Jan Mamula

„My jsme s Frantou, nebo my, Franta byl iniciátorem toho a to byla taková petice.“ – „Franta Šilar?“ – „Franta Šilar. A nás to asi dvacet nebo pětadvacet podepsalo, šlo to na ministerstvo a byl to naprosto upřímný výtrysk naší úzkosti, že žijeme v době, kdy našim farářům, kterých si vážíme, berou souhlasy a my máme jít do církve, tak jsme vlastně velice nevinný text poslali tomu bez… obešli jsme teda instanční cestu, jako mimo fakultu, a poslali jsme to na ministerstvo kultury.“

„A já jsem se poprvé chystal jako sám jít chytat cejny, protože cejni začínají někdy právě koncem toho srpna, vnadil jsem si tam určitý místo, připravil jsem si loď, kotvu, dodneška to nechápu, ale já jsem tenkrát vstával třeba ve tři hodiny, ve čtyři hodiny už jsem na loďce seděl a čekal. A bylo mi divný, že prostě jezdí nějaký jiný vlaky než jindy, zas nějaký náklaďák a pak zase jiný, nade mnou lítaly vrtulníky, ale já jsem čekal na ty cejny a už začínali brát, asi tak kolem sedmý hodiny, a najednou po stráni běží maminka, v ruce drží tranzistorák, to byl ještě takovej ten, co byl v kožence zabalenej, a říká: ‚Honzo, pojď sem, jsou tady Rusové.' Tak jsem vzal ty pruty, hodil je do kouta a už jsem na ně od tý doby nesáhl.“

„A bylo vždycky zvykem, že v neděli, když se hrálo utkání, tak na stráni u plotu naší zahrady byly desítky chlapů a dědeček je taky pouštěl na naše schody a tak dále. Prostě taková zvláštní nedělní nálada, všichni tam fandili tomu fotbalu. A pamatuju se, to je jedna z mých nejstarších vzpomínek na dětství, že tam my jsme na naší straně za plotem měli takový piknik připravený, byla tam taky babička, která tam jinak moc nechodila a zkrátka něco se popíjelo, něco se jedlo a malej Jeníček Mamula v takový chvíli prostě pronesl něco ve smyslu ‚Komunisti jsou svině'. Myslím si, že takhle silně se to tenkrát u nás neříkalo, ale něco…A na mě skočili a přitiskli na mě polštář, abych mlčel, a všichni ztuhli, protože tam byli kolem toho ty lidi. Tak to byl tak rok padesát tři, padesát čtyři, padesát pět, moje první setkání s realitou.“