The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Marel (* 1936)

• narozen 21. května 1936 v Písku

• v roce 1947 nastoupil na víceleté gymnázium, které po roce jeho studia zavřeli

• později mu bylo zakázáno studovat jinou školu než dělnickou

• vyučil se strojním zámečníkem v Třeboni

• následně vystudoval strojní průmyslovou školu v Písku

• roku 1956 odmaturoval a vstoupil do armády jako tankista technik

• v roce 1963 šel studovat na vojenskou akademii a stal se inženýrem

• později byl vedoucím technikem pluku, dosáhl hodnosti podplukovník

• po roce 1968 odmítl prohlášení souhlasu se vstupem vojsk a byl vyhozen z KSČ i ze zaměstnání

• vystřídal řadu zaměstnání

• nakonec zakotvil v Lounech, kde vede kroužek železničního modelářství

Jiří Marel se narodil 21. května 1936 v Písku. Tam také vyrostl spolu se svým bratrem Václavem, jen o pár minut starším dvojčetem, maminkou Alžbětou a otcem, také Václavem, středoškolským profesorem. Matka Jiřího Marela pracovala jako soudní úřednice. První etapu dětství prožil v době druhé světové války. Z jejího průběhu si pamatuje hlavně nedostatek jídla a schovávání se před nálety. „Musely se stahovat rolety kvůli náletům. Tehdy je vyhlašovali sirénama. Ale tenkrát byla jiná siréna, dneska je vždycky první středa v měsíci, asi pět minut stejná, vodorovná, ale to bylo takový jako vlna, vždycky to vylítlo nahoru do toho hlubšího a zase vyššího tónu. To znamenalo, že máme jít do krytu. Tam byl kryt dole pod suterénem, byla to spíš prádelna. Pamatuju si, že jsme se na ty letadla dívali, někdy lítaly i celý svazy. Ty bombardovací doprovázený nějakejma těma stíhačkama, to bylo stříbrný na nebi, když bylo modro, tak bylo vidět, jak letěj v takovejch formacích v těch svazech, a bombardovaly hlavně Německo, Drážďany a ty větší města.“

Roku 1942 začal chodit do obecné školy, ze které je v roce 1944 Němci vyhodili a v jedné části budovy zřídili lazaret a v druhé sídlo Hitlerjugend. Jiří Marel vzpomíná na problémy, které s příchodem Hitlerjugend do města nastaly: „Ale sídlili tam i Hitlerjugend. A to byli kluci, že těm bylo lepší se vyhnout. Jednou tam přišli gestapáci, tajný, převlečený, a vyvlekli dva kluky z naší třídy a tam je někde zmydlili v nějakým kabinetě. Protože oni právě potom říkali, že šli po ulici a ty kluci se jim nevyhnuli, těm Hitlerjugend, ti se na ně vytahovali a pak ty kluci dostali nářez. Naštěstí je vrátili, to už si zase blíž nepamatuju, jak to s nima dopadlo.“ Na konci války jejich rodina přijala do bytu kapitána ruské armády. Jiří Marel se smíchem vzpomíná na podivné zvyky, které voják měl.

Nesměl jsem studovat

V roce 1947 nastoupil na víceleté gymnázium v Písku, které však bylo hned po prvním roce jeho studia zrušeno. Dokončil tedy obecnou školu, ale bylo mu sděleno, že jeho bratr sice smí studovat na střední škole, ale on musí mít pouze dělnickou profesi. Jiří Marel se šel proto učit strojním zámečníkem do Třeboně a domů dojížděl pouze jednou měsíčně. Po roce však z této školy odešel a přihlásil se na strojní průmyslovou školu v Písku. V roce 1956 odmaturoval a nastoupil na vojenské učiliště do Vyškova. Stal se technikem tankistou a v roce 1963 začal studovat inženýrství na Vojenské akademii v Brně. S manželkou si podali žádost o byt, který by byl co nejblíže Brnu. Dostali ho však až ve 102 kilometrů vzdálené Senici nad Myjavou. Jeho žena se synem zde bydleli zpočátku sami, protože jeho přeprava do školy a zpět domů byla velmi složitá.

