The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Mamula (* 1950)

• narodil se 4. března 1950 v Praze-Bubenči

• dětství strávil v Kutné Hoře v komunitě Českobratrské církve evangelické (ČCE)

• jeho pradědečkem byl farář Viktor Szalatnay

• od roku 1969 studoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě

• v roce 1972 založil se spolužáky hudební skupinu Berani

• kvůli neoficiální petici byl ze studia vyloučen roku 1974

• od roku 1982 působil jako diákon v Západočeském seniorátě ČCE pro Chodov

• v době natáčení (2023) žil v Praze

Jan Mamula vyrůstal v Kutné Hoře v prostředí evangelické fary jako jedináček obklopený péčí dospělých a prarodičů. Komunita evangelického sboru ho ovlivnila stejně jako procházky s nemluvným dědečkem, přesto chtěl být až do střední školy strojařem nebo elektrotechnikem. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa zastihl nad ránem 21. srpna 1968 osmnáctiletého Jana Mamulu na rybách. Pruty zahodil, k rybaření se už nikdy nevrátil a pod dojmem zjitřené atmosféry se o něco později rozhodl, že bude sloužit vlasti jako kazatel. Svému slovu dostál a navázal tak na odkaz svého pradědečka Viktora Szalatnaye, který byl charismatickou postavou evangelické komunity v Kutné Hoře.

Dědeček mne ovlivnil na celý život

Jan Mamula se narodil 4. března 1950 v Praze-Bubenči, dětství však prožíval v Kutné Hoře. Maminka Lydie Mamulová, rozená Hofreiterová, pracovala jako laborantka v Obvodním ústavu národního zdraví (OÚNZ). Otec Jan Mamula byl inženýrem chemikem, avšak kvůli psychickým problémům s rodinou nežil. Jeho rodina pocházela Ostravska, původně z Černé Hory, dědeček Čeněk Mamula prý sloužil jako kuchař na ponorce v zálivu Boka Kotorská, kde dokonce existuje ostrov s názvem Mamula.

Babička Hofreiterová byla z rodiny významného evangelického reformovaného faráře Viktora Szalatnaye, který se roku 1981 stal prvním farářem kutnohorského samostatného sboru a byl jím 48 let.[1] Dědeček, který pocházel z katolické rodiny z Plzeňska, se tedy přiženil na evangelickou faru a pracoval jako hlavní účetní známé továrny na čokoládu Lidka. Malý Jan byl jedináčkem a nevyrůstal se svým s otcem, zato byl zahrnut péčí dospělých z maminčiny strany. Dědeček Hofreiter po znárodnění čokoládovny komunisty v roce 1948 utrpěl dvě mrtvice a téměř nemluvil. Přesto se stal jedním z nejdůležitějších lidí v životě Jana Mamuly. Čas strávený s dědečkem mu už v dětství pomohl uvědomit si význam péče o seniory a handicapované a jak říká: „To mne asi pak určilo v těch pomáhajících profesích, ta potřeba empatie.“

Rodina požívala v Kutné Hoře respektu a zejména v komunitě okolo fary měli výsadní postavení. Jan Mamula si užíval svobodné dětství, s kamarády zůstávali venku až do tmy. „Mám krásné vzpomínky, jak jsme šmejdili, kde se dalo,“ říká. Zahrada jejich domu na Havířské stezce byla ale i místem setkávání dospělých po nedělních fotbalových zápasech. „Malej Jeníček Mamula tehdy pronesl něco jako ‚Komunisti jsou svině‘. Na mě skočili a přitiskli na mě polštář, abych mlčel, všichni ztuhli,“ vzpomíná pamětník na setkání s atmosférou strachu v 50. letech. Ačkoliv ho formovalo prostředí církve, vstoupil do Pionýra a nevybavuje si, že by měl ve škole problémy kvůli víře.

