The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lýdia Mamulová (* 1952)

• narozena 4. března 1952 v Bratislavě

• otec pocházel z evangelického prostředí, matka z katolického, děti vychovávali v evangelickém duchu

• v letech 1970–1974 studovala na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze, studium nedokončila z osobních důvodů

• signatářka studentského petičního dopisu odsuzujícího odebrání státního souhlasu farářům Alfrédu Kocábovi a Jakubovi S. Trojanovi

• před sametovou revolucí začala působit jako diakonka v Sokolově, poté činná ve sboru v Daňkovicích a pražském Radotíně

• roku 2003 se stala první ženou seniorkou Českobratrské církve evangelické

• do roku 2018 pracovala jako farářka v Kostele Svatého Salvátora na pražském Starém Městě

• roku 2023 žila v Praze

Narodila se do křesťanského prostředí, které ji v mnoha směrech formovalo. Právě ve víře našla Lýdia Mamulová oporu v mnoha náročných chvílích v životě. Když přišla v jednom jediném roce během studia teologie o své nenarozené dítě, mladší sestru i otce, byli její blízcí a víra to, co jí pomohlo tragické období překonat. Nejspíš i to ji utvrdilo v přesvědčení, že se chce stát farářkou a nabízet tak podporu i dalším.

Maminka zůstala v šestnácti letech sama

Lýdia Mamulová, rozená Prudilová, se narodila 4. března 1952 v Bratislavě Vlastimile a Rudolfovi Prudilovým. Její rodiče dělil poměrně velký věkový rozdíl, otec byl o osmadvacet let starší než jeho žena. Vlastimila Prudilová (celým jménem Vlastimila Dagmar Anna Bedřiška) se narodila jako Vaňková do smíšené rodiny. Její matka Hermína, rozená Hermanová, pocházela z Vídně, odkud se později přestěhovala do Šumperka. Otec Vlastimil Vaněk byl Čech. Hermína Hermannová se nikdy nenaučila pořádně česky, a tak vyrůstala matka pamětnice v bilingvní rodině.

Během druhé světové války se Vaňkovi přestěhovali do Velkého Meziříčí, kde dědeček Lýdie Mamulové působil jako okresní hejtman (konkrétně od 1. října 1941).[1] Po osvobození ho nařkli z kolaborace – údajně Němcům podával jisté informace z dění ve městě. Podrobnosti celé události ovšem Lýdia Mamulová nezná. Prarodiče se nejspíš někdy v té době rozvedli. Vlastimil Vaněk byl podle slov jeho vnučky odsouzen až napotřetí, a to na pět let odnětí svobody. Mezitím se babička Hermína rozhodla odejít do Německa. Důvodem bylo to, že její dcera z prvního manželství (nevlastní sestra Vlastimily Prudilové) se chystala odcestovat za svým nastávajícím do Hamburku. Babička a její rodiče ji tedy následovali. „Maminka tak zůstala v šestnácti letech sama v Brně,“ říká Lýdia Mamulová. Matka se ocitla v těžké situaci, zůstala bez rodičů, složitě si sháněla práci a snažila se nějak uživit. Roku 1950 se provdala za staršího muže Rudolfa Prudila, se kterým později vychovala dvě dcery.

Rudolf Prudil, povoláním úředník, pocházel ze selské evangelické rodiny z Moravy. Jeho příbuzní měli hospodářství v Rosičce nedaleko Žďáru nad Sázavou, kde Lýdia Mamulová trávila vždy celé letní prázdniny. Vlastimila Prudilová, která vyrůstala v katolickém prostředí, po svatbě ovšem přijala evangelickou víru. Lýdia Mamulová tak vyrůstala v prostředí evangelickém.  

Nosit barevné punčochy bylo podle komunistů nemorální

Rodiče se z Brna přestěhovali do Bratislavy, která je přitahovala jako na tehdejší dobu poměrně multikulturní město poblíž hranic. První roky ovšem v Bratislavě žil Rudolf Prudil sám, jeho žena zůstala v Rosičce s jeho příbuznými. Časem jí došla trpělivost a prosadila si, aby se mohla vrátit do Bratislavy, kde začala pracovat jako uklízečka na stavební fakultě. Později působila jako sekretářka na chemické fakultě.

Lýdia Mamulová prožívala šťastné dětství v centru Bratislavy. Letní prázdniny prázdniny trávila se sestrou v Rosičce, kde pásly dobytek a užívaly si pobytu v přírodě. Na Slovensku pak chodily do nedaleké základní školy a volné chvíli trávily na hřišti v parku. Hodně jejich času také naplňovala víra. „V neděli jsme chodili v půl deváté na bohoslužbu v reformovaném kostele. Pak byla nedělní škola u baptistů,“ popisuje a dodává: „V úterý jsme měli biblickou hodinu u metodistů a pak ještě hodina u reformovaných a církve bratrské.“

Jednou za čas Prudilovým chodil velký balík z Hamburku od tety, nevlastní sestry matky. Ta jim posílala západní jídlo a obnošené oblečení pro děti. Obojí se rodině samozřejmě hodilo. A tak byla každý další balíček od tety, kterou nikdy neviděla, pro Lýdii Mamulovou vzrušující. Vzpomíná, že ovšem museli platit velké clo. Když jednou přišly z Německa krásné barevné punčochy, s nadšením si je oblékla do školy. Tam se ovšem setkala s nepochopením. „Učitelky mi je zakázaly. Nosit barevné punčochy bylo nemorální. Všechno ze Západu bylo špatné,“ říká.

