřátelsky k Čechům. Když jsme chodili kolem, tak jsme na ně házeli kamení. Když z toho byly potom nepříjemnosti ve škole, tak se nás učitelka zastávala. Tam v těch Dobřanech se Němci chovali jako praví Sudeťáci, sudetští Němci. Při každé příležitosti měli protičeské projevy. Ten německý pekař třeba prohlašoval, že bude na jaře s Čechy hnojit pole."

"V 16 letech co jste si myslel (o mobilizaci 1938, mnichovské konferenci)? byla to pro vás nějaká výzva?" "Ne, ne. To byla hrůza!" "Co jste viděl během mobilizace v září 1938?" "Byli známí, známí vojáci, když se potom vraceli z těch opevněných prostor, tak jsme se jich vyptávali, jak to bylo, proč museli odejít. Všichni jsme nad tím lomili rukama." "Co si myslíte dneska? Měli jsme se bránit?" "Měli! Měli jsme se bránit! Protože před celým světem jsme vypadali, že jsme okupaci přijali. Mussolini přece prohlásil, že když se národ proti okupaci nebránil, tak si ji zasloužil. Je to nutné najít odvahu a postavit se i mnohonásobně větší přesile."

"Vy jste byl za války komunista, co jste si o komunismu myslel?" "Že je to nová cesta. Všichni jsme tomu v naší skupině věřili. Neměli jsme žádné námitky proti tomu." "Znárodnění? Bude společný majetek ve společnosti?" "Jo jo, s tím jsme nějak počítali. My jsme tehdy, ten Dušan Sova založil Společnost pro pěstování léčivých rostlin. My jsme to brali jako první družstvo." "Jak to bylo po válce s vaším politickým směřováním? Vstoupil jste do KSČ?" "Ano, asi začátkem června 1945. Byla schůze celého bohnického prostoru, nejenom ústavu, a byl jsem hned přijatej. Sešli jsme se všichni ze skupiny, kteří nebyli zatčení, a táhli jsme to dohromady." "Co jste si představoval, vy jste pracoval už v lékárně...? To byla soukromá lékárna?" "Ano soukromá. Představoval jsem si to tak, jak to dopadlo. Říkali jsme si, že se lékárny zestátnějí." "Co na to ten majitel lékárny? Co říkal vašim názorům?" "No, moc toho nenaříkal. On byl sociální demokrat. Tehdy celá sociální demokracie vstoupila do komunistické strany. On se podřizoval, vlastně byl taky komunista. To bylo takové složité." "Dozvěděl jste se o tom paktu Ribbentrop – Molotov? Že si SSSR rozdělil s Německem Evropu? Jak jste to vnímal jako komunista?" "Jako kladně jsme se na to všichni dívali. Pakt o neútočení a rozdělení toho. Nějak jsme to nebrali, čekali jsme stejně, že se to nějakým způsobem rozsype." "Jak vypadal z vašeho pohledu rok 1948, komunistický převrat?" "To jsem byl na základní vojenské službě. Byli jsme lékárníci a lékaři na škole pro důstojníky. Já jsem byl asi mezi padesáti lidmi jedinej komunista. Spíš si z nás dělali srandu. To víte, no. ... Nebrali nás vážně."

„Špatný je, že jsou lidi dost neukázněný, že si prostě to vysvětluje každej po svým, že si může dělat úplně sám, co chce, co ho napadne, a jestliže je veden k právu, tak zkouší dokonce nějakým způsobem ty stěžovatele prostě… Prostě se se stěžovateli soudit. Což jako mi vůbec nepřipadá slušný.“ (tazatel) „Jak tomu mám rozumět? Teď přesně nevím, jak to myslíte, tedy…“ „Jestliže někdo provede, abysme tak řekli, nějakou neřest, nějaký svinstvo, tak je ještě ochoten, místo aby uznal svoji chybu, tak se začne ozejvat a podává obžalobu na ty, kteří ho vedou k právu.“