Lýdia Mamulová

* 1952

  • „Zažili jsme tam teda taky první moje volby státní. My jsme nešli k těm volbám a my jsme byli doma a hrála pořád hudba, taková ta, jak se tomu říká, prostě budovatelská hudba v Zruči nad Sázavou, malý městečko, že jo. A pak najednou zvoní telefon asi ve dvě hodiny: ,Vy jste nebyli u voleb ještě, tak abyste přišli, aby jako jste odvolili.´ Já jsem říkala: ,No, my nepůjdeme volit.´ Oni: ,Tak nemusíte chodit, my za váma přijedeme s urnou!´ Tohle já jsem říkala, že ale my nechceme volit. A chvilku jsem se s tou paní bavila, že teda nepůjdem k těm volbám a ona se snažila nějak nás přemluvit, abysme šli. Tak jsem řekla, že teda opravdu nepůjdeme, tak to složila sluchátko. A za chvilku zhasla hudba. Bylo po volbách.“

  • „No, podepsalo nás to 22 studentů. A když se to teda dověděla fakulta, tak byli na nás naštvaný a děkan Molnár říkal, že teda to je naprostá blbost, co děláme, že takhle se to nedá prostě dělat. Přitom on vůbec nebyl jakoby pro komunisty, jo, ale prostě tak pak víme, jak to vše bylo. Ale každopádně prostě nám za to vynadal, říkali nám, že jsme to měli podat jako regulérní cestou přes fakultu, že jo, což Franta říkal, že to by se nikam nedostalo, to by prostě oni zachytili a nikam by to dál nešlo.“

  • „No, takže jsem byla na první brigádě a na první brigádě jsem byla v osmašedesátém roce. Byli jsme v Aloisově a byli jsme tam v době, kdy přišly sovětský vojska.“ –„Někde v Jeseníkách byl ten Aloisov?“ – „V Jeseníkách. A jelo se. Já jsem musela asi čtyřikrát přestupovat z tý Bratislavy, vlakem do Brna, pak tam do Hanušovic a nahoru. Takže jsem přijela na tu brigádu. Ona měla být v Branné, což je taková menší chatka v lese s elektrikou, a protože nás bylo asi 26, tak jsme byli v Aloisově, což byla chata v tom lese přímo, prostě chata, kde nebyla elektrika. A tenkrát nás šéfoval Tomáš Bísek, s manželkou tam byl, už měli, myslím, i nějaký děti. A byla tam plejáda všech bohoslovců, takže tam byli, já nevím, kdo všechno to tam tenkrát byl – třeba Bob Vašteckej, už si to všechno nevzpomenu, ale byl tam třeba taky Dan Drápal – prostě jako spousta bohoslovců. A bylo to teda v srpnu a my jsme šli ráno do práce a my jsme museli jít přes kopec, protože jsme byli přihlášeni do té Branné, takže jsme byli v polesí Branná a ne Aloisov, takže jsme šli hodinu a půl do práce. Přišli jsme tam, na klády jsme si sedli a teď najednou pozdvižení, že teda Rusové jsou tady. Hajnej prostě, že teda letadla ruský a tanky, že prostě to je na hranicích.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 26.10.2023

    (audio)
    duration: 02:09:43
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 25.01.2024

    (audio)
    duration: 03:12:31
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nejdůležitější je být věrný pravdě, lásce a spravedlnosti

Lýdia Mamulová, 1970
Lýdia Mamulová, 1970
photo: Archiv pamětnice

Lýdia Matulová, rozená Prudilová, se narodila 4. března 1952 v Bratislavě Vlastimile a Rudolfovi Prudilovým. Otec pocházel z evangelického prostředí, matka z katolického. Své děti vychovávali v evangelickém duchu. V Bratislavě navštěvovali různé komunity – reformovanou církev, baptisty i metodisty. Roku 1970 Lýdia Mamulová odmaturovala a nastoupila ke studiu Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze. V roce 1974 jako jedna z dvaadvaceti studentů podepsala petiční dopis odsuzující odebrání státního souhlasu farářům Alfrédu Kocábovi a Jakubovi S. Trojanovi. Studium nedokončila z osobních důvodů. V následujících letech vystřídali Mamulovi několik působišť – žili ve Žďáru nad Sázavou, Hvozdnicích a poté v Chodově u Karlových Varů. Před sametovou revolucí začala působit jako diakonka v Sokolově. Do roku 1997 žili na Vysočině v Daňkovicích. Poté působila ve sboru v pražském Radotíně. Roku 2003 se stala seniorkou Českobratrské církve evangelické, což ji učinilo první ženou v této funkci. Do roku 2018 pracovala jako farářka v Kostele Svatého Salvátora na pražském Starém Městě. S manželem vychovali tři děti. Roku 2023 žila v Praze.