Ing. Jiří Marel

„Na konci války, když tam potom přijeli Rusové, tak naši přijmuli do bytu jednoho kapitána ruské armády. Ten u nás bydlel dva měsíce ještě, než se odsunuli. Takový zajímavý věci, maminka samozřejmě vařila za války jednoduchý jídla. Maso, to jsme měli jednou za tejden nebo za čtrnáct dní. Vařila, si pamatuju, třeba i mejdlo nebo pivo černý jsme vařili doma. Když přijeli ty Rusové, tak se třeba stalo to, že chtěl, jestli by mu dala deset vajíček, a on to pil, syrový. Udělal si dvě dírky a prostě to nasál. Samozřejmě ona jich tolik neměla, tak mu to řekla. On měl takovýho vojáka, kterej mu sloužil. Tak mu řekl a on za chvíli přitáhl košík, kde bylo asi šedesát vajíček. Pak to samý bylo s okurkama, chtěl ňáký okurky, tak samozřejmě to neměla, tak on přitáhl ranec okurek.“

„To bylo stanný právo – čili nesměl nikdo vycházet. Ale oni věděli i ty Rusáci, že jdeme od vlaku, a naše policie, ta tam byla. Tak nás doprovázeli – ta policie naše – a skončili jsme na Vinohradech u Flory. Tam je hotel a tam jsme prožili až do rána do pěti hodin – dál nás nepustili dřív, že se tam bojuje u rozhlasu. Tak jsme tam byli v recepci. Tam sedělo sto lidí různě po schodech a v tý recepci různě, kde se dalo. A pak jsme pochodovali ráno kolem rozhlasu. Tak jsem tam viděl rozstřílenej autobus, pomačkaný auta od tanků, tank vyhořelej, díra v baráku, jak tam do něj střelili asi. A Muzeum, potom jsme šli po Václaváku a Muzeum bylo celý postřílený, a šli jsme po Václaváku, my jsme bydleli na Bělohorský, takže jsem musel jít přes most na Klárov a nahoru Nerudovkou a přišel jsem ráno (mohlo bejt... takovejch deset dvanáct kilometrů jsem ušel z těch Malešic) a hned jsem šel stát frontu na chleba. Protože tam stál tchán, tak jsem ho šel vystřídat.“