Mgr. Zdeněk Mareš

„Se mnou chodil do třídy nějakej Karel, jeho otec tam vybudoval a měl hospodu, kterou mu sebrali, a on se druhej den na půdě oběsil. Takže my jsme šli do první třídy a Karel jako sirotek. Lidí, se kterejma to takhle zamávalo, tam byla spousta. A kdo to prováděl? Prováděli to lidi, který byli jmenovaný do nějakýho toho představenstva družstva, byli jmenovaný komunistickou stranou nebo okresním výborem. A byli to lidi, který neměli nic, žádný větší majetky, neuměli nic, proto taky nemohli dělat nic jinýho, než takovýhle rozhodovací úředníky. A ty si na tom smlsli, protože znali všechny lidi v těch Voticích a: „Tenhle měl peníze, nemá nic.“ Ty z toho měli obrovskou radost. A většinou to byli lidi, který dělali buď dělníky nebo příležitostný pracovníky, tzv. nádeníky. Ty potom rozhodovali."

„Můj dědeček měl ve Voticích medicinální drogerii, byl to živnostník a v padesátých letech mu to sebrali. Jak obchody, ty měl dva, tak i domy, ty měl tři. Když tohle zjistil, nebo když mu to bylo řečeno, trefila ho mrtvice, ochrnul a byl vlastně mimo provoz. Takže to bylo, já jsem byl kluk, mně bylo pět let, takže jsem nechápal, co se děje, teprve později jsem zjišťoval a docházelo mi, co se vlastně dělo, proč je dědeček na vozíčku, a od tý doby můj vztah k tomuhle režimu nebyl příliš pozitivní.

„My jsme se teda s klukama ve Voticích šli dívat, jak přijedou. No tak jsme je viděli, jak jeli od Jankova tanky obrněný, transportéry. Tak jsme čekali, koukali, jak jedou, a teď nějaký kluci na ně začali hrozit pěstma, pokřikovat a z toho jednoho ótéčka /obrněný transporter/ vylezl voják, vytáhl samopal a spustil dávku. Ne do nás, záměrně nad nás. Nechtěl nás zabít, ale jenom postrašit. Spustil dávku nad náma asi dva metry. No ale i tak, my jsme nevěděli, jestli to udělal schválně nebo se jenom netrefil, tak jsme zajeli takhle do škarpy a tam jsme počkali, až přejedou."