Cesta do Prahy v srpnu 1968

Když jeho žena podruhé otěhotněla, přestěhovala se za rodiči do Prahy. Jiří Marel mezitím dostudoval a byl převelen do Jindřichova Hradce. Dne 20. srpna 1968 přicestoval domů do Senice a šel si v klidu lehnout. „Dvacátýho jsem cestoval do tý Senice, a když jsem tam přijel, tak večer nic netuše, co se děje, tak se ani nepouštělo rádio. A ráno vstanu a oni tam před námi, kasárny byly kousek od nás, to jsme bydleli v tý ulici Železniční, tak tam stálo prostě asi čtyřicet tanků v koloně, maďarský tanky, měly označení, takový pruhy. Tak jsem věděl, že se něco stalo, tak sousedi věděli, že nás přijeli okupovat. No, chtěli do těch kasáren, tam je velitel nepustil, tak je tam nechali stát.“

Přes to všechno šel Jiří Marel na městský úřad odhlásit byt a chystal se na cestu za manželkou do Prahy. „Já jsem pak šel na vlak, že pojedu domů, vyřídil jsem to asi do těch jedenácti odpoledne. A šel jsem tou naší Železniční asi dva kilometry na nádraží. Přijdu tam a: ‚Vlaky nejezděj, Brno nepřijímá, Praha nepřijímá, přijďte se zeptat tak v jednu, ve dvě, třeba už něco pojede.‘ No, tak skutečně, když jsem tam pak přišel asi v jednu, tak říkaj, že ve dvě pojede vlak.“

„Přijeli jsme do Prahy a říkali: ‚No, jestli vůbec se dostanete, na hlavní určitě ne, do Libně nevíme, jestli dojedete, jestli nás tam pustěj.‘ No a byla půlnoc a vyhodili nás v Praze v Malešicích, tak jsme vystoupili z vlaku, bylo nás asi sto s kuframa a teď už byla půlnoc.“ Jiří Marel vzpomíná na zákaz vycházení, zřejmě z bezpečnostních důvodů. V roce 1968 bylo dokonce vyhlášeno stanné právo. Jednalo se o osm hodin v noci z 23. na 24. srpna. Česká policie tedy doprovázela všechny cestující až na Vinohrady, kde je zastavila a zavedla do hotelu Flora. „Tak nás doprovázeli a skončili jsme na Vinohradech u Flory, tam byl hotel. Takže jsme v něm byli až do rána do pěti hodin, dál nás nepustili, že se bojuje u rozhlasu. Tak jsme byli v tý recepci, tam sedělo sto lidí různě po schodech a kde se dalo. Pak jsme pochodovali ráno kolem rozhlasu, tak jsem tam viděl rozstřílenej autobus, pomačkaný auta od tanků, nějakej vyhořelej ruskej tank, díru v baráku, jak tam do něj střelili asi. Potom jsme šli po Václaváku, tak Muzeum bylo celý prostřílený, jak stříleli i na Muzeum. Přišel jsem ráno, to mohlo bejt takových deset dvanáct kilometrů, co jsem ušel, a hned jsem šel stát frontu na chleba, protože tam stál tchán, tak jsem ho šel vystřídat.“

23. srpna 1968 se Jiřímu Marelovi a jeho manželce narodila dcera. Kvůli předchozím nepokojům jeho žena málem nemohla rodit v porodnici. „A oni nám říkaj: ‚Nic. Nemůže do Motola, sanitky nejezděj, rodičky rodí doma.‘ Ona se narodila 23. ráno a vím, že ve tři ráno to na manželku přišlo, tak někam volali a už to povolili, naštěstí. Jela pro ni sanitka a oni ji třikrát nebo čtyřikrát zastavili, jestli nevezou zbraně, ale do Motola dojela.“

Vyhazov z armády po roce 1968

Rodina se přestěhovala do Jindřichova Hradce, kde pamětník sloužil jako zástupce technika pluku. Ten však posléze vážně onemocněl a Jiří Marel se musel ujmout velitelské funkce. To už ale pomalu začalo přituhovat: „No a za normalizace se rozhodli, že udělaj s každým pohovory. A museli jsme i písemně asi na čtyři strany odpovídat na různý otázky, jak se k čemu stavíme. A když byly ty pohovory, tak já jsem prostě řekl, že nesouhlasím se vstupem vojsk, a taky jsem tam dodal něco takovýho, jako že nás Rusové stejně tady vždycky jen vydírali, že jsme jim museli dodávat uranovou rudu a ocel na tanky, a oni mě vyloučili ze strany a pak prostě z armády. A z armády nás odcházela asi jedna čtvrtina vojáků z povolání, hodně nás bylo.“

Po propuštění z armády Jiří Marel těžko hledal zaměstnání v oboru. Po Jindřichově Hradci, Chlumci nad Cidlinou a Hradci Králové nakonec zakotvil v Lounech, kde vede kroužek železničního modelářství. Kromě zájmu o železnici se pamětník věnuje hudební kompozici a hře na klavír. V současné době se také stará o svou ženu Jaroslavu, se kterou společně vychovali syna Jiřího a dceru Janu.