Zážitek z okupace 1968 byl pro mne krokem k dospělosti

Po ukončení základní školy začal Jan Mamula studovat  elektrotechniku na průmyslové škole v Kutné Hoře. „Tam jsem se naučil základům všech řemesel a strojařiny a to mě celý život formovalo,“ vybavuje si pamětník roky strávené na střední škole. Kromě toho dostal i příležitost vést školní časopis Echo, do kterého občas sám přispíval a který obsahoval většinou školní zprávy, vtipy a rozhovory. Po maturitě měl v plánu studovat na inženýra, osud však rozhodl jinak.

Dne 21. srpna 1968 ve 4 hodiny ráno seděl Jan Mamula v Kácově na loďce a chytal ryby. „Bylo mi divný, že jezdí jiný vlaky, ale já jsem čekal na cejny a okolo sedmý už začínali brát, ale najednou po stráni běží maminka, v ruce tranzistorák, a volá:  ‚Honzo, jsou tady Rusové.’ Tak jsem zahodil pruty a už jsem na ně od té doby nesáhl,“ popisuje pamětník chvíli, kdy nejen do jeho života zasáhla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. V důsledku silného prožívání atmosféry srpna a následujících měsíců se Jan Matula rozhodl, že se stane kazatelem jako jeho pradědeček Viktor Szalatnay. „Já jsem učinil rozhodnutí, že budu bojovat za pravdu jako Mistr Jan Hus a budu sloužit vlasti jako kazatel a vnitřně jsem se identifikoval se svým pradědem.“ Ve škole si tím získal respekt, jeho maminka si nebyla správností jeho rozhodnutí jistá, avšak pamětník se touto nelehkou cestou vydal.

V kostele jsem byl pečenej vařenej

Kromě okupace a rodiny Jana Matulu k dráze kazatele předurčilo i dětství strávené na faře. „V evangelickém kostele jsem byl pečenej vařenej, sbor byl bezpečné prostředí,“ vysvětluje pamětník, proč pro něj nešlo o krok do neznáma. Svého praděda Viktora Szalatnaye již nepoznal, ale setkával se léta s druhým kutnohorským evangelickým farářem, Janem Dusem, který byl výraznou postavou tamního sboru mezi lety 1939-1968.

Krátce po okupaci své působení v Kutné Hoře započal farář Ctirad Novák, další důležitý člověk v pamětníkově životě. Ctirad Novák předtím sloužil v Chodově a Zruči nad Sázavou (což byla shodou okolností později i místa působení Jana Mamuly), v roce 1969 mu byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti za převoz zakázané literatury do Nizozemí, a tak pracoval v tiskárně v Kolíně.[2] „Radek mě velice ovlivnil, trochu jako otec, měl  bezmeznou trpělivost a uměl naslouchat,“ vzpomíná pamětník. Ctirad Novák byl zástupcem takzvané „církve ortodoxů“ kolem Miroslava Hájka a Jiřího Doležala, přesto dokázal spojovat antagonistické názory na evangelické faře. Byl i umělecky založený a spolu s přáteli se stýkal například se známým fotografem Tarasem Kuščynskym, jehož dílo na pamětníka také silně zapůsobilo.

Na teologii vám nejdřív všechno vezmou

V roce 1969 začal Jan Mamula studovat tehdejší Komenského evangelické bohoslovecké fakultě (dnešní Evangelická teologická fakulta,) kde v té době vyučovali starší profesoři Josef Lukl Hromádka, František Mrázek Dobiáš, Jan Heller, Josef Bohuslav Souček a Josef B. Jeschke, fakulta se však už začala dostávat pod větší vliv státních orgánů. Fakulta naučila pamětníka úctě k diskuzi, politickému uvažování i analytické práci s biblickými prameny. Věta profesora Jeschkeho, „ Na teologii vám nejdřív všechno vezmou a pak vám to po kouskách vrátí,“ rezonuje v pamětníkovi dodnes.

