Jana Marco

* 1966

  • „Měli jsme sraz na Vinohradech, už nevím u koho, a šli jsme pěšky dolů z Vinohrad na Václavák. Tam jsme položili květiny, ale už nás tehdy sledovala Státní bezpečnost, jak civilní, tak ozbrojené uniformované složky. Byla to trochu strkačka. My jsme [k soše sv. Václava] položili ty květiny, ten řetěz tam byl stejně jako teď. Oni ty květiny vzali, vrátili nám je a zase odstoupili. My jsme zase ty květiny vzali a zase jsme je tam položili, takto asi třikrát, až se naštvali a řekli: ‚Tak, končíme.‘ Vzali nás všechny do auta, naložili a odvezli na výslech do Školské nebo Bartolomějské. Ale mezitím, co se tam tohle dělo, což mohlo trvat tak půl tři čtvrtě hodiny, to tam začalo sledovat víc lidí. Začali se okolo srocovat a začali sledovat, co se děje, a volali na ty policajty: ‚Nechte je!‘ a ‚Nechte je tam položit ty kytky!‘ Oni s námi už začali jako šíbovat a shromažďoval se tam okolo dav. To bylo nahoře u Domu potravin, tam byla kolmo k chodníku zaparkovaná policejní auta. Oni nás do těch aut dávali a tam už lidi spontánně začali skandovat: ‚Pusťe je!‘ ‚Nechte je!‘ ‚Chceme svobodu!‘ a takováto hesla.“

  • „Jak jsem vám předtím říkala, že mě přátelé vyškolili na ty výslechy… To spočívalo v tom, že buď máte možnost mlčet a vlastně nic neříkat, což je poměrně těžké dlouho. Když okolo vás sedí několik dospělých zkušených lidí, tak je riziko, že se prostě prořeknete nebo že to nevydržíte nebo něco takového. Druhá metoda byla najít si nějaké svoje vlastní téma a o tom volně mluvit, aby se uvolnila emoce, aby se uvolnilo to napětí, aby člověk mohl komunikovat, ale věděl, že neudělal žádnou chybu. Třetí metoda, tu všichni doporučovali nepoužívat, to byla metoda ‚odpovídej, ale neřekni nikdy nic konkrétního.‘ Myslím si, že se do toho lehko člověk zaplete a může se třeba podřeknout nebo ublíží někomu, ani neví. Prostě z něj policajti vytáhnou nějakou informaci a on si toho není ani vědom. Tak já jsem si vždycky vybrala tu druhou metodu, a to je to, že jsem si našla svoje vlastní téma a o tom jsem volně mluvila. Oni byli trošku jako na mrtvici, ale nemohli se mnou nic dělat.“

  • „Já jsem vůbec k tomu vymezení proti režimu a k nějakým vlastním aktivitám dostala přes literaturu, přes kulturu a přes hudbu, protože jsem si v nějakých patnácti šestnácti sedmnácti řekla, a to už si pamatuji takovou konkrétní myšlenku, která ve mně byla a dodneška to ve mně utkvělo: ‚No přeci tady do konce života nebudu poslouchat Karla Gotta a Helenu Vondráčkovou a číst nějaký knížky, který mi někdo povolí, když jsou daleko větší možnosti jak na literaturu, tak na hudbu. A já se toho chci víc dozvědět a chci toho víc číst a chci toho víc poslouchat.‘ To mě samo vymezilo proti režimu, protože ten režim mi to neumožňoval.“ – „Čili to bylo přes kulturní věci?“ – „Vlastně to bylo přes kulturní věci. Tak já jsem se k tomu i dostala, přes Jazzovou sekci.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 14.02.2022

    (audio)
    duration: 01:19:42
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 17.05.2022

    (audio)
    duration: 01:01:30
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Chtěla jen položit květiny. Dostala devět měsíců natvrdo

Jana Marco roce 1985
Jana Marco roce 1985
photo: Archiv pamětníka

Jana Marco, rozená Pacholíková, se narodila 16. září 1966 ve Šternberku, ale už od dětství bydlela v Praze. Matka pracovala jako výzkumná pracovnice, otec jako stavební inženýr. Oba byli v roce 1968 vyhozeni ze strany, což je odsoudilo k práci na řadových místech. V dospívání ji to táhlo k západní kultuře a v devatenácti se stala členkou Jazzové sekce. Postavila se za její vedení, když režim začal skupinu v druhé polovině 80. let perzekuovat. Stála při zrodu Nezávislého mírového sdružení a jeho jménem promluvila i na demonstraci na Škroupově náměstí v roce 1988. Byla zatčena během Palachova týdne. Odsoudili ji na devět měsíců, z nichž si nakonec odseděla šest. Po propuštění podepsala petici Několik vět a pod svým tehdejším jménem Jana Petrová i Prohlášení Charty 77. Stála při vzniku Občanského fóra, za nějž byla po revoluci i poslankyní. Později byla též poslankyní za stranu ODS, které dělala i tiskovou mluvčí. V roce 1998 odešla z politiky. Několik let předsedala Radě Národní knihovny a rovněž byla předsedkyní Správní rady nadace Národní galerie. V roce 2022 žila v Praze a pracovala v PR agentuře PAN Solutions.