Jana Marco

„Jak jsem vám předtím říkala, že mě přátelé vyškolili na ty výslechy… To spočívalo v tom, že buď máte možnost mlčet a vlastně nic neříkat, což je poměrně těžké dlouho. Když okolo vás sedí několik dospělých zkušených lidí, tak je riziko, že se prostě prořeknete nebo že to nevydržíte nebo něco takového. Druhá metoda byla najít si nějaké svoje vlastní téma a o tom volně mluvit, aby se uvolnila emoce, aby se uvolnilo to napětí, aby člověk mohl komunikovat, ale věděl, že neudělal žádnou chybu. Třetí metoda, tu všichni doporučovali nepoužívat, to byla metoda ‚odpovídej, ale neřekni nikdy nic konkrétního.‘ Myslím si, že se do toho lehko člověk zaplete a může se třeba podřeknout nebo ublíží někomu, ani neví. Prostě z něj policajti vytáhnou nějakou informaci a on si toho není ani vědom. Tak já jsem si vždycky vybrala tu druhou metodu, a to je to, že jsem si našla svoje vlastní téma a o tom jsem volně mluvila. Oni byli trošku jako na mrtvici, ale nemohli se mnou nic dělat.“

„Já jsem vůbec k tomu vymezení proti režimu a k nějakým vlastním aktivitám dostala přes literaturu, přes kulturu a přes hudbu, protože jsem si v nějakých patnácti šestnácti sedmnácti řekla, a to už si pamatuji takovou konkrétní myšlenku, která ve mně byla a dodneška to ve mně utkvělo: ‚No přeci tady do konce života nebudu poslouchat Karla Gotta a Helenu Vondráčkovou a číst nějaký knížky, který mi někdo povolí, když jsou daleko větší možnosti jak na literaturu, tak na hudbu. A já se toho chci víc dozvědět a chci toho víc číst a chci toho víc poslouchat.‘ To mě samo vymezilo proti režimu, protože ten režim mi to neumožňoval.“ – „Čili to bylo přes kulturní věci?“ – „Vlastně to bylo přes kulturní věci. Tak já jsem se k tomu i dostala, přes Jazzovou sekci.“