Na škole se Jan Mamula seznámil se svou budoucí ženou Lýdií, vzali se roku 1972. Před ukončením studia však Jan Mamula, František Šilar a přes 20 dalších studentů podepsali petici proti odebírání státních souhlasů k výkonu duchovenské služby a odeslali ji na ministerstvo kultury. Tehdejší vedení fakulty se za ně nepostavilo a iniciátory petice vyloučilo ze studia. „Oni zůstali uzamčení v tom pocitu, že museli chránit fakultu,“ vzpomíná Jan Mamula na pocity hořkosti, které tehdy zažíval. Ačkoliv prý mohl o rok později fakultu dostudovat, titul už nezískal.

Ještě během studia, v roce 1972, Jan Mamula na kolejích V Jirchářích založil spolu s Františkem Šilarem, Jiřím Najbrtem a Pavlem Dvořáčkem hudební skupinu Berani, která se stala velmi populární. Na jejich repertoáru převládaly černošské spirituály přeložené do češtiny a Berani často veřejně vystupovali.[3] „V Malostranské besedě byla bezva atmosféra,“ vzpomíná Jan Mamula na koncerty v Praze. Zúčastnili se také folkového festivalu Porta, kde jako bohoslovci nemohli dostat cenu, odešli tedy alespoň s uznáním za umělecký přínos. Tehdy měl pamětník nastoupit povinnou vojenskou službu. Výhodou by pro něj bylo sloužit v Armádním uměleckém souboru (AUS), kam ho ovšem z kádrových důvodů nepřijali, později získal tzv. modrou knížku a vojenské povinnosti byl zproštěn.  

To je Boží mejdan, co tu máme v Boleslavi

V době, kdy Jan Mamula vystupoval se skupinou Berani, setkal se i s inspirativním okruhem lidí kolem evangelického duchovního a signatáře Charty 77 Alfréda Kocába, který tou dobou působil v Mladé Boleslavi. Pozdější setkání s ním, kterých se účastnila i psycholožka Darja Kocábová a Lýdia Mamulová, byla pro Jana Mamulu dalším krokem v duchovním vedení. „Byl jedním z těch, kteří ukazovali mystický rozměr víry. Celé noci se sedělo a povídalo a Alfréd mezi námi chodil a říkal: ‚My tu máme takový Boží mejdan.’ Také Alfréd Kocáb působil nejprve ve sboru ve Zruči nad Sázavou a v Chodově u Karlových Varů.

Poté, co nemohl dokončit vysokoškolská studia v řádném termínu, odstěhoval se Jan Mamula se svou ženou do Zruče nad Sázavou, kde žil 7 let a pracoval dva roky v obuvnickém podniku Sázavan jako dělník a elektrikář. Bydleli na faře, kde později dělal kostelníka a místokurátora. Ze Zruče se rodina přestěhovala do Hvozdnice. Odtud Jan Mamula dojížděl do Prahy, kde pracoval jako topič nejprve v hotelu Esplanade, později v Anežském klášteře. Přestože šlo o manuální nekvalifikovanou práci, poskytovala mu jistou míru svobody.  V té době ani neměl motivaci vykonávat duchovenskou službu, chtěl být fotografem, ale po náhodném setkání s přítelem se rozhodl stát diakonem. „Já jsem do církve nastoupil zadními dveřmi, jako ‚dělňas‘, jako diakon.“ Následně dlouho čekal na udělení státního souhlasu, který nakonec dostal v roce 1982 jako diakon Českobratrské církve evangelické (ČCE) Západočeského seniorátu pro Chodov.

Chodov nebyla dobrá adresa

„Chodov byl za trest, to byla výspa,“ říká Jan Mamula, „bylo to daleko, byli tam repatrianti z Horního Slezska.“ Přestože služba v tomto regionu nebyla vždy jednoduchá, pamětník si tamní obyvatele oblíbil jako upřímné a ryzí lidi. Na církevní svátky přijíždělo do Chodova mnoho bývalých sudetských Němců a také místní sledovali spíše západoněmeckou televizi, jejíž signál tu mohli zachytit. Důležitým bylo pro Jana Mamulu setkání s Boženou Krejčovou, malířkou, která se v okolí věnovala sakrální malbě.

