Mgr. Lenka Marečková

„Tahleta báseň, ta se ztratila, tenkrát mi ji zabavili a už jsem ji nikdy neviděla. Leonid Iljič Brežněv tam nebyl jmenován, ale vcelku to bylo jasné. Byly to v podstatě takové reflexe na reakce těch spolužáků a spousta lidí kolem mě. Nebylo to nic světoborného: ‚Diktátor zemřel, davy zajásaly, jak velká bude jeho fotka v zítřejších novinách?‘ V podstatě to byly takovéto, dalo by se říci, nevinné věci. Ale tenkrát to prostě na ten kriminál stačilo.“

„Já jsem hledala nějaké spřízněné duše nebo jsem po nich toužila. A Chartu 77 jsem chtěla podepsat dlouho poté, co jsem se dozvěděla, že nezanikla a pořád žije. Ale nikoho jsem neznala, vůbec nikoho jsem neznala z tohoto prostředí. Až po tom prvním vězení jsem o tom nějakým způsobem... nebo bylo to v nějaké vinárně a byl tam Miroslav Hájek, teď už je po smrti, řečený Míra Nemíra, který se hodně znal s řadou chartistických rodin a hlavně s Václavem Bendou a jeho rodinou. Někdo mu řekl, že jsem byla zavřená za básničky. A my jsme se pustili do řeči a on, myslím, něco nadnesl o Chartě 77. A já jsem říkala: ‚Já bych ji hrozně chtěla podepsat, ale nevím kde.‘ A on mne tenkrát dovedl k Václavu Bendovi, kde jsem podepisovala Chartu. A rozmýšleli jsme se, protože to se už nějak oživoval ten můj proces, nechtěla jsem čekat, a tak jsem to prostě podepsala. V 85. mne odsoudili podruhé. Pak jsem se seznámila s dalšími lidmi zvučných jmen. Tenkrát to pro mne byly obrovské autority: Ing. Petr Uhl, Anna Šabatová, Petruška Šustrová, Dana Němcová, Václav Malý a posléze samozřejmě také Václav Havel a řada dalších. Bylo to pro mne trošku, jako když jsem se dostala do kouzelného světa.“