V roce 1966 poprvé mohla navštívit tetu a babičku v Hamburku (matka za nimi byla už o dva roky dříve). Se svou babičkou si ovšem moc popovídat nemohla, protože neuměla česky a Lýdia Mamulová tehdy neovládala němčinu. Roku 1967 ukončila základní devítileté vzdělání a nastoupila na střední školu všeobecně vzdělávací (obdoba dnešního gymnázia). Někdy v té době začala jezdit na evangelické tábory, které jim doporučil farář Klapuš z Olešnice nedaleko Rosičky. Tam se seznámila s dalšími mladými lidmi z evangelického prostředí. Na přelomu roku 1967 a 1968 se pak vydala na kurz v semináři v Jirchářích, kde se seznámila s písničkářem Bohdanem Mikoláškem. Zároveň tam dostala pozvánku na evangelické brigády. První z nich se účastnila v srpnu 1968 v Aloisově v Jeseníkách a vedl ji farář Tomáš Bísek. Tam se také dozvěděla o invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna toho roku. „My jsme šli ráno hodinu a půl do práce. Přišli jsme tam, na klády jsme si sedli a teď najednou pozdvižení, že teda Rusové jsou tady. Hajný říkal, že jsou tu letadla ruský a tanky,“ vzpomíná.

Normalizaci jsme se nechtěli podvolit

Roku 1970 Lýdia Mamulová odmaturovala a rozhodla se pro studium Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze, kam ji přijali. Důvodem byl celoživotní zájem o víru: „Chtěla jsem zjistit, jak to vlastně je,“ říká. Stěhování do hlavního města Československa si vysnila už dávno. Život v Bratislavě měla sice ráda, ale byl pro ni jen jakousi přestupní stanicí. Spolu s dalšími studenty bydlela v budově bohosloveckého semináře v ulici V Jirchářích na Novém Městě. Studium ji bavilo a byla šťastná. Na škole se seznámila se svým budoucím mužem Janem Mamulou, vzali se roku 1972.

V lednu roku 1974 odebrali státní souhlas farářům Alfrédu Kocábovi a Jakubovi S. Trojanovi. Takzvaný státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti udělovaly komunistické úřady. Pokud bez něj farář vykonával svou práci, neměl nárok na plat ani důchod a hrozila mu perzekuce ze strany režimu. Jak vzpomínal pro Paměť národa další tehdejší student Martin Zlatohlávek: „Vedlo to k tomu, že na fakultě mezi studenty vznikl dopis, kdy se studenti dotazovali na ministerstvu kultury, tehdy pod něj spadaly teologické fakulty, na odbor církevní, jaký smysl má studium na teologii, když jsou odebírány státní souhlasy.“ K podpisu se připojila i Lýdia Mamulová a její manžel. Petiční dopis podepsalo dvacet dva studentů, což byla asi třetina fakulty. Brzy začalo vyšetřování, kdo za akcí stojí. V jeho čele stáli profesoři Jaroslav N. Ondra a Milan Opočenský. Vedení sestavilo prohlášení o čtyřech bodech, které měli zainteresovaní podepsat, aby se vyhnuli postihu. Prohlášení nikdo nepodepsal.

Později si profesoři zvali studenty jednotlivě a vedli jakýsi výslech. V návaznosti na to vybralo vedení fakulty pět studentů, kteří měli být mozkem celé akce. Údajně se ale netrefili, a postihli dokonce i Věru Matulovou, která v této souvislosti nebyla vůbec akční. Vyloučili taky jejího bratra Františka Matulu, Františka Šilara, který byl skutečně autorem dopisu, Martina Zlatohlávka a Jana Mamulu. Studium nakonec nedokončila z osobních důvodů ani Lýdia Mamulová. Ta prožila tragický rok – nejprve přišla na začátku roku 1974 o své nenarozené dítě, v létě jí potom tragicky zemřela po zásahu elektrickým proudem mladší sestra a na podzim zahynul pod koly automobilu její otec. Toto psychicky velmi náročné období ji pomohla překonat právě víra.

Zůstali jsme úplně bez peněz

Roku 1976 se manželům Mamulovým narodil první syn Bohdan. Žili ve Zruči nad Sázavou, kde zůstali následujících sedm let. Lýdia Mamulová se starala o děti, manžel pracoval dva roky v obuvnickém podniku Sázavan jako dělník a elektrikář. Bydleli na faře, kde později Jan Mamula působil jako kostelník a místokurátor. V té době měla rodina finanční problémy, protože manžel nemohl sehnat řádně ohodnocenou práci. Ze Zruče se Mamulovi později přestěhovali do Hvozdnice. Odtud Jan Mamula dojížděl do Prahy, kde pracoval jako topič. Později se rozhodl stát se diákonem. Nakonec získal státní souhlas a v roce 1982 začal působit jako diakon Českobratrské církve evangelické (ČCE) Západočeského seniorátu pro Chodov. Mezitím začala Lýdia Mamulová dojíždět jako diakonka do Sokolova, kde měla ovšem spory s tamním farářem. V Chodově ještě prožili Mamulovi sametovou revoluci. Nakonec ale odešli zpátky na Vysočinu, konkrétně do Daňkovic, kde byli až do roku 1997.

Poté se přestěhovali do pražského Radotína, kde nejprve působila na poloviční úvazek, roku 2002 pak dostala úvazek plný. Roku 2003 se stala seniorkou Českobratrské církve evangelické, což ji učinilo za pětaosmdesát let existence církve první ženou v této funkci. Z radotínského sboru odešla roku 2012. Poté působila až do roku 2018 jako farářka v Kostele Svatého Salvátora na pražském Starém Městě. S manželem vychovali tři děti – Bohdana, Marii a Štěpána. Roku 2023 žila v Praze.

 

[1] HODEČEK, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin. Brno 2008, s. 304.