Činnost evangelické církve v Chodově dozoroval, jako se tomu dělo všude, církevní tajemník, s ním však neměl Jan Mamula žádné větší problémy. Také Státní bezpečnost (StB) se podle jeho slov o něj tolik nezajímala, protože v centru jejich pozornosti v západních Čechách byli Svědkové Jehovovi. Přesto byl několikrát na StB vyslýchán. „Já nejsem typ, který by unesl tlaky,“ vysvětluje, proč nepodepsal Chartu 77, se kterou vnitřně souzněl.  Při jednom z výslechů se ho příslušník StB zeptal, zda podepsal, když odpověděl, ať si to zjistí sami, vznikla domněnka, že je signatářem. To potvrzuje signální Svazek kontrarozvědného rozpracování arch. č.KR-8719 PL, který StB na Jana Mamulu založila pod krycím jménem „Ahmed“. V letech 1984 a 1985 pamětníka prověřovali za účelem zjištění, zda podepsal Chartu a zda nezneužívá náboženskou činnost k politickým účelům. Dokázat podpis Charty ani zjistit trestnou činnost se podle dokumentů StB nepodařilo a po několika „vynucených stycích“ navrhli svazek k archivaci. StB také registrovala všechny účastníky synodu ČCE v listopadu 1989, což dokládá objektový svazek arch. č.OB-1795 MV.[4]

V době sametové revoluce  v roce 1989 žil Jan Mamula ještě v Chodově. Tehdy byl členem církevního shromáždění, synodu ČCE, který zasedal v Praze právě 17. listopadu.  Na shromáždění přišli i zmlácení studenti po brutálním policejním zákroku na Národní třídě. „To byla vzácná chvíle pocitu, že jsme ve středu dění,“ vzpomíná Jan Mamula. Představitelé církve na zákrok ihned reagovali, ale po skončení shromáždění se někteří obávali zásahu proti účastníkům synodu a „říkali jsme si, jestli jsme nebyli ve špatnou chvíli na špatném místě“, vzpomíná pamětník, který se dokonce obával dokonce návratu domů.

Sametovou revoluci Jan Mamula uvítal, do roku 1990 ještě působil jako diakon Západočeského seniorátu pro Chodov, poté ve Sněžném, Praze a Českém Brodě. V důchodu začal pracovat se dřevem a na soustruhu vytvářet výrobky ve své dílně Dřevotoč. S manželkou Lydií vychovali tři děti, Bohdana, Marii a Štěpána, v roce 2023 žil Jan Mamula v Praze.

 

[1] Sbor Československé církve evangelické v Kutné Hoře. Online. FARNÍ SBOR V KUTNÉ HOŘE. Českobratrská církev evangelická. 2020. Dostupné z: https://kutna-hora.evangnet.cz/historie/. [cit. 2023-12-16].

[2] Českobratrská církev evangelická v době nesvobody 1945 - 1989. Online. PFANN, Michael. CESTA CÍRKVE Českobratrská církev evangelická v době nesvobody 1945 - 1989. 2019. Dostupné z: https://cestacirkve.evangnet.cz/farar-ctirad-novak-prvni-soudni-proces-s-fararem-cce-po-roce-1968. [cit. 2023-12-16].

[3] ONDROVÁ, Kateřina. Beraní hodnoty v praxi. Online, Bakalářská práce, vedoucí doc. PhDr. Zdeněk Pinc. Dspace.cuni.cz: Fakulta humanitních studií UK, 2010. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/26616/130000741.pdf?sequence=1&isAllowed=y. [cit. 2023-12-17].

[4] Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály